Onoho jitra vyráží naše skvadra azura v zapůjčeném Renaultu Clio z Lublaně na jih, do Chorvatska a Bosny.

První zastávkou je chorvatský Karlovac. Poměrně mladé město je známé tvrdými boji za balkánské války a především pivem Karlovačko.

Městem protéká řeka Korana, která začíná právě u našeho cíle, Plitvických jezer.

No comment:-)

Nad městem se vypíná hrdá pevnost.

Obdivuhodné cestovatelské nasazení:-)

A jsme u cíle! NP Plitvická jezera se nachází na horním toku řeky Korana mezi horskými vápencovými masívy Velká a Malá Kapela a Pleševica mezi městy Karlovac a Zadar v blízkosti hranice s Bosnou a Hercegovinou. Krasová jezera jsou terasovitě rozložena a spojena průtoky. Nachází se zde 140 vodopádů, 20 jeskyň a zřídel. Rozloha parku je 29 482 ha. Lesy jsou bukové, jedlové, smrkové a tisové. Žijí zde medvědi, lišky, srny a divoká prasata.

Z téměř 80m vysokého Velikeho Slapu padá řeka Plitvice, aby se spojila s Crnou Rijekou a vytvořily spolu řeku Korana.

To smo mi!

Podzim je neúprosně na postupu, skoro všechny stromy jsou už bez listí.

Přesto je počasí téměř letní a barvy jsou syté.

Plitvická jezera vznikla v krasovém údolí vzájemným soubojem erozní činnosti vody a usazování travertinu.

Slavná jeskyně, kde se odehrával dramatický finiš filmu Poklad na Stříbrném jezeře.

Největší jezero Kozjak (81,5 ha) je zároveň i nejhlubším (46 m) v NP.

Při obcházení jezera jsme jeho hloubku i otestovali.

Nad Plitvičkama se vypíná Gola Plješevica (1648m n.m.)

Po jezeře Kozjak pendluje loď převážející turisty.

Kormorán velký (Phalacrocorax carbo) x 3.

Nor (Magorus bohemicus) x 2.

Horní Plitvická jezera nad jezerem Kozjak.

Tichá jezera...

...bystré říčky spěchájící mezi kořeny do doliny...

...osvěžující sprchy vodopádů...

...travertinové kaskády...

...burácející katarakty...

...stříbrná jezírka...

...zelené tůně...

...to vše jsou Plitvická jezera. Bez davů turistů je to okouzlijící místo, které určitě stojí za návštěvu.

Je však půlka listopadu a stmívá se už velmi brzy.

Noční Plitvičky mají také svoje kouzlo.

Stejně tak jeskyně, ve které jsme marně hledali poklad.

Nakonec jsme ho našli v osvěžující koupeli za svitu luny:-))

Následující den pokračujeme směr Bosna.

Nově postavená katedrála v Udbině.

Místního dědy se ptám na cestu a zjišťuji, že bude skutečně krkolomná.

Cesta (dá-li se tomu tak říct) do Bosny vede přes opuštěné území zničené válkou v Jugoslávii.

Zastavujeme se v horském sedle a cestou na kopec se nemůžeme zbavit myšlenky na miny, které zde jistě byly hojně nastraženy...

...OOOPS!

Krajina má v sobě něco truchlivého, jako by se sama zamýšlela nad zbytečností násilí občanské války, která zde řádila před 15 lety.

Tzv. "Bihačská kapsa", území na severu Bosny, je nejsevernější muslimskou baštou v Evropě.

Muslimský styl života dokazují nejen muslimské hřbitovy, časté mešity a minarety, ale také motlitby muezzínů a typický pozdrav "Salaam aleikum".

Poblíž Bihače se nachází zahovalá zřícenina hradu Sokolac, postaveného ve 14.st. habsburky, jako pevnost proti turecké hrozbě.

Panorama z hradní věže.

A pohled dolů.

Bihačská kapsa na dlani.

Zlatým hřebem programu pak byl raft na řece Una.

Tak co, přátelé, jdeme raftovat...

...nebo zametat?:)

Vidíte ty hrozivé peřeje?

A další!

Muž přes palubu!

Spanilou jízdu jsme zakončili píchnutím raftu. Asi proto, že si intruktoři nic lepšího nezasloužili- v jednou kuse kouřili cigarety a nás si vůbec nevšímali. Ale jinak teda perfektní zážitek!

Una (srbsky Уна) je řeka v severozápadní Bosně a Hercegovině a částečně tvoří její hranici s Chorvatskem. Je to přítok Sávy dlouhý 212 km. Povodí má rozlohu 10 400 km². Řeka Una byla prý pojmenována už Římany. Někteří vodáci o ní hovoří jako o nejhezčí řece Evropy, díky její průzračností a azurové barvě její vody. Břehy bohužel pokrývá smetiště...

Město Bihač má také pohnutou historii. Město leží na ostrém styku kultur a proto se zde bojovalo snad v každém století. Za Jugoslávské války zde byla vybojována největší evropská pozemní bitva 2.poloviny 20.st.

Městem samozřejmě protéká řeka Una.

Krásné halo kolem Měsíce, vskutku ojedinělý jev.

Dříve kostel svatého Antonína, dnes měšita Fethija. Střet kultur bývá nekompromisní.

Kostel Nejsvětější Trojice byl bosňáky (bosenskými muslimy) za války vyrabován a zničen, dnes je jeho torzo upomínkou na válečné násilí a čeká na rekonstrukci.

Pohled z chrámové lodi.

Díla mladých umělců v místím podchodu možná taky obsahují tragiku doby, ve které vyrůstali.

Odkud pochází tento bezejmenný voják? Z Bosny, Srbska, Chorvatska, Montengra nebo je to účastník mírové mise NATO? Kdoví. Nejen tato otázka zůstává na konci tohoto výletu pro mne nezodpovězena. Do Bosny se ještě vrátím!