Balíme neskutečné množství krys a krysátek (ještě že máme rakev:) a vyrážíme vstříc bílým vrcholkům, ve složení Peťa Kalman, Jeňa Kubeček, Luky Fak Fenek Fusek a já:)

Placený tunel před Livignem (10éček)

Gembler Jeňa.

Jsme na místě - u jezera/přehrady Place Moulin. Před třemi roky jsme odtud vyráželi směr Dent de Hérens. Tentokrát jdeme na aklimatizační tůru směr Grand Becca Blanchen (3680m).

Ráno u přehrady (1969m). Naše kára je bohužel ta vlevo:)

Sjíždíme kousek níž (1710m), do místa zvaného Chamen, přebalujeme harampádí a vyrážíme do boje.

Zatím pohoda a úsměvy na tváři.

Zde je kompletní mapa naší aklimatizační tůry.

Náš cíl - Bivacco della Sassa (2973m). Zhruba 4h cesty. Převýšení necelých 1300m.

Jediná větší zděná chata na trase.

Jediná větší zděná chata na trase.

Údolí, kterým jsme procházeli bylo floristickým rájem...Tuhle květinku zrovna neznám, ale byla podobná kopretině:)

Mochna zlatá (Potentilla aurea).

Tak tohle by mohl být pěnišník rezavý (Rhododendron ferrugineum).

Nějaké violky.

Hořec jarní (Gentiana verna).

Koniklec alpský (Pulsatilla alpina).

Nevím, neznám...Kdo napoví?

Důkaz toho, že v případě dobývání vrcholů není věk překážkou.

Pózička.

A jsme tu! Uf uf, konečně jste se tu vysápali. Biváček vskutku luxusní.

Hned jsme vytuhli.

Krásné koberce silenky bezlodyžné (Silene acaulis).

Fenek kuchař.

Fenek lyžař?

Je tu nový den a my vyrážíme na vrchol. Kousek za bivakem začíná sněhové pole.

Stoupáme a mírně traverzujeme doprava, stále po úbočí hory směrem k sedlu.

Ptačí pohled na bivak.

Skončil sníh, objevily se tuny suti. Sypalo se to, padalo, klouzalo, ale nás pionýry neodradilo.

Nad sedlem, stoupáme směrem k hřebeni.

Ouč. Poďte mravenečci.

Pohled z hřebene, hoši ještě drtí kámen.

Já už se kochám tímto krásným, i když dosti rozbitým hřebenem. My ale jdeme na opačnou stranu.

Tam to však vypadá podobně.

Luky těsně pod hřebenem, kde byl krátký úsek krásného 2-3kového lezení.

Na druhé straně hřebene byl rozsáhlý ledovec G. d' Otemma.

Hřebenem postupujeme poměrně rychle stylem souběžného jištění.

Hoši už jsou nahoře.

Ovšem ne tak docela nahoře. Samotný vrchol (3680m) byl asi 30m před námi, ovšem přístup k němu byl více než divoký, proto jsme zůstali na vrcholku asi o 10m nižším. Peťa jen smutně kouká..

Ovšem smutek brzy zmizel z fejsů, a zůstala radost z dobytého "předvrcholu" :)

Chystáme se slanit, proto zbavuju slaňovací šutr ostrých hran.

Poslední pohled na hřeben.

Hotovo, slaňujem.

Slaňoval jsem první a shodil jsem pod sebe pár menších šutříků. (na fotce Jeňa)

Takhle to dopadlo:) Totální trojnásobná amputace našeho miláčka Terence.

Loučíme se s bivakem. Bylo to tu fajn:)

Sestup do údolí.

Sněhové svahy jsme sjížděli po botech. Ušetřilo to trochu času a spoustu sil.

Celým údolím vede krásný potok.

A taky je zde spousta boulder-šutrů na vyblbnutí.

Zelená je tráva, fotbal to je hra!

Brouk pytlík (vlevo).

Konečně pořádné jídlo - chleba s májkou! mňam.

Ještě večer jsme přejeli do vedlejšího údolí a vyjeli nekonečnými serpentinami do vysoko poležené vesnice. Za ní jsme postavili stany.

Auto opět posloužilo jako super sušák.

Dopoledne jsme se přesunuli do Cervinie, vesnice ležící na úpatí Matterhornu, aby jsme zjistili aktuální podmínky pro výstup na tento kopec. Zjistili jsme co jsme čekali - podmínky mizerné, ani horští vůdci nahoru nechodí, je moc sněhu. Jen pár rusů se tam prý ráno vydalo. Holt brašule šli asi podle hesla vyděržaj pijaněr!

Tam někde v té dece je.

Kára jak má být.

Konečně vylezla aspoň Tyndalova věž.

No a nakonec i samotný vrcholek poodhrnul sukýnku:)

No nic, Matterhorn nevyšel, na řadu přišel náhradní plán B - podívat se na Castor a Pollux. Projeli jsme vesnicí Sant Jacques, za ní, dělajíce na moment slepé, zákaz vjezdu a stoupali výš a výš údolím Valone di Verra. Ne nadarmo tam ten zákaz asi byl, protože cesta byla šílená (pár aut jsme potkali, ale většinou měly blíž k Hammeru než k naší felicii:). Ta to chudák celkem dostávala, ale vydržela!

Dojeli jsme až do výšky 2300m a ušetřili si tak asi 600 výškových metrů, tím pádem i spoustu času (z vesnice to byl opravdu pořádný kus cesty).

Večer nebylo počasí na hřebeni nejpříznivější...

Mapa našeho dalšího postupu.

Ráno byla viditelnost mnohem lepší, takže jsme vyrazili. Výchozí nadmořská výška asi 2300m. Jdeme nejdříve na chatu Mezzalama (3009m), pak na Guide d' Ayas (3420m) a nakonec na bivak Rossi e Volante (3750m).

Kapradina vratička měsíční (Botrychium lunaria).

Stoupáme po příjemné, i když prudké pěšině.

Po dlouhém gůglení jsem to našel - temnohlávek červený (Nigritella rubra).

První chata už je na dohled, cesta příjemně ubíhá.

Chata Mezzalama (3036m).

Nad chatou jsme prošli mix skály a suti...

ovšem velmi dobře značené, jako ostatně všechny cesty v této oblasti...

a došli jsme k většímu sněhovému poli. Podle mapy by to neměl být ledovec, pouze sníh ze zimy, ale člověk nikdy neví, proto jsme se raději navázali. Druhá chata už jde vidět na vrcholku skalní pyramidy v pravé části fotky.

Odpočinek v prudkém svahu.

K chatě se jde po skalnatém žebru zajištěném fixními lany.

Občas jsou tu i vybetonované schody:)

Chata Guide d. Valle d' Ayas (3394m).

Zde se zastavujeme jen na malou chvíli, svačíme, nazouváme opět mačky a pokračujem.

Pohled zpět do údolí. Vidíte felinku? :)

Čeká nás průstup tohoto mocného ledovce. Cesta je prošláplá, tak by to neměl být problém.

Nabíráme výšku.

Svah je místy opravdu hodně prudký...

Ovšem po chvíli jsme zapluli do mlhy a cesta najednou vůbec nebyla tak zřejmá jak doposud. Navíc sněžilo a foukalo, což orientaci ještě ztěžovalo. Trochu jsme si zašli, naštěstí měl Jeňa GPS. Sice neukazovala kde jsme, ale ukazovala aspoň nadmořskou výšku, podle čehož jsme se mohli jakž takž orientovat.

Mhla se chvílemi aspoň trochu trhala a my mohli spatřit konečně bivak - doslova orlí hnízdo na tomto skalním ostrohu.

Cesta k bivaku vedla strmým sněhovým svahem...

a pak ještě asi 50m skalním terénem.

Konečně jsme tu! Bivak Rossi e Volante (3750m).

Voda tu nikde neteče, proto rozpouštíme sníh.

Lanové družstvo na ledovci pod námi.

O drsné pozici bivaku svědčí i to, že na velkou jsme museli chodit jištění...:)

Ráno fouká, sněží a je mlha. Proto přehodnocujeme náš plán na přechod hřebene Breithornu a jdeme "jen" na jeden z jeho vrcholů - Rocciu Neru (4075m).

Stále jen sníh, žádná skála, žádný kámen, prostě jen sněhový svah.

Stále prudší a prudší...

a prudší...výška je taky poznat. Dáváme 40 - 50 kroků a pauzujem.

Konečně se blížíme k vrcholu. I počasí je sem tam vlídnější.

Tohle není rakev s ostatky neznámého vojína, jen se mi tahle kompozice prostě líbila:)

A konečně vrcholovka. Roccia Nera (4075m).

Zahajujeme sestup - jako film puštěný pozpátku, couváme po čtyřech dolů.

Sklon je neúprosný...

A vítr občas také...

Odpočinek. Bivak na dohled. Počasí se jako mávnutím proutku změnilo k lepšímu.

K původnímu plánu přechodu hřebene se však již nevracíme, protože počasí se zlepšilo, když už jsme byli skoro zpátky dole u bivaku. Proto se rozhodujeme místo toho podívat se ještě na Pollux (4091m).

Na bivaku jsme dali jen kratičkou pauzu a pokračovali směr Pollux.

Jedna stopa vedla směrem k prudkému sněhovému žlabu, další jakoby obcházela Pollux nějak zezadu. Příjemnější směr měla ta žlabem, tak jsme vyrazili.

Občas byl podklad téměř čistý led, takže jsme si celkem mákli. Když jsme žlab dolezli, potkali jsme horského vůdce, který nám řek, že ta druhá cesta je mnohem lepší, že je jen po šutrech. Hodila se pro cestu zpět:)

Po dalších několika minutách skalního terénu jsme narazili na tuhle "ferátku". Kurnik a my si mysleli, že Pollux je totál choďák (doteď nevíme proč, asi nějaká informační chybka:)

Jeňa šel jako první a cestu dojistil (III-IV UIAA).

Nad feratou byla socha pany Marie. V pozadí Castor (4228m).

Vrcholový hřebínek byl už otázkou 10 minut chůze.

A jsme nahoře, dnes druhá čtyřka, Pollux (4091m).

Nahoře jsme našli parádní čakan, jak od dědy, no nářez, takhle se dnes dobývají vrcholy, cepíny sou pro děcka!

Počasí bylo nakonec opravdu moc pěkné, zde pohled na Monte Rosu (4634m). Zde jsme byli v roce 2005 (viz fotogalerie).

Pohled zpět na bivak (na skále vlevo dole). Nad ním Roccia Nera.

Sestup z Polluxu.

Před slaněním.

Ferratový úsek slaňujeme.

Následuje poměrně snadný sestup kamenitým svahem. Pouze v jednom místě jsme se trochu kousli, bylo to už pomalu na jištění, ale nakonec jsme tento krátký úsek slezli sólo.

A jsme zase doma:)

V bivaku máme nové kolegy. Předchozí noc byli našimi spolunocležníky češi vedení horským vůdcem. Dnes jsou to tři příjemní italští chlapíci a mladá dvojice švýcarů.

I trychtýřek se nakonec náramně hodil:)

Pánové nám nabídli vskutku luxusní likér - vyrobený pouze z rostlinek nasbíraných v nadmořské výšce nad 3000m. Ještě jednou díky pánové!

Ranní pohled na Pollux (vlevo) a Castor.

To vysoké uprostřed by mohlo být Gran Paradiso (4061m).

Je tu další ráno a my se definitivně loučíme s naším skvělým biváčkem. Vyrážíme směr Castor a pak dále přes chatu Qinta Sella k autu.

Sníh je ještě zmrzlý a naštěstí krásně drží.

Začínáme stoupat po serpentinách.

Pohled na skupinu Domu.

Výhledy byly celou dobu parádní.

Pollux.

Tohle je můj jasný favorit na nejhezčí kopec Alp.

Luky překračuje hlubokou trhlinu.

Vrcholový hřebínek prostorem neoplývá:)

Castor (4228m).

Pohled na dva vrcholy Lyskammu. Východní (zadní) je vyšší - 4527m, západní má 4480m.

Majestátný Mont Blanc (4810m).

stejně velkolepě působí i Grand Combin (4314m).

Tak tady jsme stáli před třemi roky, kdo by to byl řek:)

A tady jsme naopak chtěli stát už dvakrát a zatím se to ještě nepovedlo...

Lezecky poměrně náročný kopec.

Čekal nás hřebínek jako z pohádky.

Sestupujeme ze sedla Felik dolů na ledovec.

Odpočinek.

Blížíme se k chatě Qinta Sella (3585m).

Chata je moderní, se vším všudy. Zde taky končí ledovec.

Následuje další ferratová pasáž zajištěná tlustými konopnými lany.

Místy je opravdu vzdušná.

Vede stále po hřebínku nebo těsně pod ním.

Cesta je dobře značena, buď žlutými značkami, nebo mohutnými mužíky.

Sestupujeme neškodnými sněhovými svahy.

I na takovéto nicneřešiče lze v horách narazit:)

Míjíme bizarní skalní tvary.

Sníh definitivně končí.

Hořec Clusiův (Gentiana clusii).

Mrtvolka, asi exkozoroh.

Auto nacházíme bez botičky, bez pokuty za stěračem, takže se co nejrychleji pakujem pryč, dolů do civilizace.

Sjíždíme níž do údolí, přebalujeme věci, regenerujeme. Tady to už známe z minulých alp, je tu supr lezecká oblast a my máme dva dny času k dobru, čili plán je jasný:)

Takhle jsme dopadli. Bratři v triku...

U nás vzácný jasoň červenooký.

Idylka, odpočinek, kafíčko, lehárko.

Akční lezecká dvojka.

Zdejší cesty jsou skoro všechny mírně až středně převislé, což klade velké požadavky na vytrvalost. Ta mi sice chybí, ale stejně mi tahle oblast vyhovuje. Člověk se sápe po madlech a stejně se na konec cesty nedosápe vkuse, to je bomba:)

Rest time:)

"Kurňa, už sem to skoro měl..." jako bych ho slyšel:)

Jeňa ovšem drtil na rozdíl od nás jednu cestu za druhou. A to měl ještě naražený prst. Respect!

Radost až na kost, aneb čokoláda několikanásobně přetavená vedrem a mrazem.

Lezecký sektor Extrepieraz v celé své kráse.

Další den pokračujeme v našem lezeckém úsilí. Je tu i dost krásných vícedélkových cest.

Tahle cesta nebyla celkem výjimečně o síle a vytrvalosti, ale čistě o technice.

Lezení jsme se dostatečně nabažili a proto hurá domů! Ovšem klasicky s malou kulturní zastávkou v Miláně:)

Miláno si bez krásných aut nelze představit.

Retro típci.

Tohle nás dostalo:)

Největší lákadlo - nádherná katedrála.

A to nejen z venku.

No a to nejlepší na závěr - lepší nemaj nikde, to vám zaručuju!

A jsme doma, díky chlapi za další supr akci, hlavně že jsme to ve zdraví..., že jo:)