Tentokrát byla doprava na naše poměry vskutku luxusní. Martin s Janou si pořídili nového dlouhého zeleného železného oře a my mohli vyrazit v pěti lidech ve čtyři hodiny ráno z Rožnova směr Vysoké Tatry...Letos ve složení Jana, Martin, Michal, Lukáš a já, Vašek...

V ziminích Tatrách byli poprvé Jana...

...a Michal. Oba prošli horskou prověrkou na jedničku:)

Cesta nám kupodivu uběhla jak nic, přestože nám všichni tvrdili, že na Brnčálku se to hrozně táhne:)

Samozřejmě nás neminul tatranský vítr. To už je po loňském roce asi tradice.)

Na chatu jsme došli kolem 11 dopoledne. Ubytovali jsme se a hned jsme vyrazili prozkoumat místní terén.

Cesta byla strmá...

Vyraziíli jsme se podívat na ledy pod Svišťovkou...Aspoň jednu délku snad dáme.

Kolik vidíte lidí...?:) Pokud 2 jste poloslepí, pokud více jak 4 jste pod vlivem:)

Jednu délku jsme s Lukym sice dali, ale dostali jsme se do místa, kde v podstatě nešlo pořádně zaštandovat a nebylo z čeho slanit...Nakonec jsme to nějak vymysleli, ale stálo to trošku těch nervů. Martin s Janou a Michalem na tom byli ovšem hůř...Martin nalezl do mixu, který se posléze vyjevil jako nelezitelný a cesty zpět téměř nebylo. Nakonec musel slanit z šutru, který držel snad jen silou vůle...Naštěstí jsme vše přežili:)

Kežmarská kopa (vlevo) a Malý Kežmarský štít.

Majestátná Jastrabia veža nad chatou.

Danteho Peklo...

Rest time...

...no je prostě okouzlující...:)

Blížíme se k chatě.

Co bylo dřív - vejce nebo slepice?...Voda nebo slíva...? Kdo ví...Copak asi Lukáš pije...? A co na to Jan Tleskač...?

Následující den opět počasí zralé leda tak na mohutný zásyp celé naší skvadry azury a tak nezbylo než se uchýlit k dalšímu ledu, tentokrát o poznání těžšímu...

Led začínal na konci prudkého žlabu.

Led často nebyl ledem, ale spíš kolmým firnem, ve kterém nic nedrželo...Ale na druhém už si to kluci užili:))

Hodně času jsme proseděli kvůli počasí v chatě a někteří členové díky tomu dostali zvláštní horskou nemoc...Lukáš se neustále něčemu divil...

Martin si zase vytvořil toto panoptikum.

A já přišel na originální způsob relaxace:))

Po večerech (a nejen při nich) se samozřejmě hrála klasická hra - "tatranská babka". Jde o tatranského ferbla. Např. kombinace karet "tatranská babka" a "lady Gaga" vás na 4 kola vyřadí ze hry:)) A jsou zde další vychytávky:)

Dnes se k nám do pokoje přistěhovali supr kluci z Prahy - letecký mechanik Mara...

pracovník církve Bratrské - Franta...

a budoucí jaderný fyzik Honza.

Nastalo jitro, den třetí...Vyrážíme vstříc vrtochům tatranského počasí.

Naši kamarádi vyráží s námi, ale po chvíli se odpojují a míří k ledům, které jsme lezli první den.

Přes poměrně divoké počasí, kdy nasněžila spousta sněhu a s lavinama to nebylo ideální, jsme vyrazili směr Velká Svišťovka. Byl to jeden z mála směrů, kde vypadal sníh poměrně stabilně.

Každý odpočíval po svém:)

Thinking...

Těžší cesty nám byly díky množství sněhu zapovězeny a nezbylo, než jít spíše "choďáky". Ovšem sněhu bylo tolik, že stále hrozily laviny a terén se často podobal sněhovému pískovišti...

Nastoupili jsme do bočního žebra, které vypadalo, že nás pustí...

Pustilo...nad žebrem jsme museli přejít dlouhá sněhová plata...

Blížíme se k hřebenu...

Už jen krátký mixík pro zpestření...

...a skalka na zablbnutí...

A je tu..........ne přátelé, tohle ještě není vrcholovka...to je teprv before summit foto :))

K vrcholu jsme museli ještě nějaký ten metr nastoupat...

A jsme tam, teď už opravdu:) Vrchol Velké Svošťovky (2037 m. n m.).

"Blíženci" na vrcholu Velké Svišťovky...

Hory utvrzují přátelství a to je jejich velký smysl...

Crazy Fenek:)

Monochrom...

Dreaming...

Princess...

Kamzíci, extrémní horalové...

Jana shlíží hluboko dolů k naší chatě. Vidíte ji taky...?

Sestup po hřebínku už byl pohodový.

Ecce homo...

Mladé kamzíče...když nás uvidělo, nerozpakovalo se a seskočilo tento asi 4-metrový stupeň...

A honem za mámou.

V bezpečí...

Tentokrát after summit photo:)

Odpolední slunce objímá okolní přírodu...

Závěr doliny Bielej vody s chatou pri Zelenom plese, všemi známou spíše jako Brnčálka...

Horské melodrama...

Předhřeben Belanských Tater...

Pyramida Malého Kežmarského štítu, nejvyšší tatranské stěny...

Stěna Malého Kežmarského štítu , pohled z jídelny Brnčálky.

Pohled z chaty na Černý štít.

Západ Slunce...

Měsíc téměř v úplňku ozařoval přírodní divadlo neskutečným čarosvitem...

Pyšný štít s vykukujícím Orionem po levici...

Pyšná Jastrabia veža, stále dohlížející na tlumené světýlka pod sebou...(Vlevo od ní Kolový štít a ještě více vlevo Černý štít).

Pohoda v jídelně...Najdete nás?

Brnčálka jak ji znají snad včichni horolezci.

Je před námi poslední den a my se rozhodujeme pro mírně šílenou variantu - na chatu se už nevracet. Čili po snídani balíme a s plnou polní vyrážíme opět jediným průstupným směrem - do sedla pod Svišťovkou, dnes ovšem jinou variantou než předešlý den. V plánu je přejít Svišťovku a sejít do Lomnice k autu.

Vybrali jsme si zespodu poměrně čitelné vhloubení stěny a nalezli do něj. Po chvíli nám ovšem tuhla krev v žilách, protože jsme se dostali do terénu, který byl velmi prudký, se spoustou sněhu, takže v něm nic nedrželo a neustále to ujíždělo pod nohama...Takové vertikální sněhové pískoviště, kde jediná chyba by byla zřejmě fatální...Na navázání už bylo pozdě, protože v tak prudkém terénu byl každý rád že drží rovnováhu a manipulovat ještě s batohem prostě nešlo...No veselé chvilky to byly:)

Nad tímto "problémem" nás čekalo dlouhé sněhové pole, které zespoda vypadalo pravda taky mnohem stabilněji...Nebýt kosodřeviny, která svah zpevňovala, nevím nevím jestli by s náma nesjel...tfuj!

Blížíme se k hřebeni. Do třetice všeho dobrého byla celý den hustá mlha a my často museli čekat než se aspoň na pár vteřin zvýší viditelnost na nějakých 100 metrů, abychom viděli kudy dál a nenalezli do nějaké slepé uličky...

Konečně jsme se dostali do "bezpečného" terénu, kde jsme si mohli vyloženě labužnicky vychutnat pár mixových kroků.

A pak si už zcela volně zablbnout na obrovském balvanu...

Michal v plné polní těsně pod hřebenem...

Konečně nahoře...A že jsme se zapotili...Připadal jsem si chvílemi jak na K2 - deset kroků a pak půl minuty vydýchávat...

Pod Velkou Svišťovkou.

Opět nás přepadla hustá mlha (na této fotce zrovna na moment roztrhaná:) a my jsme se tentokrát už zcela regulérně ztratili...Neviděli jsme pomalu na krok a to je na takto širokém otevřeném hřebeni jako past...V jeden moment jsme sešli na slepé hřebenové žebro a dostali se až do místa, kde už byly jen srázy pod námi...Museli jsme se vrátit a zkusit skoro poslepu druhý směr. Ten už naštěstí vyšel a v klíčovou chvíli, když už jsme byli opět bezradní se mlha naštěstí lehce zvedla.

Zbývá poslední úsek, který jsme už naštěstí znali z minulého dne...

Exhausted...

Sešli jsme naštěstí v pořádku. Martinovi už cestou nahoru spadl do údolí obal od foťáku, takže se ho vydal hledat a my jsme se ještě bavili sjížděním svahů po zadku a dalšími zimními radovánkami. Na ty bylo oněch hlášených 305 cm sněhu jak dělaných...

Všechno jednou končí, to dobré i to zlé...a my se po čtyřech krásných dnech v panenských horách vracíme domů, do kolotoče civilizace...

Tak zas za rok, a třeba i dříve...Hore zdar a díky!