Foto týdne

 

Deník ze Svidovce: Svidovec, Kvasy, Pietroš

 

kde: Podkarpatská Rus 2009
kdy: 14. - 22. srpna
kdo: Honza, Kony, Želé, já, Anička, Verča, Eva, Silva, Kája

 

15. srpna - sobota
Noc je krušná. Nespí se nejlíp. Ve čtyři odjíždí Hanka a Anička a ráno začnou šářit někteří příliš brzo. Vstáváme o půl sedmé. Sbalíme se rychle, nakoupíme ještě, nasnídáme se, trocha úklidu a v 9.20 vyrážíme maršrutkou do Usť Čorné. Věci si naskládáme do kufru, obsadíme zadní linie a už si to frčíme z Tjačiva do hor. Potkáváme pána s rodinou, co pracuje v Liberci, tak si popovídáme. Je to fajn, v Usť Čorné nás naviguje, kde máme vystoupit a kudy máme jít.

 

Usť Čorná. Je skoro poledne. Cesta byla dlouhá, ale za 15 hriven na osobu parádní. Dokoupíme poslední zásoby a můžeme vyrazit. Jdeme chvíli po asfaltce a za asi 2 km zahneme a podél staré úzkokolejky začínáme stoupat na svidoveckou poloninu. Je tu parádní značení. České značení. Stoupáme lesem. Po červené značce. Stoupá se dobře. Asi že už máme pár kiláků v nohách. Začínají být výhledy na Krásnou. Opravdu Krásná. Potkáváme Ukrajince a posléze Čechy - Pražáky. Povídáme chvíli a radí nám, kde na vodu.

 

Hurá. Jsme nahoře. Konečně nad lesem. Koně. Že by divocí? Jdeme se na ně podívat. Asi nebudou divocí, pod námi je salaš, slyšíme psy a ovečky. Pramen. Teda pramínek. Moc neteče a na Honzu skoro útočí pejsci, co hlídají ovečky, když jde pramen prozkoumat. Jdeme dál. Míjíme strom s luxusní červenou značkou :) Za dvě minuty se objevuje místo na spaní. Pod námi táboří Ukrajinci a těsně pod námi je ohniště. Pěkné místečko. Stavíme stany a najednou se kolem nás prožene nádherný černý hřebec. Jako z pohádky :) O chvíli později vyjde mladý bača, vede koníka a posléze na něho naskočí a kluše dál do poloniny.

Po večeři nasbíráme dřevo na oheň a pomalu ho zapálíme. Začíná být tma a vidět hvězdičky. Povídáme, zpíváme, bavíme se s panem bačou a s paní bačovou, posloucháme, jak zpívají Ukrajinci, čteme pohádku Černokněžník od Boženy Němcové a pozorujeme hvězdičky, které jsou krásně vidět a padají :) Krása. Když už jsme dost vynadívaní, jdeme spát. Ovečky už přestaly zvonit zvonečky. Dobrou noc.

- zapsala Terka -

 

16. srpna - neděle

Hlášky dne:

Silva: " V nohách mám už tisíc mil a zaražený sraní. "
Silva opět: " Já se natřu Tee tree oilem, až si vytřu. "

Půl sedmé. Vstáváme. Teda má se to tak. Ogaři jsou už po snídani, Želé jde pro vodu a holky ještě lenoší ve stanech.
Sedm hodin. Všichni jsou už na nohou. Snídaně. Vločky s rozinkami a černý čaj. Klasika.

Osm hodin. Kája vyráží na cestu-bolí ho koleno a nechce zdržovat. Naši ukrajinští kamarádi už jsou taky na cestě. Pomalu balíme stany a batohy a v devět vyrážíme. Jdeme lesem, po loukách, ztrácíme se. Teda vlastně ne. Jen nejdeme po značce a scházíme z poloniny :) Nevadí..Naštěstí se zase najdeme a už stoupáme pod Stohy. Jdeme po úbočí do sedýlka s pěkným číňanem. Svačina. Samá čokoláda :) Vidíme nádherný hřebínek a horu Tempa. Vylezeme na ni?

Dochází nám voda. Kde ji doplníme? Hledáme pramen a obědváme. Rozhodneme se pro prameniště na pravém úbočí. Je to mazec sejít pro vodu. Ale těch borůvek. A brusinek. Sbírám nám do vloček na snídani. Pramínek je krásný. Respektive už potůček. Nebereme plné flašky vody, trochu se omyjeme a čeká nás strmý výstup...Jde to ztuha. Ale jde. Kája čeká nahoře a stopuje čas. Nejrychlejší Kony - 37 min, já 52 min, poslední tři 54 min. Jsme dobří :) a máme vodu. Jdeme po úbočí a obcházíme Tempu. Co to slyšíme pod námi. Voda? Deset metrů pod cestou? To má být vtip? Radši rychle přejdeme a říkáme si, že se tam voda určitě nebude dát nabrat.

Přijdeme do sedla a polonina se mi začíná nelíbit. Rozježděná cesta a samé auto. Ach jo. Jdeme stále po úbočí a před námi se už noří hřebínek. Jdeme a jdeme a schyluje se k večeru. Pod námi se objevují koníci - klušou přes kopečky k jezírku. Je jich osm a jsou nádherní. Potkáváme další auta a motorky. Tož toto má být polonina? Čas utábořit se. S vodou tentokrát není problém. Jen ten tankodrom..Všude okolo projeté koleje. Naštěstí...ogaři nacházejí krásné místečko v údolí. A parádní potok. Scházíme strmým svahem mezi borůvkami. Kája experimentuje. Nejdřív jede ze svahu jeho karimatka, pak batoh, ze kterého lítají flašky s vodou a další drobnosti..., a nakonec Kája sám. Odnesou to jeho gatě - z khaki se stává fialová. A věci? Nůž, mobil a další zůstávají ve svahu. Po postavení stanů a večeři naklušeme do svahu a hledáme. Nůž je nalezen, ale ten mobil ne. Stmívá se. Nemáme šanci. Zbývá naděje - snad má Kája nastavený budík - na sedm.

Á, už hoří ohýnek. Sesedneme se k němu, pojídáme čokoládu, povídáme, zpíváme, pozorujeme hvězdičky. Padají, padají. Je tma jako v ranci a ticho. Jdeme spát. Dobrou noc.

- zapsala Terka –

 

17. srpna - pondělí
Ráno vstanu a opařím se čajem - teda nejdřív ho musím uvařit. Na snídani máme oblíbené vločky tentokráte s příměsí (Terkou) těžce nasbíraných borůvek a brusinek. Po snídani se jdeme umýt dolů do potoka. Terce stačí kohoutek a umyvadlo, já se vydávám dolů k vaně. Umyl jsem se i s hlavou (tak čistý jsem si nepřipadal ani po sprše na faře). Škoda jen, že měli jenom studenou. Po hygieně jsme sbalili stan a ukázalo se, že za 5 minut 12, protože pak se kolem nás přehnalo stádo 400 ovcí, 2 bačů a 2 koz. Ty dvě poslední by náš polyesterový stan dozajista sežraly. Po dokončení balicího úkonu se odebíráme na cestu. Až na úvodní a závěrečný stoupák vede docela po rovině, teda po docela rovném hřebeni. Obědváme na kopci u kříže. Idylické odříkávání Anděl Páně přeruší hluk benzinových motorů dvou terénních mercedesů s českými značkami, z nichž posléze vylezou 4 Rusíni a mluví s námi hlavně o tom, že za rok se bude za vjezd do hor platit a že v blbém česku se po horách nemůže jezdit vůbec. Divný národ, tihle Zakarpatci...

 

Pokračujeme dál, potkáme Zil naložený borůvkářema, krásné pleso se sněhovou plotnou a po chvíli i malé zapadlé jezírko, u něhož nikdo není. Dokonce ani odpadky tam nejsou. Takže hurá do vody! Skoro každý si dal dva bazény, Kája vypral špinavé peníze a všichni byli spokojeni. V jezeře byli čolci, pulci a vážky. Pak se šlo dál. Obdivovali jsme opravdu umírněnou architekturu horských chat na Drahobratu a prošli staveništěm právě betonované horní stanice lanovky. Po zdrcujícím výstupu stavíme stany na krásném místě pod Bliznicí. Hezky fouká, ale co už.                             

- zapsalo Želé -

 

18. srpna - úterý
4.50 Našeho času. Vstáváme. Je zima. Fouká. Čeká nás půlhodinový výstup na Bliznicu (1881 m n. m.).

 

5.30 Bliznica. Svítá. Fouká. Je to krása. Stojíme navrchu a pozorujeme východ sluníčka. Sluníčko pomalu vstává, sledujeme Venušin pás a stín Bliznice naproti na hřebeni. Sluníčko vstalo a po vrcholové prémii scházíme zpět do prvního výškového tábora (1740 m n. m.).

 

6.30 V závětří stanu vaříme snídani. Teplý černý čaj a jáhlová kaše s papájou, rozinkami a skořicí sekne.
 
7.30 Stále fouká. My už ale balíme stany. Cesta je dlouhá.

 

8.30 - 9.00 Vyrážíme na cestu. Fouká, ale není zima. Bliznica podruhé. Co jsme zdolali ráno, musíme nyní zdolat znova s našimi dvacetikilovými bágly. Bliznica. Potkáváme baču, ovečky a tři velké bílé ovčácké psy, z nichž jeden je velmi přítulný a nechá se i hladit. Dále pak potkáváme bandu Zlíňáků, s nimiž se s radostí dáváme do řeči.

Když se dost vynadíváme okolo, sestupujeme z nejvyšší hory Svidovce okolo oveček a málem nás sežerou naši přítulní psí kamarádi. Hold už nejsou mazlící, ale jsou ve službě a hlídají ovečky. Stále fouká, ale my odhodlaně jdeme po úbočí další hora a pomalu scházíme dolů.

 

Přestává foukat. Je krásně teploučko. Scházíme do sedla a přemýšlíme, co dál. Sejdeme rovnou, nebo si dáme ještě hřebínek? Hřebínek se nám líbí. Půjdeme. Na úbočí dalšého kopečka mezi borůvkami obědváme. Pod námi se pasou krávy a ještě hlouběji vidíme salaše. Sluníčko paří a na spálené nohy to není ono.

 

Sedíme a jíme a u krav se objevuje bača a jde k nám. Kája jde za ním a ptá se, kde se dá sehnat mléko, či žinčica. Přisedá k nám a baví se s námi. Je velmi družný, tak se s ním fotíme, ho fotíme a dává nám adresu. Když se loučíme, Verča mu instinktivně podá ruku a on ji k našemu velikému údivu přijme. Nakonec si potřese rukou i s námi ostatními děvčaty :) Při focení se s námi objímá a já s Aničkou dokonce dostanu hubičku na líčko :) Loučíme se. Vasil musí jít pást krávy a my měníme plány a míříme rovnou do údolí. Na salaše. Na mléko :)

 

První salaš. Kolem krávy, uvnitř ne příliš rudný bača. Honza ale sebere odvahu a ptá se na Vasila. Kde bydlí, resp. kde má salaš. Po dlouhém mlčení se dočkává odpovědi: " Znám". Tak jo, vydáváme se dál. Pod námi se objeví shluk salaší. Mezi nimi rozbořené i pěkné nové. Scházíme k nim. Místo vypadá zpustle. Prohlížíme jednotlivé chalupy a všechny nezbořené vypadají jako jakési dojárny. Vždy dvě stoličky a několik kravinců.

 

Slyšíme psa. Že by tady někdo byl? Jdeme k chaloupce, odkud se štěkot ozývá. V chaloupce spí asi patnáctiletý hoch. Probouzí se. Dáme se s ním do řeči. Kupujeme 1,5 l mléka (7,5 hriven) a zjišťujeme, o koho se jedná. Hoch není nikdo jiný než Vasilův syn :) Fotíme se s ním a povídáme a hladíme štěně Džulu.
 
Mléko vypijeme opodál. Při prvním loku se zdá jaksi nakyslé, když si ovšem zvykneme na tu chuť, je výborné :) Snad nám z něj nic nebude.
 
Přichází Vasil. Směje se. Fotíme ho se synem a Kája dává synkovi baterky- k našemu překvapení je cpe do digitálního foťákuJ. Po chvíli se s těmito milými lidmi loučíme a scházíme do údolí. Cesta je krkolomná. Pod námi slyšíme potok. To bude lahoda, až k němu sejdeme. To bude osvěžení. A taky že jo. Voda je studená, ale na umytí hlavy, oholení nohou a vousů :) a pořádné vykoupání stačí. A všichni si lebedí.

 

Čeká nás další sestup. Přicházíme na tajemné místo. Uprostřed posekané louky stojí tajuplný dům. Kluci nahlídnou dovnitř. Prý nic moc. Opuštěný dům. Louka na spaní by byla pěkná, ale to strašidelné místo...Raději odcházíme a přes les míříme úplně dolů.

 

Bude bouřka. Kde budeme spát? Jakmile se zeptáme domorodců, hned se nás ujmou. Ale...za stany na louce chtějí platit. A dost. Vykašleme se na to a jdeme dál. Bouřka už je na spadnutí. Už přichází. Začíná lít. Zalezeme do altánku u cesty a Kája hledá místo pro 4 stany. Nachází. My se tam s radostí přesuneme a i když není místečko úplně rovné, stany postavíme, uvaříme každý vydatnou večeři a brzy zaléháme. Po tolika zážitcích si zasloužíme vydatný spánek...Dobrou noc.

- zapsala Terka -

 

19. srpna - středa
aneb den, kdy se nic nestalo.

Vstali jsme později než pozdě, protože byl odpočinkový den a nikdo se nikam nehnal. Všichni sušili mokré věci a zapomenuvše na bouřku nadávali na slunko, jak strašně peče. Když se konečně všichni usušili, sbalili, atd..., tak bylo rozhodnuto, že se půjde do restaurace na jídlo. Hlavně se tam chtělo Kájovi, ale o tom až později.

 

Tak jsme teda došli do první restaurace, kde nás uvítala neuvěřitelně apatická obsluha, takže trvalo asi půl hodiny, než jsme si mohli objednat pivo a další půl hodiny, než ho donesli. Za další půl hodinu jsme si objednali jídlo a mezitím donesli polévku. Všem kromě Káji, ale po chvilce se dočkal. To už se Kony bratřil se vzpěračem a masérem v jedné osobě - Tarasem - a jeho kumpány. Jako malinu do sebe hodil hlubinnou bombu (pivo a v něm štamprle s vodkou) a už byli kamarádi. Po chvíli nám donesli jídlo. Honza s Verčou dostali maso po poloninsku, kterého bylo jako na poloninách - po čertech málo. Terka dostala vrabčí porci brambor plněných masem (ale byla to dobrota) a Kony dětskou porci rizota. Na mě a holky čekalo cosi, co jsme očekávali býti haluškami - připomínalo to spíš halušky podávané na zubní klinice jako mixovanou stravu. Porce byli poloviční vrabčí, ale co už. Docela to vyhrála Anička se salátem, kterého bylo taky pár gramů, ale stál jenom 6 hriven. Kája se nedočkal, ač si jídlo objednal pomocí svého mobilového slovníku česko - ruského. Když všichni dojedli a Konyho už Taras tahal i s Evou do sauny, Kája si objednal podruhé, tentokrát z jídelního lístku - to, co měli Honza s Verčou. Asi po hodině se mu podařilo zjistit, že ani druhé jídlo se jaksi nepřipravuje, takže jsme se zvedli, zaplatili a skoro šli. Chvíli nám trvalo, než jsme se vymotali - u minerálky stály 3 babky, každá asi s 50 flaškama na vodu, tak jsem s Terkou aspoň nemusel vysvětlovat Tarasovi, proč jdeme pryč a předstírali jsme stání fronty na tento léčivý pramen, vytékající zpod železničního náspu před hospodou. Na Tarase nakonec zabrala česká hymna a na oplátku zazněla ukrajinská v hospodské verzi.

 

Dalším cílem naší pouti byl obchod vzdálený asi 200 m od hospody přes děravý most. Tam jsme nakoupili, pojedli (zase, bo v restauraci nám to samozřejmě nestačilo) a vyrazili směr Petroš rozbít stany. Po 100 m nás zastavil strážce zapovědníku, který po nás chtěl nějakých 10 hriven za osobu za vstup. Nám se to moc nezdálo, a tak jsme po půlhodinovém přátelském rozhovoru šli raději hledat fleka pro stany na dolní konec vesnice. Nakonec jsme měli štěstí, objevili jsme loučku u řeky a starého pána, co nám řekl, že ta loučka nikomu nepatří a ať si tam klidně ty palatky postavíme. Večer jsme pak strávili družným rozhovorem přes plot s jeho synem Romanem, který byl zakončen Romanovým verdiktem, že je všechno " na *ič* "a naším verdiktem, že ráno v 6 vstáváme a vyrážíme nalehko na výlet někam směrem do Zapovědniku.
                                                                                              Dobrou noc, strýčku Fido!

- zapsalo Želé

                                                                                                                     

20. srpna - čtvrtek
aneb den, kdy se stalo mnohé...
6.00 Hm, tak ne.

 

6.20 Vstáváme. Plánujeme vyrazit v 7 na...no na...někam nahoru na poloninu.
Za bači a ovečkami na salaše.

 

7.00 Vyrážíme...no vlastně ne. Vstává Roman a chce se k nám přidat.

 

7.40 Vyrážíme...Roman se sbalil poměrně rychle.

A už jdeme. Jdeme a ploužíme se do kopce. Koho to napadlo jít zase do kopce? Nebylo těch kopců už dost? Asi ne. Stoupáme rychle, nadmořské metry přibývají. Jdeme lesem, rozbahněnou cestou. Sem tam krátká přestávka na dočerpání energie. Ale jdeme a jdeme. Že my přece dojdeme na pro nás zakázaný Pietroš...Nikdo neví. Les končí. Výška asi 1200 m n. m. Nechce se nám věřit. Za malým bukovým hájkem se před námi objeví salaš jako z pohádky. Co když je to přelud? Nezmizí, až tam dojdeme? Nezdá se nám? Uf, nezdá. Přicházíme k maličké salaši, před níž se v ohrádce pase pase pět oveček. U salaše se vyrábí sýr. Paní bačové pomáhají všechny děti. Po krátké exkurzi v salaši sahá Želé po jakémsi rohu a duje skautskou večerku...

Je čas vyrazit na další cestu. Na úbočí kopce se popásají krávy. Jedna z nich se rozhodne jít s námi. Poslušně jde deset kroků za námi. Když se zastavíme, zastaví taky. " To tak nejde, krávo! ", domlouváme jí. " Vrať se ke svým, nemůžeš jít s námi. Vždyť se ztratíš! " Po dobrém to ale nejde. Musíme ji zahnat...po zlém. Zadupání a klacek pomůže.

 

Roman nás vede. Stoupáme zkratkami, jíme borůvky. U potůčku nabíráme výbornou vodu. Dělíme se na dvě skupiny. První ve složení Roman, Honza, Kája se pokouší o dobytí vrcholu Pietroše. Druhá ve složení Anička, Silva, Verča, Želé a já se posléze pokouší o totéž v tempu pohodovém.

Před námi je parádní kopec. Ovšem taky parádní zkratka. Navrch se dostaneme coby dup a otevře se nám výhled na Pietroš. Vypadá, že není daleko. Jsme odhodláni vrchol zdolat.

 

První obtíž. Jdeme po špatné stezce. Ogary vidíme pod námi. Co dělat než se k nim svahem plným hořců a borůvek vyškrábat. Jde to snadno s fialovou posilou. Po stezce značené barvičkou žlutou doháníme obědvající ogary a přidáváme se k nim. Pod námi se pase stádo oveček a 6 koníků, kolem nás pobíhají 2 či 3 krásní bílí ovčáčtí psi. Jsou strašně heboučtí a taky trochu nenasytní :) Po obědě nás čeká posledních 300 výškových metrů a jsme na vrcholu. Stoupá se dobře. Sluníčko svítí a potkáváme další stádo oveček. Radost pohledět.

 

13.30 Pietroš (2020 m n. m.) Hurá. Zdolali jsme dvoutisícovku. Ty rozhledy. Přes údolí se tyčí nejvyšší hora Ukrajiny Hoverla (2060 m n. m.), na opačné straně se rozprostírá masiv Svidovce v popředí s Bliznicou a se zuby Bliznice, kde jsme měli tu čest spát.

 

14.00 Po vrcholové prémii a společném fotografování míříme zpět. Cesta bude ještě dlouhá. Procházíme opět kolem oveček - spíš mezi ovečkami a obcházíme oněch 6 krásných koníků, kterým se zalíbilo na turistické cestičce. Stále je krásně. Louky s hořci a salaše pod námi, ovečky všude kolem nás.

Klesáme níž a níž. A už je tady známý potůček, malebná salaš a loučení s poloninou. Vcházíme do lesa. Co to ale slyšíme? Zvonky oveček? V lese? Opravdu. Další stádo. Procházíme přímo kolem oveček. Když přejdeme celé stádo, které uzavírá pasáček na konci, naskytne se nám úžasná podívaná. Pasáček vytáhne píšťalku a hraje. Hraje ovečkám. A jak krásně. Stojíme a posloucháme. Je to něco úžasného...

 

Kontrast...scházíme. Cesta je rozbahněná a najednou...gazík. Zastaví u nás. V okně se objeví sympatický mladík a hned se dává do řeči. Dostaneme od něho jabka a putujeme dál. Posledních 300 výškových metrů. Máme toho plné zuby, ale nevzdáváme se. Už jsme skoro dole. Potkáváme dalšího pána - Ivana. Říká, že máme zajít k němu na jabka. Že bydlí kousek a má doma maminku, která nám ty jabka dá. Stavíme se tam, proč ne. Jen se trochu netrefíme a dojdeme k jiným lidem. Jabka si ale odnášíme taky. Hodní lidé tady přebývají.
 
18.15 Jsme dole, už vidíme naše stany.
Někteří jdou nakoupit, někteří do hospody, my vaříme. Po večeři si uděláme ohýnek, opékáme buřty, mazlíme se s kočkou Jessicou, co s námi tráví už druhý den, Kája nám dává hádanky, zpíváme, popíjíme kvas...a pozorujeme hvězdičky. A je jedenáct a jdeme do pelíšků. Dobrou noc :) !
PS. Tento den se s námi Ukrajina rozloučila všemi možnými způsoby...hezky rozloučila.

 

- zapsala Terka -

 

21. srpna - pátek
aneb den poslední celý strávený na Ukrajině
Vstáváme, jak kdo chce. Tehdy, až se sluníčko opře do stanů a nás vyžene ze spacáků teplo. Snídáme, krmíme koníka na louce, balíme. Paní, co přivádí na louku kravku, nám donese sáček jablek :) Když si pro kravku asi za hoďku přijde, donese nám ještě hrušky :) Zlatí domorodci.

 

Asi v jedenáct vyrážíme na bus do centra Kvasů. Musíme směnit děngy a hurá do Rachiva. Jenže...v bance nám řeknou, že nemění. Je nám to divné, tak se ptáme, proč mají kurzovní lístek. A ono prý, že mění, ale nemají hrivny...Jsme nahraní. Za posledních pár hriven nakoupíme oběd a po hodinovém čekání se na nás ostatní složí a dostaneme se do Rachiva, kde peníze vyměníme. V Rachivě nás čeká opět hodina nicnedělání na autobusáku a maršrutkou, do které šíleně peče slunko. Po skoro čtyřhodinové jízdě přes Tjačiv a Chust dostáváme do Mukačeva.

 

Mukačevo. Potřebujeme nakoupit a jde se na nádraží. Půl hodiny jdeme pořád přímo a zaráží nás, kolik povozů s koňmi. Na to, jaké je Mukačevo velké město...Nádraží je honosné a velké a čisté. Vlak do Čopu jede 00.10 kyjevského času. Čtyři hodiny budeme čekat. Nevadí. Čekárna je hezká, dokonce tam paní uklízí. Někteří - Honza, Kája a holky - jdou na jídlo. My s Konym hlídáme batohy a dlabeme chleba s paštikou. Zanedlouho přijde i Silva s Evčou a vaří polévku :) Když už jsme zase všichni pohromadě, začínají obcházet policajti. Je fajn, že hlídají. Jen Kony se jim jaksi nelíbí. Nejdřív mu dají co pro to, že má vytaženou vodku (to se prý na nádraží nesmí), pak dostane za to, že nabíjí v zásuvce mobil (i když ostatní ho nabíjí taky), venku mu hrozí prstem a nakonec po něm chtějí jízdenky. Dělá nám teda ostudu :) A to vše jen proto, že nosí triko Vězeňská služba ČR :) (Ne, to byl vtip, kvůli tomu snad ne). A tak čekáme až bude půlnoc a po půlnoci a nastoupíme do vláčku. Ale to je na jindy. Tak dobrou...vlastně ne, příjemné čekání!!!

- zapsala Terka -

                                                    

22. srpna - pátek
poslední den
0.00   sedíme v čekárně
0.10   sedíme ve vlaku
0.20   ožralec ve vlaku se mě ptá, kam jedeme
0.30   usínám
0.50   ožralec mi řve do ucha, jestli nemám cigarety
1.15   přijíždíme do Čopu na úplně jiné nádraží - jsme úplně v jiném světě; kde jen se podělo ono staré nádraží, kde jsme prve vystoupili; kde se tady vzalo to krásné nové nádraží; nevystoupili jsme blbě?
1.16   zjišťujeme, že ono nám známé nádraží je asi 200 metrů vzdálené
1.30   pokoušíme se spát; někteří svádějí marný boj s komáry
5.00   dostavujeme se k pasové kontrole
5.30   pravidelný odjezd do Čierné nad Tisou
5.35   otevírá se pasová kontrola
5.40   za 54 hriven si kupujeme jakýsi papírek, aby nás pustili do vlaku; musíme si vyměnit u nějaké paní dolary :) banánová republika...
5.41   potkáváme podobně vystresované Čechy, kterým prozměnu nechtěli prodat lístek do Čierné; nakonec prodali - zhruba za cenu autobusu do Rachova (170 km); celní kontrola bez problému, akorát vykládáváme všechnu bagáž
7.30   přijíždíme do Košic
8.39   odjíždíme z Košic; cestou potkáváme milou paní, která se chytí našeho rozhovoru o víně, zejména Tokajském
12.00 odcházíme stát na uličku (já, Kony, Terka, Eva) a nadáváme na ty, co pořád chodí kolem
12.20 aspoň, že nám hodný pán z Liberce dal ochutnat Spišské...

  - zapsalo Želé -

 

Tak a jsme na konci, přijíždíme do Valmezu. Nastává srdceryvné loučení s těmi, co pokračují dál...Bylo to krásných 14 dní a není všem dnům konec...
13.20 Valmez. Jsme doma. Aspoň někteří. Vytáhneme kapesníky, máváme ostatním ve vlaku a utíráme slzičky :) (Asi ne tak docela - ale vypadá to tak :))

 

Tak na shledanou Ukrajino!!!
            Tak nashledanou Zakarpatí!!!

- zapsala Terka -

 

 

Fotogalerie:

Zakarpatí: Svidovec a Pietroš

Popis trasy: