Foto týdne

 

Zakarpatí 2009: Verčin deník z Ťačiva

 

Pátek 7. srpna
Naše putování na Ukrajinu začalo klidně. Ze Zábřehu žádné zpoždění. Ve Valmezu jsme byli včas. Postupně jsme se scházeli. Samozřejmě domácí Honza s Aničkou dorazili poslední. Šli jsme koupit jízdenku do Čierné nad Tisou zpáteční a pak do Mukačeva.
14:52 nasedáme směr Košice. Cesta ubíhá rychlo. Naše kupéčko: Hanka, Marťa, Silva, Honza a já. Sousedovic kupé Anička, Kony, Evča, Terka a Tom. Přesně bez zpoždění dorážíme do Košic. Cestou jsme míjeli Malou a Velkou Fatru, Roháče a Tatry. V Košicích máme hoďku čas. Vyrážíme na průzkum města. Je nádherné. Jádro historické. Kostel svaté Alžběty. Krásné náměstíčko s fontánou a zvonkohrou s hudbou. Krásná atmosféra.
20:32 nasedáme na osobák směr Čierná. V Čierné vystupujeme a čekáme na přepřažení vagónů. Setkáváme se s Čechy, kteří cestují přes Tjačiv dál do Rumunska. Přemýšlíme, že se k nim přidáme.  Z Čierné vyrážíme vlakem 1. třídy – ruské.
V Čopu na hranicích musíme projít kontrolou. Vyplnit formulář. Máme 3h čas do odjezdu vlaku. Zapadli jsme na balkon. Někteří si schrupli, někteří hlídali, někteří zakoušeli ukrajinské záchody.
3:47 posunutého ukrajinského času (= +1hodina našeho, v deníku používám náš domácí český čas) nám jede vlak směr Tjačiv. První cíl našeho putování na Ukrajinu. Rozloučili jsme se s první skupinkou, která mířila směr Volovec a vyrazili jsme směr neznámé dálky. Vlak byl stylový- paní ,,domácí“ to tam polískala a my jsme se dostali i sednout posléze lehnout. Byl to lůžkový vůz. Noční vlaky jezdí většinou lůžkové. Fascinovali nás ukrajinské panimámy, jak dokáží cestovat s 5 megabanánovkama a obrovskýma košema…

Sobota 8. srpna
V 7:15 jsme v Tjačivu (Ťačivu). Cesta utekla rychlo. Ráno podávali čaj nebo kafe, prostě luxus. V Tjačivu jsme vyšli hledat faru. Kolem 8h přicházíme k řeckokatolickému kostelu. Začíná zrovna bohoslužba. Krásný kostel. Na naše poměry hodně barevný. Ale krásné zpěvy. Na faře nám otevřeli a nechali jsme tam věci. Pojedli. Je tu hodně brigádníků. Martin z Kroměříže se nás ujímá a provádí nás po Tjačivu. Pak krátké seznámení s otcem Krenickým. A jdeme dospat do tamějšího parku, kde máme společnost pasoucí se kozu, kočku a dogu:) Prospali jsme celé odpoledne. Večer jsme šli pomůct vytrhávat křídlatky na hřbitov. Na večeři jsme měli výborné palačinky od firmy Esín a Silvín.
Hláška dne: holky k otci Krenickému: ,,Otče dejte si s náma vodku“ otec: „nemůžu mám zítra pracovní den“ (zítra je neděle).
Večer jsme se šli ještě projít nočním Tjačivem. Mají tu zajímavou dopravu. Koně s bričkou bez osvětlení mezi auty…Budeme spát luxusně na postelích a matracích.

Neděle 9. Srpna
Ráno jsme šli na mši. Trvala 2 hodiny. A opět se hlavně zpívalo. Po mši jsme si nachystali snídani, trocha pouklízeli. Je tu net, tak jsme napsali Honzovi a Kájovi. Kolem 12 h n. č. oběd. Obědvali s námi salesiánští dobrovolníci, co tu dělají pro ukrajinské děti příměstský tábor. Měli jsme polévku, rizoto, kuře a salát. Moc dobré. A koštovala jsem slovenské kafe.
Kolem 3 n.č.  jsme se rozhodli jít projí k řece. Po cestě jsme se stavili v Pravoslavném kostele. Byly tam zrovna křtiny, tak byl otevřený. Pán, který nás pozval dovnitř pracoval v Česku v Mariánských Lázních. Pravoslavný kostel opravovali, tak jsme prolezli i novostavbu. A pak zamířili k řece Tise. Prošli se po polovičním mostu. Pak jsme našli místo u řeky. Holky a Marťa vlezli do řeky, já jsem to dokumentovala a hlídala věci. V půlce řeky je hranice s Rumunskem. Ale nenapadlo by nás, že to všichni tak hrotí, když člověk přeplave na druhý břeh. Obzvlášť to hrotí rumunští rybáři. Ti nezaháleli a volali pohraniční stráž. Za chvíli byli na pláži a že máme jít s nima. Tak jsme se oblíkli a šli. Zavedli nás do zajímavě rozestavěné budovy. Vzali nám pasy a začalo zjišťování. Odkud jsme, co tu děláme, u koho jsme…Telefonování. Anička procvičila angličtinu. Já češtinu. Dorazil Ukrajinec, co studoval v Česku, takže už jsme překonali i jazykovou bariéru. Říkal, že máme  štěstí, že není napitý. Ok, tak jsme se nějak domluvili, obvolali to s jejich šéfama. Vrátili nám pasy. Hrozila každému pokuta 3400 Kč. Takhle jsme strávili 3hodiny na ,,záchytce“. Příště se musíme nejdřív nahlásit a teprv pak se jít koupat, a to jen do půlky řeky…
Hláška dne: ,,Aničko pojď do Rumunska, nebuď srab“ proneseno ještě před tím, než doplavali na druhou stranu řeky.
Na zpáteční cestě nás ještě pronásledoval hladový pes. Večer vyrážíme na pivo. V 1. hospodě zavírají v 8 h.. Tak jsme přešli vedle. Tam se dali do řeči s Tjačivskými domorodci. Jeden z nich pracoval v Česku. Pokecali jsme o všem možném a domluvili se, že se tu potkáme v úterý.
Takže dnes o zážitky nebyla nouze.

Pondělí 10. 8.
Probouzíme se do nového rána v podkroví Tjačivské fary. Je tu dobře a nám se moc nechce z našich postýlek. Kolem půl 9 vylézáme a jdeme dělat snídani. Po snídani vyrážíme směr hřbitov a nemilosrdně se pouštíme do boje s třímetrovou křídlatkou. V poledne jdeme na oběd. Máme výbornou zelnou polívku a pohanku s omáčkou. Po obědě máme siestu s cafe a probíráme rodinné konstalace. Poté vyrážíme do směnárny konečně směnit na hřivny a nakoupit zásoby vody a pár ledových dobrot. Učíme se nová slovíčka: spičky=sirky. Chvilka odpočinku a opět vyrážíme do boje s nekonečnou křídlatkou. Marťa bojuje už o 2 hodiny dýl. Já s Aničkou H. píšem eště pár info Kájovi, který je na cestě do Čopu. Marťa za odměnu dostává chlazené pivo Staropramen. Kolem 6h se vracíme na faru. Po cestě potkáváme domorodé děti a dáváme jim bonbony. Moc je nechtějí. Na faře už je nás víc. Ráno dorazili i děcka z Hutiska s Aničkou Kubečkovou. Na večeři dojídáme pohanku a relaxujeme. Hutišťané nám nabízí hru Aktivity. Takže o večerní zábavu je postaráno.

Úterý 11.8
Probouzíme se do nového rána a čeká nás malé překvápko. Před farou čeká Kája. Šťastně dorazil. Chystáme snídani. Po snídani vyrážíme opět bojovat na hřbitov společně s Jančou a Maruškou z Hutiska. Jde to pěkně od ruky. Na 12h jdeme na oběd. Máme polívku podobnou kulajdě a druhé plněné papriky rýží. Po obědě máme desert v podobě melounu od Hutišťanů. Pak povídáme s otcem Krenickým o poměrech na Ukrajině. Dovídáme se, že je zde tradice, že se zdraví jen chlapi podáním ruky, ženy tak nezdraví – prostě ženské chlap na Ukrajině nikdy roku nepodá…až na některé vyjímky viz setkání s bačou na salaši a to musí eště začít podávat češky. Také pojmy člověk a lidé zastřešuje muže, ženy ne. Po polední siestě kluci vyráží pálit „bambusy“ (prac. termín pro křídlatku) a holky začínají čistit plot před kostelem. Čištění je náročnější než bambusy, ale my se nedáváme a bojujeme. Kolem 6 jdeme něco pojíst a umýt se. Večer vyrážíme směr vesnička Tjačivka. Je to opravdu typická ukrajinská vesnička. Domečky takové dřevěné chaloupky, ale ne všechny…jsou tam celkem výrazné rozdíly bohatí x chudí. Před každým domem je u plotu lavička. Lidé zde posedávají a povídají. Máme zastávku v místní hospodě, dávají se s náma do řeči místní. Pak jdeme směr Tjačiv. V 9 h máme sraz v hospůdce s ukrajinskými kamarády. Jsme celkem unavení. Já, Kája a Anička končíme dřív. Zbytek se vrací kolem půlnoci.

Středa 12.8.
Probouzíme se do dalšího dne. Ráno je trochu hektické. Rychlá snídaně a vybíháme na dřevo. Hutišťané jsou už v plné polní. Včera večer dorazila i skupinka z Frýdku Místku. Ale jen na návštěvu. Po dřevě trocha odpočinku a vyrážíme na plot. Kluci Martin s Kájou jdou s námi. Píše druhá skupinka- Honza, že jsou v Koločavě a že klukům není moc dobře, takže dorazí zítra za náma do Tjačiva. Hanka je rozhodlá, že pojede v sobotu domů. Na plotě děláme až do oběda. Domlouváme se s dalšíma na služby, aby to na faře nějak fungovalo, když je nás tam už kolem 30. Na oběd je fazolová polívka a druhé dušené kuře, brambory a omáčka. Po obědě vyrážíme já, Evča a Silva koupit pohledy, ale moc pěkné tu nemají. Potkáváme Michala – tjačivského kamaráda a ten nás zve do cukrárny na kvas. Pak opět vyrážíme do roboty.
Holky jdou pomůct klukům pálit na cintorín a já, Hanka a Aničky na plot. Večer pak na nákup do barvy- místní supermarket.  Při večeři je souboj s nutelouJ vyrábíme přáníčko pro Michala a vyrážíme do hospůdky.

Čtvrtek 13.8.
Ráno vyrážíme před 8 na mši do kapličky. Myslela jsem, že vím, kde je, ale trocha jsme se prošli. Ale nakonec jsme ju našli. Po mši na nákup. Na snídani a vyrážíme na plot. Už jsem z toho vyšťavená, pomáhá písnička: Tluče bubeníček, tluče na buben….pak pauza na oběd. Před obědem dorazila naše horská skupinka z Koločavy (Honza,Petr,Tom a Terka), takže je nás hned o 4 lidi víc. Odpoledne se všichni vrháme na plot. Jde to pěkně od ruky. Jak pracujeme, jde kolem Michal a nese nám zmrzku. Jsou to dobráci ti Ukrajinci. Mňam. Večer vyrážíme na nákup do barvy. Pak večeře a večer trávíme zpěvem s kytarami s vínkem, vodkou, slivovicou…(Na Ukrajině se vyplatí pít vše, co aspoň trochu desinfikuje. a to nejmíň 3 krát za den…Nám se to vyplatilo, neměli jsme žádné střevní problémy…)Ke zpívání se přidali i adoptivní rodiče a děti, co dorazili s Ostravsko- opavskou charitou.

Pátek 14.8.
Budíme se do dalšího rána. Dnešek máme volnější. Ráno jdeme na mši. Na mši se zase celou dobu zpívá, navíc je svátek svěcení vody a tak trvá až do půl 10- dvě hodiny jsou skutečně vyčerpávající. Pak snídaně a po ní plánování našeho putování po horách. Hanka s náma nakonec nejde. Takže přebalování baťohů. Ve stanu budu spát s Aničkou. Kolem poledne oběd. Po něm píšeme pohledy, co nám kluci a Terka přinesly z Koločavy a jdem se projít po městě. Večer opět vyrážíme na nákup do barvy. Po cestě vidíme, jak dva maskovaní chlapi přepadli jednoho člověka a sebrali mu ledvinku (peníze??). Přímo před rušnou cestou. Hrůza, úplně se mi třepaly kolena. Večer se přichystáváme na zítřek. Všichni jdou ještě do hospody, mně není moc dobře – únava, jdu si lehnout dřív.

Sobota 15.8.
Ráno všichni balí. Posnídáme a se Silvou jdeme na mši. Otec Krenický  je marod, takže se s ním nemůžeme rozloučit. S Honzou se dozvídáme, že otec na nás zapomněl se slíbeným mikrobusem, ale naštěstí hospodyně Anna nám zjistila jiný spoj. Na rychlo vyrážíme směr autobusák a po chvíli vyjíždíme směr Usť Čorná. Po cestě míjíme typické ukrajinské vesničky. Usť Čorná je krásné městečko. Původně bylo německé, vypadá dost zachovale. Nakupujeme zásoby a vyrážíme vstříc polonině Svidovec a dalším přírodním krásám Zakarpatí…

 

převzato z deníku Verči Drlíkové