Je pátek 7.srpna a my vyrážíme vlakem z Valmezu na Ukrajinu. Celé Slovensko přejíždíme se zastávkou v Košicích za neuvěřitelných 7 hodin!

Ve vlaku se velmi nudíme-to nemohu říct. S Evou rozhodně ne:-)

Navíc se nám z okna vlaku otvírají krásné pohledy na všemožné Fatry, Tatry a další Slovenské hory.

Hodinovou zastávku v Košicích vyplňujeme prohlídkou historického centra.

A nebyli jsme zklamáni...kdo se dostane do těchto končin ať neváhá a Košice navštíví- stojí to za to!

Na náměstí tryská zpívající fontána.

Klenotem města je však nádherný gotický dóm svaté Alžběty.

Poklidné uličky taky nechybí.

A jede se dál- tak takto vypadá hraniční vlak z Čierné n.Tisou do Čopu- upozorňuji první třída! Časté celní prohlídky dávají holt vagónům zabrat.

Přechod na Ukrajinu jsme zvládli (akorát Aničku nám chvíli nechtěli pusit), přespat na starém komunistickém nádraží v Čopu bylo těžší. Zde se naše cesty dělily- humanitární skupinka odjechala do Tjačiva na brigádu a naše horská vyrazila na sever do Volovce.

*8.8.09* Vlaky jsou na Ukrajině díky širokému rozchodu kolejí velice prostorné, takový luxus jako měl tento vlak však najdete jen zřídka.

Dobré ráno, stanice Volovec, vysedat!

Neleníme a vyrážíme s plnou polní do kopců.

Cestou potkáváme stroje, které svědčí o inenzivní těžbě dřeva v okolí Volovce.

Cesta na poloninu Boržava se vine nejdříve údolím, pak se ostrým stoupáním lesem dostáváme až na travnaté louky hřebene.

Hurá, nejhorší stoupání lesem máme za sebou! Teď už nás čekají jen louky hřebene a spousty borůvek kolem nás.

Naše "horská" skupinka pod hřebenem Boržavy.

Při výstupu na zvlněný hřeben potkáváme spoustu místních borůvkářů. Borůvek je tu takové kvantum, že bych se nedivil, kdyby název "Boržava" vznikl právě díky nim.

A výborných brusinek, mezi kterými se plazí plavuňe, jsou tu také spousty. Mňam!

Pohled na vrchol Temnatik (1347m) a údolí, kterým jsme vystoupali z Volovce.

Hřebenovku si po strmém stoupání na poloninu skutečně užíváme.

Hadí mord nachový (Scorzonera purpurea)

Na vrcholu Plaj (1334m) se nám otevírá výhled na jih, kde se majestátně tyčí nejvyšší vrchol Boržavy- Stoj.

Vrchol Plaje zdobí funkční meteorologická stanice...

...kterou hlídá velmi přátelský hafan:-)

Odpočinek s výhledem na strmé severní svahy Stoje.

Hory, doly, černý les.

Stoj (1681m) je nejvyšším vrcholem Boržavy, neleží však na hlavním hřebeni a na jeho vrchol se musí sejít z trasy pochodu.

Druhý nejvyšší vrchol Boržavy s prozaickým názvem Velikij Verch (1598m) je narozdíl od Stoje oblý zelený kopec.

Po přelezení Velikého vrchu se otvírají parádní výhledy na pokračující hlavní hřeben, který je o poznání nižší než Stoj napravo.

Povrch kopců z dálky připomíná semiš.

Pod Velikým vrchem stavíme stany a protože silně fouká tak večeři vaříme v závětří dolíku.

Večerní idylka.

Stoj a Tom.

Večer ještě vybíhám na Veliký vrch pokochat se západem Slunce.

Pohled na hřebínek, který jsme dnes přešli.

Stoj ve večerním světle.

Ostrý vrchol Pikuj (1408m)- nejvyšší vrchol Bukovské poloniny.

Západ Slunce nad poloninou Runa.

*9.8.09* Ráno je stejně větrné jako noc- naše stany dostaly opravdu zabrat:-)

Tom s Terkou jdou nalehko na vrchol Stoje, Kony hlídá stany a já scházím z hřebene ke studánce pro vodu.

Kde je rašeliník (Sphagnum palustre), tam je i voda.

Cestou obdivuji krásné zvonky.

Po návratu Toma a Terky vyrážíme s Konym rychlým tempem na Stoj. 5km odbočka z hlavního hřebene ubíhá bez batohů rychle a za necelou hodinu stojíme na vrcholu (1681m).

Vrchol Stoje je zkrášlen troskami sovětské vojenské základny, která zde byla postavena v 50.letech. Dnes z ní vlivem drsného horského podnebí zbyly jen pláty plechu, které vítr odtahal na kilometry daleko.

Jako správní narcisové se musíme pěkně vyfotit..:-)

Na hřebeni Boržavy je pěkně zřetelný ostrý přechod mezi lesem a loukou (poloninou). V dálce se tyčí kamenné vrcholky pohoří Horhany.

Panorama ze Stoje.

Takových sytě zelených kobylek potkáváme na Boržavě spousty.

Po návratu ze Stoje házíme batohy na hřbety a pokračujeme dál po hřebeni. Tady se fotíme s plucaňou plnou dobré moravské slivovice na vrcholu Židovské Magury (Magura Žide, 1516m).

Stačilo pár loků, a jsme na šrot:-)

Výhled z Magury do širokého údolí směrem ke Koločavě.

I na Ukrajině už není zvláštností potkat českého paraglidistu.

Náš druhý kemp pod vrcholem Židovské Magury.

Mrazivé červánky dokazují, že tuhle noc bylo taky pořádně frišno.

*10.8.09* Ještě poslední pohled na travnatý hlavní hřeben a už scházíme do sedla Príslop.

Kudy teď?

Všudypřítomné hořce tolitovité (Gentiana asclepiadea).

V sedle Príslop je pěkný starobylý kříž obětem války.

A to bychom nebyli my, kdybychom se tu nevyfotili.

Ze sedla scházíme úmornou prašnou cestou do údolí. Potkáváme několik Gruzaviků, kterým hluboké díry na cestě očividně nevadí. Prostě nezastavitelné auta:-)

Cíl naší cesty- vesnička Tuška.

Krajina pod horami.

V Tušce scháníme dopravu do Koločavy- autobus nám ujel. Naštěstí tu je místní dopravní dispečer:-), který nám obstarává taxíka.

Kluci nás furt zvědavě sledovali, tak jsme je obdarovali bonbóny.

My sami jsme se obdarovali něčím lepším. Ó ta lahoda výdobytků civilizace:-)

Taky potkáváme skupinku našich rodáků, shodou okolností Vsetíňáků, kteří už míří domů. Tož jsme pokecali a vyrazili taxíkem směr Koločava.

Taxikář nejdříve nadhodil velkou cifru, ale po chvíli smlouvání jsme se dohodli na příjemně nízké ceně.

Zastávku na cestě jsme měli u minerálního pramene, poblíž kterého se procházelo hejno čápů bílých.

Taky jsme tu potkali nejspíš nejhorší turecký záchod za celou dobu našeho putování...

...jen pro hoodně drsné nátury.

Slavná Koločava nás vítá hrbolatou cestou a všudypřítomnýma kravkama.

Ubytováváme se v místní škole Ivana Olbrachta- cena je víc než dobrá: 10 hřiven/os/noc a to máme teplou sprchu a celou tělocvičnu pro sebe. Jen ta hygiena na WC opět pokulhává (což se nám brzy vymstí:).

Večeřeeee!

*11.8.09* Protože máme odpočinkový den, rozhodli jsme se prozkoumat naši školu. A v aule jsme se dosyta vyřádili:-)

V areálu školy se nalézá muzeum Ivana Olbrachta. Přestože je umístěno v malém kamrlíku, velmi pěkně a obsáhle popisuje nejen spisovatelův život, ale také život Koločavský a hlavně tu najdete dochované zmínky i fotky slavného Nikoly Šuhaje loupežníka.

Koločavský hrdina Nikola Šuhaj osobně. Na to, že mu bylo 25 vypadá velice ostříleně.

Socha Nikoly Šuhaje už tak zajímavá není...rozrůstající se hotelový komplex za ní a stříbrná barva jí moc nesluší.

Vydáváme se na podrobný průzkum vesnice- pokud byste čekali zachovalou horskou vesničku, budete nemile překvapeni. V Koločavě se mísí novoty současnoti a staré móresy velmi intenzivně a vzniká z toho tak trochu beztvarý mišmaš.

Tak co nejdřív? No přece rozměnit peníze, ať se můžeme rozšoupnout:-) Banka je však v silně havarijním stavu a divím se té slečně bankovní úřednici že nemá strach z toho, že jí jednoho krásného dne celá banka spadne na hlavu.

Četnická stanice je sice pěkná, ale předražená hospoda, kde vládne hostinský Valerij, který je podle našich zkušeností pěkná podšívka.

V hospodě se náhodou setkáváme s naší kamarádkou Alčou, která se stejně jako my potulovala po Ukrajině. Jo svět se malý a o náhody tu není nouze:-)

V obchodech na Zakapratí mají opravdu hoodně široký sortiment- od pečiva, přes nádobí až po trpaslíky na zahrádku třeba.

Co nás však nejvíce na Koločavě zklamalo, tak všudypřítomný nepořádek. Ukrajinci si sice obecně s nějakou ekologií nedělají hlavu, ale takový bordel jsme neviděli nikde jinde. Oni říkají:" Problémy s odpadky? Hodíme je do řeky a na jaře po povodních to mají Madaři."

A samozřejmě kráva na každém rohu:-)

Búúúú

Husokachny koločavské, speciální druh ptáků v místním rybníčku.

Čas plyne v Koločavě skutečně pomalu, není výjimka vidět takovouhle bábušku přadlenu.

Děcka opět dostaly bonbóny, dokud nebyly celkem ostře zahnány paní učitelkou.

Tahle cedule na místní správní budově mně dostala. Hlásá: "zprostředkování práce v Česku." Skutečně téměř každý druhý Ukrajinec, co jsme potkali, pracoval někdy v naší vlasti. Výhodu to má tu, že není problém se s nima domluvit po našem:-)

Koločavský pravoslavný kostel září do dáli svou blyštivou střechou, jak je to tady zvykem.

Starý dřevěný kostelík připomíná dřevěnky ze skanzenu.

Když už jsme u těch kostelů, ještě se podíváme na hřbitov. Pravoslavné hřbitovy mají jiný styl než ty naše- jsou zarostlejší a barevnější.

V lukách.

Typický zakarpatský seník zvaný "oboroh".

A typická kravka.

Na naší vycházce jsme se dostali až na kopec nad Koločavou, odkud byl pěkný výhled na poloninu Krásná s vysílačem na vrcholu Topas.

Zevling...

Pohoda...

Polonina Krásná a jeřabiny-známka blížícího se podzimu.

*12.8.09* Další den ráno jsme vyrazili na výlet, ale naše cesta se stočila na trh, který právě probíhal.

Tak který koupíme?

Na trhu najdete úplně všechno, po čem vaše srdce prahne.

Bábušky koločavské 1.

Bábušky koločavské 2.

Abych nezapomněl- z trhu mně vyhnala nevolnost a bolest hlavy. Proto jsme výlet odtroubili a jsem se šel vyležet. Během dne jsme potom lehli všihni chlapi a chudák Terka se o nás musela starat. A tento školní záchod jsme viděli ten den mockrát:-)

Bubák Černouhlák.

Hrob Nikoly Šuhaje a tři marodi.

*13.8.09* Ještě se vyfotit před Četnickou stanicí...

...s našima spolunocležníkama z tělocvičny...

...a tradá maršrutkou přes Chust do Tjačeva, kde brigádničila druhá, "humanitární" skupina. (pokračování v další fotogalerii)