Do Alp jsme se tyto prázdniny vypravili již podruhé a to v úderném složení mě, Lukyho, Martina a Jany, která krotila naše necivilizované způsoby...a občas asi trochu trpěla...takže ji patří dík i omluva a hlavně obdiv!

Prvním kopcem naší alpské anabáze se měla stát Wildspitze (3774m), druhá nejvyšší hora Rakouska. Východištěm je malá horská vesnička Vent.

Řeka klikatá, divoká, pro vodáky prý jak dělaná (pravda pro ty otrlejší:)

Přijeli jsme v neděli večer s tím, že v pondělí hlásí celkem škaredě...no uvidíme. Ještě večer si jdeme projít okolí této malebné vesničky.

Jdeme se projít do asi kilometr vzdálené osady Rofen.

Zde je jen kaplička a pár chalup. Malebné...

Přejdeme již zmiňovaný divoký potok po ještě divočejším mostě na druhý břeh a pohodlnou romantickou pěšinkou se vracíme do Ventu.

Pěšina je vskutku grandiózní, všude travička, vřes, jezírka, lavičky...

Nastává večer, je čas ulehnout...

Ano, nenechte se zmýlit honosnými hotely! My jsme s Fenkem prozaicky doma zapoměli stan, proto jsme museli vzít zavděk i tímto folklorním obydlím:)

Vypadalo zprvu vcelku nehostinně, ale zachránily nás naleznuvší dřevěné palety, díky kterým jsme si nakonec vytvořili v této boudě luxusní rovné letiště, a v podstatě spaní bylo nakonec rovnější, luxusnější a méně namáhavé na přípravu a balení jak stan, takže spokojenost. Holt správní pionýři si poradí:)

Další den podle očekávání prší, s čímž jsme vcelku počítali, takže nás to moc nerozhodí, hrajeme karty v autě, zevlíme a výstup na chatu necháváme až na další den.

Odpoledne už je lépe, takže vaříme, procházíme se a kocháme...

Hvězdnice alpská (Aster alpinus).

Vařila myšička kašičku.

Osladič (Polypodium sp.).

Jediné co nás neustále prudilo byli tito pseudoumělci...Prý sochaři...Kladivo, bruska, majzl...A ne že by používali jen dovezené kameny, ale bruska atakovala i krásné kameny zasazené do země přímo samotnou matkou přírodou. Prý sochaři, prý výstava...

Romantika jak vepř, no ni?

Netřesk horský (Sempervivum montanum).

Kuk vykuk - rehek.

Takto vás Vent přivítá ve večerních hodinách.

Je tady úterý ráno, počasí se umoudřilo, předpověď dobrá, hurá nahoru!

Mešuge...

Dopoledne je ještě poměrně chladno, mlhavo a vlhko, ale to se přece pro výstup docela hodí:)

Zdejší reliéf nás zaujal velmi častými hlubokými roklemi.

Na Breslauer hütte se dá dostat několika cestami. My si vybrali tu nejkratší, ale nejprudší. Z Ventu více méně po vrstevnici do Rofenu a pak přímo nahoru až na chatu podél lanovky na jídlo.

A to tele hubou mele...

Blížíme se k chatě, zde už se naše cesta napojila na mnohem frekventovanější cestu vedoucí od horní stanice lanovky z Ventu.

Mohutná Breslauer hütte.

Na chatě jsme byli za necelé tři hoďky a samozřejmě se nebudem zbytek dne válet, proto vyrážíme na blízký kopec Wildes Mannle (3019m).

Mohutné čelo ledovce.

Nahoru jsme šli přes Rofenkarsteig (pár řetězů), dolů normálkou.

Ledoví mužíci:)

Ledovec a Wildspitze ukrytá v mracích...pro dnešek. Na zítra hlásí jasno, a to je náš den D.

Závěrečný hřebínek.

Krásný výhled z hřebene.

A jsme tu, muhahá!

Wildes Mannle (3019m). A Beskyd bike propagace, to prý musí byť!

Sestup.

A jsme zpátky na chatě. Zrovna se s Fenkem podivujeme nad filosofií Martinova "gramaření". Plná sklenka soli nám do toho nějak nepasovala :)) Ale hlavně že nám chutná!

Tatranská babka překřtěná pro tentokrát na alpskou, samozřejmě Lady Gaga v závěsu:)

+-5:00, fujtajbl, vstávání, vaření, kaše, nechuť, odchod! Day D is comming!

Musím pochválit místní meteorology, jejich předpovědi byly opravdu spolehlivě přesné! No a samozřejmě hlavně Evu Želvíka!!, páč její sending service byla famózně excelentní, přesná, spolehlivá, dochvilná. Díky Evi! I díky tobě jsme stále věděli jak bude a mohli si vychutnat toto krásné jasné ráno.

Zima je řádná, tempo je svižné.

Natural mirror.

Postupně jsme předbíhali pomalejší skupinky, které z chaty vyrazily před námi. Čeká nás stoupání do sedla Mitterkarjoch.

Nejprve se stoupá středně prudkým sněhovým svahem.

Následuje ferratový úsek (řekl bych obtížnost kolem C), který vede až do sedla.

Nejhorší je tu vyhýbáni se s ostatními lezci, jinak je ferrata vcelku zábavná, a technicky ne příliš náročná.

Jsme na ledovci.

Cestou překračujeme asi 6 pěkně hlubokých trhlin.

Martin digitalizuje jednu z nich.

Pod závěrečným hřebínkem necháváme většinu věcí, které už nebudou potřeba a vyrážíme na lehko na vrchol.

Vrchol na dosah.

Výhledy jsou honosné...

Martin s Janou na vrcholu Wildspitze.

Summit photo, Wildspitze (3770m).

Sestup je již na pohodu.

Ferrata směrem dolů je o poznání nepříjemnější, zvláště zmiňované obcházení lidí. Ale i tak není moc co řešit, žádná křeč:)

"Nejhorší" je za námi, upalujeme k chatě.

Vyzvedáváme zbytek věcí, které jsme si tu ráno nechali a pokračujeme až do Ventu k autu.

Sestup probíhá v pohodovém duchu, ale ke konci už jsme dost vyřízení a nemáme v hlavě nic jiného, než auto, pivo, vyzutí těch těžkých kopyt a shození krys ze zad.

Braslauer hütte vlevo, v pravé části masív Wildspitze z jižní nezasněžené strany.

Horní stanice lanovky. Začíná dole ve Ventu a člověk si ušetří zhruba třetinu cesty na chatu. Nic pro nás:)

Celkový pohled na Vent. Ten klikatící se had je krásný potok s údajně šestkovou! vodou (nejvyšší stupeň vodácké klasifikace). Spadnout bych tam pravda nechtěl.

Konečně ta správná pohoda:)

Karty nesmí chybět.

Dlaší den máme v plánu odpočívat. V infocentru ve Ventu jsme si vzali leták, kde bylo popsáno 16 lezeckých oblastí v okolí a taky 4 krásné sportovní ferraty, vedoucí povětšinou kolem vodopádů. Jednu z nich jsme si vybrali i my.

Začíná za tímto parádním mostem.

A už se hrneme nahoru. První dvě "délky" mají být nejtěžší, asi C/D, pravda ruky to mohly potvrdit. Kolmé, místy převislé žebříky nás prověřily hned na začátku.

Expozice byla parádní.

Tohle nás prostě bavilo...relax největší:)

Tahle malá holčička očividně nebyla na ferratě poprvé.

Crazy Fenek.

Krásné byly pohledy do údolí.

Neustále jsme před sebou měli tento fantastický vodopád.

Vesničky pod námi.

Toto místo bylo nejtěžším z celé ferraty, alespoň podle oficiálního průvodce. Bylo sice "déčkové", ale jednalo se v podstatě jen o velmi krátký převis. I tak jsme si na něm ale užili srandy dost:) Byla zde i lehčí obcházecí varianta, kterou využila Jana.

Batman.

Kousek před cílem.

A jsme na konci, tak tuhle cestu jsme si vážně užili, díky za ni!

Dolů k autu jsme se vrátili normální lesní cestou.

Místní muzeum.

Takto vypadá vodopád, kolem kterého vede naše ferrata, od hlavní silnice.

Náš původní plán byl podívat se na Piz Berninu. Ten ovšem vzal za své po jisté velmi podivné konverzaci s italským vedoucím chaty Marco e Rosa, což je chata ve výšce kolem 3700m pod vrcholem Berniny. Chtěli jsme si zarezervovat noc, bez polopenze. On o tom ale zřejmě nechtěl ani slyšet a vždycky když došla řeč na cenu a řekli jsme mu, že nechcem polopenzi, řekl jen čao a zavěsil...Běžně jsme platili na chatách kolem 8-10 Eur, tady chtěl s polopenzí 37 Eur. No zkrátka nechtěli jsme riskovat, že tam dojdem a budeme se s ním hádat o ceně, proto jsme s těžkým srdcem náš plán vypustili z hlavy a přeorientovali se na plán náhradní - vylézt něco v oblasti Ortles.

Stoupáme údolím k vesnici Sulden. A čím dál blíž je nám taky Ortler se svou majestátnou a obávanou severní stěnou.

Tři valaši v Suldenu.

I Sulden je známé turistické centrum a dává to najevo na každém kroku. Tentokrát např. formou zcela nových houpaček.

Za zmínku stojí noc předcházející tomuto ránu. Zatímco Martin s Janou spokojeně pochrupovali v autě:) my s Fenkem jsme bojovali o život:) Nemaje stanu, nocovali jsme nejprve pod stříškou lanovky, nejprve jsme přestáli hromadu blesků a vichřici, poté tyto utichly, zato ale začalo pěkně lít. Když už jsme začli téměř plavat, byli jsme o půl druhé ráno nuceni se stěhovat. Naštěstí jsme věděli kam, a tak jsme šli celkem na jistotu pod další, bezpečnější přístřešek asi 100m vzdálený. Byla to v podstatě betonová střecha nad vjezdem do obrovské haly. Na tom by nic nebylo. Ovšem v oné hale nehorázně hučela jakási turbína, generátor či co, každopádně usínat za hukotu vzdáleně připomínajícího startující boeing taky nebyla žádná výhra. Já jsem naštěstí asi po hodině usnul, ale Fenek toho moc nenaspal. A s takovouhle vyrážíme vesele vstříc novým zážitkům:)

Cesta na chatu Düsseldorfer hütte nebo taky Rifugio Serristori ubíhala velmi příjemně.

Podle značky 3 hodiny, my to zvládli o něco dříve.

Chata už je v dohledu.

Pěkně zapózoval chlapec:)

A tady celý regiment strážců!

Konečně jsme tu.

Pohoda před chatou...

Pohled za chatu.

A pohoda v pelíšku, konečně pořádný spánek!:)

Ale samozřejmě jsme opět nevydrželi lenošit dlouho. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili na náš dnešní hlavní cíl - kopec Tschengelser Hochwand (3375 m), na který vede krásná horská ferrata.

Co dodat k těmto nádherným přírodním zahrádkám...

Martin s Janou už z té naši paměti nemohli...Samozřejmě jsme s Fenkem zase zapoměli za chatou nabrat vodu z plesa...No co - kaluž ze sněhu taky dobrá:)

Vpravo naše ferratka, vlevo sestupovka.

Nasazujem vercajk a dem na to.

Tahle ferratka měla být v obtížnosti kolem C/D a celkem to sedělo. Bylo zde pár těžších silovějších míst, ale celkově na pohodu:)

Nejtěžší části byly opět hned na začátku.

Místy pěkně exponované a vzdušné...

Výhled na naše zítřejší cíle - vlevo Hoher Angelus (3521 m) a vpravo Vertainspitze (3.545 m).

Jak malé děcko:)

Kousek před vrcholem.

A jsme nahoře. Pod náma se rozkládají široko daleho jabloňové sady, tak typické pro jižní Tirolsko a zvlášť oblast údolí kolem Merana.

Nezbytná vrcholovka - Tschengelser Hochwand (3375 m).

Pohled na známý trojlístek - zleva Grand Zebru, Monte Zebru a Ortler.

A ještě jeden široký pohled.

Náš "divoký" zápis do vrcholovky...

...která svou tloušťkou připomínala spíše písmo svaté, tak jak ho na sochách nosí Cyril a Metoděj:)

Sestup po hladkých plotnách.

a následně prudkým suťovým žlabem.

Zasloužená koupel:)

Vodníci a hastrmani.

:))

Pohádková krajina...

Věčně zasněný romantik medituje uprostřed horského plesa o životě a tak...

Večeřa!

Večerní pohled na tři velikány.

A na druhou stranu.

Opět ranní vaření, následná nechuť, břichobol a tak dále...:)

Svítá...

Cesta na Angelus nám dala pěkně zabrat. Nebyla technicky těžká, ale nožky už toho měly holt za tyhle prázdniny až až:)

Krátký úsek byl opět zajištěn starým ocelovým lanem.

Pohled na protější hřeben s "ferratovým" vrcholem Tschengelser Hochwand (vpravo).

Vrchol už není daleko...

Jsme na hřebeni, kousek před vrcholem.

Hoher Angelus (3521 m).

Pohled na Vertainspitzi.

Majestátný Gran Zebru nebo taky Königspitze (3851m).

Ještě jeden pohled z vrcholu:)

Sestupujeme rozbitým hřebenem do sedla mezi Angelusem a Vertainspitzí.

A od této chvíle už to bylo jen a jen horší...Nejprve sestup šíleně rozsypaným suťákem na ledovec pod námi.

Následovalo hledání nejvhodnější cesty, značení žádné, nad náma šíleně rozsypané všechno, jak kdyby tu někdo vysypal miliony tatrovek menších i obrovských šutrů, z nichž každou chvíli některý spadl dolů. Jeden asi metrový balvan si to mířil přímo na nás, navázené samozřejmě:) Prosvištěl mezi mnou a Janou. No hnus. Cesta nahoru nebyla nijak značená, potřebovali jsme se dostat na hřeben, resp. do sedla označeného tyčí. Jedinou šanci jsme viděli v prudkém sněhovém svahu směřujícím k hřebeni, ovšem dost daleko od onoho sedla.

Nezbývalo než to zkusit.

Na hřeben jsme se nakonec vysápali. Než jsme se něčeho dotkli nebo na něco stoupli, dvakrát jsme to radší zkontrolovali aby se to s náma nesvalilo.

To je panečku terén:)

Do "oficiálního" sedla k tyči jsme nakonec došli a na zpáteční cestu radši zatím nemysleli:) Ze sedla už vedla poměrně dobře značená cesta, ovšem charakter terénu zůstával podobný.

Vidíte Fenka? V pozadí Hoher Angelus.

Celkový pohled z hřebene Vertainspitze na Hoher Angelus a okolní kopce.

Konečně nahoře - Vertainspitze (3.545 m). Martin měl v sedle ještě nějaké vyřizování s Janou. Ta se nakonec rozhodla zůstat v sedle, Martin došel po chvíli za námi:)

Mě se Vertainspitze nezdála už od rána a v duchu i nahlas jsem říkal, že jestli nahoru polezu, tak jen kvůli výhledům. A ty nutno říct, že opravdu stály za to!

Gran Zebru je prostě bomba, tam se snad ještě někdy podívám.

Městečko Sulden hluboko pod námi.

Ovšem dost kochání, udělali jsme pár fotek a už hnali honem dolů zpátky do sedla k tyči. Na tomto snímku jde ona tyč vidět - na hřebeni zhruba v půlce snímku. Teď teprv nastala ta správná anabáze! Vydali jsme se dolů zprvu po značce v tušení, že ta beztak za chvíli zmizí neznámo kam. Samozřejmě stalo se. Čili byly před námi ještě asi 2/3 nechutně rozmlácené stěny a cesta nikde. Já jsem ji prokličkoval první a říkal jsem si v duchu no teda, jestli se z tohohle vymotáme všichni ve zraví, tak to bude fakt zázrak. Fenka jsem zdola ještě jakž takž donavigoval, ovšem Martin s Janou se ve stěně slušně zabloudili. Po asi půlhodinovém pokřikování do stěny, kdy jsme se dole z ledovce snažili s Fenkem je nějak navigovat se jim nakonec taky podařilo sestoupit. Oddychli jsme si a svorně se shodli na tom, že tenhle kopec už opravdu nikdy nechcem ani vidět a že ho snad ani nikomu nebudem doporučovat.

Sestup ze sedla mezi Angelusem a Vertainspitzí už byl mnohem příjemnější, protože vedl přes tři velká sněhová pole, která jsme sklouzali dolů raz dva.

A to je všechno přátelé. Následoval zdlouhavý pochod na chatu a pak rovnou dál do údolí a odjezd domů...Čili až na druhou půli posledního dne můžu říct, že se akce vyvedla a určitě bude na co vzpomínat! Díky všem, kteří nám toto jakkoli umožnili:)