Konečně jsme se dočkali začátku srpna a zahájili naše tažení do Rumunska. Na nádraží v Olomouci jsme se sešli v počtu sedmi osůbek. Osmý a poslední člen - Afroš - pobýval toho času již druhým týdnem v Rumunských horách a my jsme se s ním měli po příjezdu do Brašova potkat.

Přestože se na některé od začátku lepila smůla, nálada v týmu byla na dobré úrovni:)

Přestup v Budapešti na noční rychlík.

a je to tady!

"Nemusím sa predstavovať každý ví že som BOSS..." - aneb setkání s Afrošem na brašovském nádraží*

Nakupujem zásoby a popíjíme rumunského Ursusa, přesto že se to tu na veřejnosti prý nesmí...

Tohle byl hrozně sympatický klučina, co prodával noviny.

Hus samozřejmě zkušeně nezaváhal a hned ho o jedny obral. Respektive vyměnil za hašlerku:) A tak jsme se dočetli spoustu zajímavých věcí:)

Ursus podruhé. Ursus se vůbec stal asi hlavním heslem našeho putování. Ať už jsme se bavili o našem webu, o medvědech přírodních či o poměrně slušném pivu. Všeho jsme si během našeho putování užili dosyta;-)

Mlask! Tento pán nám radil kudy dál.

Pohled do útrob velkoměsta - Brašov má necelých 300tis. obyvatel.

Konečně jsme z Brašova pryč. Autobusem (zadarmo:) jsme dojeli do menšího města Sacele a najali si dva taxíky, které nás měly dovézt tak daleko, jak jen to bude vzhledem ke stavu vozovky možné. První část pobytu v Rumunsku jsme chtěli strávit přechodem pohoří Baiului a dnešní den jsme se chtěli dostat dlouhým údolím až do sedla ve výšce 1300m (Sacele je ve výšce asi 700m).

Taxíky nám ušetřily pěkných pár kilometrů, výškově ale bohužel nic moc.

Sil je ale zatím dost, takže nás to nikterak netrápí. Hned jak nás chlápci vysadili, už se na nás koukali zvědavě tři psi, v Rumunsku naprostá klasika.

a taky jedno hříbě, které se Víťa pokusil uplatit slivovicí, aby ho vyvezlo nahoru:)

Ani Fenek neuspěl.

Nezbylo, než vyrazit pěšky. Cesta byla zpočátku poměrně rovná a dosti úmorná. Stále na slunci, široká, prašná, zdánlivě neklonečná...

Postupně se ale začala zvedat, zužovat, otevřely se pěkné výhledy na okolní husté lesy a my potkali poprvé stopu medvědí. Tahle je přední.

Nakonec jsme splnili plán a dorazili do sedla. Byl tu ideální travnatý plac na spaní, takže jsme už nic nevymýšleli a jali se rozbít tábor:)

Celou cestu nahoru jsme šli kolem tohohle šíleného vedení, které procházelo sedlem a poté zase klesalo do dalšího údolí. Samo o sobě by nám tolik nevadilo, ale tento kovový obr vyluzoval neustále takové sršivé nebo spíš kapavé zvuky, takže jsme měli neustále pocit, že začíná pršet. Dosti nepříjemné...

Anna K.

Afroš Veliký I.

Víťa kouzelník.

Víc jak měsíc před touto akcí fotil Hus Afroše v Olomouci u silnice jak s touto cedulí stopuje na Slovensko, a zanedlouho poté do Rumunska. Dnes jsme mohli tuto cedulku slavnostně upálit*

Výprava s cílem ukrýt potravu před vším žravým.

Žebříkový systém:)

Náš první a zároveň poslední ohýnek...

Takhle jsme plašili medvědy:)

Trošku netradiční sušení vlhkých spacáků:)

Hned po ránu nás čekal ostrý výstup lesem a pak už jsme se konečně dostali nad hranici souvislého lesa. Pěkně to jde vidět na příkladu protějšího hřebene.

Setkání s bačou.

Čekaly nás krásné dva dny strávené na poloninách.

Pít či nepít?

Obrovská výhoda těchhle kopečků spočívá v tom, že většina z nich šla obejít po traverzu. Takže jsme ši víceméně stále mírně dokopce, žádné nahoru dolů jak to známe třeba z Roháčů. Tady si však kluci výjimečně na jeden vrcholek vyběhli.

Krásný výhled z nejvyššího vrcholu pohoří Baiului (Varful Neamtului, 1923m n.m.).

Poprvé a naposledy za celé dva týdny jsme vytáhli pláštěnky. Asi na 10 minut, kvůli malinké přeháňce.

Afrobača:)

Máme za sebou už pěknou řádku kilometrů, a šplháme do posledního kopce.

Na tomto nádherném místě bylo tak akorát místa na čtyří stany, takže jsme příliš neváhali.

Evča sleduje nádherné výhledy směrem k pohoří Bucegi [čti Bučeč].

To jsou ony...

Další hafan, který pozorně pozoroval veškeré naše dění. Přestože jak možná víte, jsem zarytým odpůrcem všech psů a podobné havěti, musím uznat, že ač jsem se z tohohle hlediska Rumunska docela obával, neměli jsme tu se psi jediný incident a nutno přiznat, že všichni psi, které jsme tu potkali (a že jich nebylo málo) si nikdy nic nedovolili a ze člověka měli respekt. Přestože třeba hlídači stád byli ostří, štěkali zdaleka a klidně se za námi tři čtyři psi rozběhli, vždy stačilo na ně zařvat nebo se shýbnout k zemi pro šutr a už se klidili. Když jsme svačili nebo vařili, nedoráželi, nepochtívali, i když bylo na některých vidět, že měli velký hlad. Seděli klidně půl hodiny 10 metrů od nás, ale blíž si netroufli, nehrozilo, že by nám brali jídlo "z talíře". Kéž by v česku byli psi tak vychovaní jak tady.

Jedno z nejhezčích míst na spaní, které jsme tu potkali.

Na západě se překrývalo pět hřebenů. Tím posledním byl mohutný hřeben pohoří Bucegi s výškou do 2500m, náš další cíl.

Fenek v roli šaška, again.

Panoramatický pohled k západu.

Ovce jsou v Rumunsku všude.

Rodinka*

Hvězdotoč...

Ranní pohled, tentokrát na opačnou stranu, k jihovýchodu.

Ještě jedna ranní...

A tady naši hlavní fotografové - Víťa...

a Honza Hus.

Pohled na hřebínek, který nás dnes čeká...chceme dojít do vesničky Busteni, která leží pod skalnatým hřebenem pohoří Bucegi.

Masivní skalní stěna kopce s názvem Costila (2490m).

Zvonek...

Kravky jdou na pastvu.

U napajedla.

V silném dopoledním slunci se únava hlásí rychle.

Nastává trošku problém s vodou. Na tábořišti voda nebyla a my doufali že na nějakou natrefíme po cestě dolů. Ovšem stále nikde nic. Nakonec jsme našli opravdu malé prameniště, kde jsme pracně nabrali pár flašek pomocí hrníčku. Jednu dvoulitrovku jsme plnili asi 15 minut.

Kolorit.

Už víte, jak na kopcích vznikají ony typické vrstevnicové pruhy?;-)

Konečně pořádná studánka!

Přicházíme do civilizace, o čemž svědčí tento roztomilý zcestník na kadibudce.

A taky pravda tato velmi nově vypadající moderní lanovka vedoucí z městečka Azuga.

Azuga pod námi a vlčák před námi. Vypadal uboze, tak jsem mu hodil zbytek chleba a tím nás přijal za své...

Dejv šel s náma celou cestu dolů, tedy asi 600 výškových metrů! Dole u vesnice jsme museli přes plot s ostnatým drátem a teprve tam se náš pes zasekl. Nevím jestli chudák šplhal zase nahoru nebo jak skončilo jeho putování...

Naše putování však skončilo slavně!

Po provedení nejnutnější hygieny jsme došli do Busteni, kde jsme nakonec po menších peripetiích našli kemp. O tom a další části našeho putování (tedy pohoří Bucegi) se dozvíte více v další fotogalerii. Z důvodů lepší orientace a vyhledávání jsme totiž pro účel webu rozdělili naši cestu na tři samostatné části...