Řeckokatolický kostel v Ťačevu z roku 1852. Vedle něj byla fara, kde jsme strávili týden brigády.

Ikonostaz v čele chrámové lodi na pvní pohled upozorní, že jde o řekokatolický kostel. Mše se také liší od té římskokatolické- po celou dobu se tu zpívá.

Důstojný pán Peter Krenický alias Papá:-), duchovní správce Ťačeva a organizátor brigád.

Společenská místnost na faře. V rámci neplacené brigády jsme dostávali oběd a samozřejmě ubytování. Kromě nás tu brigádničily ještě dvě skupinky- slováci a naši kamarádi z Hutiska.

Co jsme tedy dělali? No převážně jsme bojovali s plevelnou křídlatkou, která hustě porůstala místní hřbitov...

I holýma rukama s křídlatkou zatočíme:-)

Taky jsme škrabali a následně natírali plot před kostelem a někteří pomáhali při stavbě blízkého kostela.

Kostelů se tu ostatně staví víc- zde rozestavěný pravoslavný chrám.

A jeho interiér.

Staví se i na hlavním náměstí, poblíž kterého se naacházejí hned tři kostely: katolický kostel z roku 1780 nalevo, náš řeckokatolický uprostřed a kamenný reformátorský kostel z 15. století se zajímavou farou.

Další rozestavěný pravoslavný kostel, který vypadal jak z pohádek Tisíce a jedné noci. Člověku až vrtá hlavou, k čemu potřebuje desetitisícové město tolik kostelů, navíc tak bohatě zdobených.

Jinak je Ťačivská zástavba rozmanitá- od chudých domků a zřícenin...

...přes komnistické sídliště...

...a bohatě vypadající vilky (tohle je mimochodem lékárna, kterých je v Ťačevu alespoň 15)...

...až po naprosto evropský supermarket Barva na okraji města.

Co Ťačiv odlišuje od našich měst tak propojení starého a nového: běžně tu potkáte bryčky a povozy tažené koněm, volně pasoucí se krávy, větší nepořádek a prostě jiné mravy místních.

Ale jinak Ťačiv rozhodně není žádné chudé město a ti z nás kdo si mysleli, že jedeme do končin, kde lidi nemají co jíst, byli notně překvapeni.

Ťačiv je taky hraniční město s Rumunskem. Hranicí je řeka Tisa. A k ní se taky váže jedna tragikomická historka: Byla neděle a my jsme měli volno. Proto jsme se šli projít k Tise.

A protože bylo horko a voda vypadala svěže, naskákali jsme do ní. Pak někoho napadlo, že přeplaveme na rumunský břeh. Přestože na nás povolávali z protějšího břehu rybáři, přeplavali jsme a slavnostně stanuli na Rumunském břehu. Teprve až když se na ukrajinském břehu objevili pánové ve vojenských maskáčích, došlo nám, že je zle. Zavolali na nás, že máme přeplavat zpátky. Naštěstí tam čekala Veča a s ní i pasy. I přesto nás pohraničníci sebrali a odvedli nás na stanici, kde nás 3 hodiny vyslýchali (nebo se spíš o to snažili-jazyková bariéra byla pevná:-).

Historka končí happyendem- nakonec nás pustili a ještě jsme se s nima i vyfotili:-) Ale štěstí jsme měli veliké- kdyby nás chytli rumuni a my bychom neměli pasy pak kdoví, kde bychom skončili.

Ve čtvrtek 13.8. se z Koločavy vrátila horská skupinka, Toma ještě trochu zlobil žaludek, ale jinak už jsme mohli v klidu přiložit ruku k dílu a prozkoumat Ťačiv.

Hospoda na náměstí, kde maj Staropramen a platí se tam za vstup na WC :-)

Naši ukrajinští přátelé.

Pak už zbývalo jen zpočítat a dokoupit zásoby na následující týden v horách...

...vyčistit zuby:-)...

...a maršrutkou odjechat směr Usť Čorná, odkud jsme vyrazili na Svidovec. (naše společné putování po Svidovci a jiných krásných místech najdete v další fotogalerii)