Foto týdne

 

Rumunsko 1. - 14. 8. 2010

 

Neděle 1. 8. 2010
V neděli dopoledne vyrážím z Vigantic a následně vlakem z Rožnova do Olomouce, kde se potkávám s ostatními účastníky výpravy do Rumunska, jmenovitě s Evkou, Aničkou, Husem, Maruškou, Vaškem a Víťou. Někteří jsme ještě stihli oběd a pivo v pizzerce Porto u nádraží. Přesně v 13:06 vyrážíme rychlíkem R808 směr Břeclav a Budapešť. Přes noc jedeme rumunským rychlíkem. Naštěstí máme koupené místenky, neboť vlak se zejména po přejetí maďarsko – rumunských hranic nekompromisně plní lidmi. Sedíme ve špatném vagónu a ačkoliv čísla sedaček sedí, dohadujeme se s místní babkou, která cosi ječí maďarsky. Takových situací je kolem plno, chaoz je zažehnán až příchodem průvodčího, který nás usazuje ve vedlejším vagónu do kupéčka, ze kterého vyhazuje zas jiné lidi. No hlavně že sedíme. Pokoušíme se usnout vsedě, ale spánkem to rozhodně nazvat nemůžu. Následuje noční pasová kontrola. Ačkoliv Rumusnko již podepsalo dohodu o vstupu do Schengenského prostoru, termín plného členství je stanoven až na rok 2011. Zda by nám prošla občanka nevím, všichni jsme měli pasy. Ráno nás z chabého spánku vytrhlo halékání chlápka, jež nám vtrhl do kupéčka: „Brašov my friend, Brašov!“ Divíme se co tak brzy, vždyť je teprve půl 7, máme hoďku čas. A jóó, vždyť jsme se posunuli do jiného časového pásma! Tak přeřídit čas a hurá ven z vlaku.

Pozn.: ztratil jsem ve vlaku jednu ponožku.

 

Pondělí 2. 8. 2010
V půl osmé ráno jsme podle plánu v Brašově. Tam se hned na vlakáči setkáme s Afrošem, který se Rumunskem toulá už 2 týdny. Měníme eura za rumunskou měnu LEI (označuje se také RON, měníme  cca 60 euro/os, kurz 4,21). Hned ve směnárně u nádraží zjišťujeme, že kurz je maličko výhodnější než měnit na LEI přímo v ČR. Nakupujeme v místním marketu potraviny. Cenu v LEI je nutné vynásobit 6 – 8x, abychom se dostali na částku v Kč (voda 2 litry 2,50 LEI, chleba 2,50 LEI, pivo plech Ursus 2,60 LEI, cigarety Dunhill 11LEI). Popíjíme zakoupené Ursusy, cpeme se a plánujem co dál. Policista nám radí jak se dostat z města – musíme MHD busem (1,50 LEI/os) na kraj Brašova, odkud pokračujeme dalším busem do menšího města Sacele. V busech se vždy domlouváme s místními kde vystoupit a jak dál, mladí většinou umí aspoň trochu anglicky a když natrefíme na staříka, přijdou na řadu ruce i nohy a taky se nějak domluvíme. Nakonec díky němu jedeme busem zadarmo :) Další mladý týpek nám radí, ať vystoupíme s ním na místě, odkud jezdí taxíky, neboť náš bus pokračuje jinam, než potřebujeme. Vystupujem a domlouváme taxi. Je nás celkem 8, takže se cpeme i s báglama do 2 Dacií, které tu jezdí nejčastěji, a už si to frčíme do hor. Za obě auta jsme usmlouvali cenu na 90 LEI (v přepočtu cca 650 kč) a necháváme se dovézt kam jen prašná cesta dovolí, cca 25 km. Přesně ve 13:00 vyrážíme údolím proti proudu potoka směrem do sedla, kde chceme strávit první noc. Nad hlavou nám bzučí elektrické vysoké napětí, místy jdeme přímo pod ním a není to žádný příjemný zvuk. Co je příjemnější je koupel v chladivém potoku a pohodička při obědě na louce. Slunce smaží a je pěkně vedro. Odbočky v mapě zatím souhlasí se skutečností a tak nijak nebloudíme. Co se týče vody na večer, stačí nabrat až cca 300 m před sedlem, hned u cesty teče bystřina s chladnou vodou. V sedle stavíme stany a když v okolí nacházíme medvědí stopy, děláme preventivní opatření – věšíme jídlo na strom v lese a pravidelně občůráváme stany kolem dokola. Večer děláme oheň, je pohodička, prostě parádní první stanování v Rumunsku.

 

Úterý 3. 8. 2010
Budíček v 7:30, vaříme čaj, snídani, sušíme stany od vydatné rosy a balíme. V noci se kolem stanu potulovalo několik koní, kteří dupali a funěli, no lepší než medvěd :) V 10:00 vyrážíme do kopce, zpočátku krásným bukovým lesem, později již po loukách na hřeben. Prvním pohořím, které jsme se rozhodli přejít je Muntii Baiului. Dostáváme se na hřeben, chvílemi jdeme po něm, chvílemi traverzujeme. Pohoří má charakter polonin, potkáváme stáda ovcí, které doprovází bača a psi. Zpočátku máme ze psů respekt, pokud ovšem člověk nejde ke stádu, jsou v klidu a neotravují, jen poštěkávájí a zvědavě se blíží, nijak však nedorážejí. Když jsou moc blízko, stačí zahrozit holí, ty opravdu otravné jsme zahnali pár kameny. Vůbec co se týče rumunských psů, měli jsme takovou zkušenost, že jsou daleko méně drzí, než kdejaký český ořech, který vám jde po nohách. Ve 12:00 obědváme na hřebeni a kocháme se výhledy do dáli, je tu nádherně. Následuje traverz kopce, ve kterém potkáváme pramen. Nabíráme vodu do zásoby, což se vyplácí, později již na vodu nenatrefíme. Nejvyšší vrchol Baiului – Vf. Neamtului (1923 m n.m.) obchází opět traverz. Já, Hus a Afroš však jdeme přes vrchol, kde si užíváme daleké výhledy.  Odpoledne z dálky hrozí bouřka a spadne na nás i pár kapek, je to však jen chvilková záležitost. V 18:00 už stavíme stany nad sedlem s jezírkem, které slouží především k napájení krav a ovcí z blízké salaše. Potkáváme první turisty za celý den – Čecha a Angličanku, dáváme se do řeči, zjišťujeme jak je to dál s vodou, což se další den ukáže celkem důležité. Máme luxusní výhled na západ slunce, u kterého vaříme večeři a za chvíli už chrníme ve spacácích. Hus ještě ze stanu haleká předpověď na zítra – nevypadá nijak přívětivě, má přijít fronta a pršet.

 

Středa 4. 8. 2010
Vyrážíme ráno s tím, že v sedle bude voda a posnídáme tam. Voda ovšem žádná a tak pokračujeme dál, jdeme nakonec přes hodinu bez jídla a vody, než konečně narazíme na pramen. Nebo spíš pramínek. Prameniště prozrazují shluky kontryhelů, scházíme vpravo od cesty cca 50 m dolů svahem a nabíráme vodu. Teče velmi málo, nabíráme hrnkem do pet lahví a trvá to pekelně dlouho. Proto ani nevaříme, snídáme chleba a jdeme dál. Na další pramen, tentokrát vydatný, opatřený ústím z pet flašky, narážíme po dalších asi 2 hodinách pochodu. Obloha se zatahuje, obcházíme kopec a před našimi zraky se objevuje nově zbudovaná horní stanice lanovky, z okna haleká hudba, pobíhají tu psi, no zkrátka romantika předchozí krajiny je tatam. Naštěstí jsme již na konci hřebene, v místě kde chceme zahájit sestup dolů do údolí. Jeden ze psů jde neustále s námi. Dostává pracovní označení vůdce, a jelikož nenacházíme žádnou pěšinu, ani tu která je kreslena v mapě, jdeme za psem. Nakonec nás skutečně vedl celou cestu pěšinou dolů. Trosku jsme zabloudili a místo z kopce jsme si následně kousek zašli cestou po vrstevnici. Díky tomu jsme však narazili na parádní horskou bystřinu. Neváhali jsme a po dvou dnech bez možnosti se umýt jsme naskákali do ledové vody. Užíváme si luxusní koupání, pereme prádlo, zkrátka pohodička. Poté scházíme do údolí na hlavní cestu mezi městy Azuga a Busteni. Na místě, kde má být podle mapy kemp, je jen zarostlá louka obehnaná ostnatým drátem, kemp je dávno zrušen. Hus se dorozumívá francouzsky s místním chlapíkem, který nás posílá do Busteni, ze tam najdeme kemp. Tak tedy vyrážíme. Busteni je pěkné, uklizené turistické městečko, nad nímž se tyčí strmé stěny pohoří Bucegi (Bucsecs). Kemp je cca 2 km za vesnicí. Jedná se v podstatě o louku mezi potokem a lesem. Když sem během odpoledne přicházíme, panuje zde čilý ruch. Vypadá to, že zde místní jezdí dělat ohně, grilovat a relaxovat J. Stavíme stany, žhavíme vařiče a kuchtíme večeři. Po jídle vyráží většina do Busteni do hospody na pivo, já, Evka a Anička zůstáváme hlídat stany. Díky tomu máme o zážitek víc! Vracíme se s Evkou od pramene s nabranou vodou, už je šero, když vidím, jak si ke kontejneru u cesty vykračuje medvěd. Říkám jen: „medvěd“, otáčíme to a pomalu couváme. Potřebujeme projít kolem a dostat se ke stanům, což se nakonec daří díky projíždějícím autům, které světly a troubením medvěda zahánějí zpět do lesa. Ne však na dlouho, pozorovali jsme ho večer ve světle reflektorů aut ještě několikrát, tentokrát i s Aničkou, byl to mladý medvěd, který si navykl každý večer hodovat na odpadcích. Jakmile ostatní přišli z hospody, balíme všechno jídlo do igelitek a jdeme ho pověsit na strom k řece, přecejen nestojíme o nezvanou noční návštěvu ve stanu. V noci spíme celkem neklidně.

 

Čtvrtek 5. 8. 2010
Ranní probuzení přináší nepříjemné zjištění. Medvědovi se podařilo vyškrábat na strom, kam jsme si pověsili tašky s jídlem a sežral nám polovinu zásob! Konkrétně vyžral Afroše s Aničkou a Víťu s Husem. Ještě že jsme jídlo nenechali vy stanu. Medvědí stopy jsme našli jen pár metrů od nich. Na louce už je opět čilý ruch, přijela těžká technika, buduje se zde totiž metalový festival. Balíme stany a jdeme do centra Busteni. V restauraci si dáváme oběd (menu za 15 LEI, menu s polévkou 20 LEI). Zatímco cena jídla je v pohodě, s pivem je to horší. Jediné, které právě teď mají je Stella za 6  LEI. Ale což, žijem jen jednou a tak si i to pivko dopřáváme J Já si dávám ještě zmrzlinový pohár. Nakonec servírka donesla další porce zmrzliny – jako pozornost podniku J Spokojení se přesouváme na vlakovou stanici a odtud jedeme 1 zastávku do lázeňského městečka Sinaia (2,60 LEI/os.). Jedná se o moderní turistické centrum a panuje zde čilý ruch. Na poště nakupujeme a posíláme pohledy, na řadě je také nákup potravin v marketu. Ceny jsou přibližně stejné jako v ČR, někdy i dražší. Spěcháme ke stanici lanovky, abychom stihli poslední, která jede na hřeben pohoří Bucegi, kde jsme měli v plánu dnes přespat. Nakonec jsme ale zabloudili, stanici lanovky jsme vůbec nenašli (pozor na rozdíl telecabina vs. telegongola) a tak to již nestíháme. Jdeme stále do kopce, Sinaia leží v hluboce zaříznutém úzkém údolí a tak nemáme na vybranou. Zkoušíme se ptát místních, zda by nás nechali přespat na zahradě. Žádné volné prostranství zde totiž není, natož na rovince. Nakonec potkáváme taxikáře, který nám navrhl, že nás hodí po silnici k prostřední stanici lanovky, kde můžeme přespat ve stanech a ráno vyjet lanovkou na hřeben. Za 30 LEI / auto už po chvíli stoupáme serpentinami vzhůru. My, co jedeme první jízdou, máme možnost opět vidět na vlastní oči medvěda. Tentokrát nám přecházel silnici přímo před autem. Taxikář nám oznamuje, že v této oblasti je hodně medvědů a že tento týden se jeden procházel po ulici přímo v Sinai. No to bude dnes skvělý nocleh J Zjistili jsme, že u lanovky se spát nedá, vypouštějí tu na noc psy a ti moc přátelsky nevypadali. Co teď? Chata která tu je je zavřená, stojí tu jen tříhvězdičkový hotel Cota 1400. Hus jde s Aničkou zjistit cenu noclehu a případně nějak ukecat, zda by nás za nějaký mírný poplatek nechali přespat někde ve sklepě apod. Nakonec ukecali, že se můžeme všichni nastěhovat do 2 pokojů (2 a 3 lůžkový) za celkem 230 LEI. Za 200kč/os. je to vskutku luxus! Postele, lednička, televize a hlavně vana, všechen tento komfort si dosyta užíváme, prostě paráda J V noci sem tam štěkají psi, později slyšíme několik výstřelů. Ráno Hus zjišťuje, že tu v noci byli 2 medvědi, no ještěže ten náš nocleh tak skvěle vyšel!

 

Pátek 6. 8. 2010
V 9 hodin ráno opouštíme hotel a jdeme na lanovku. Za 16 LEI na osobu jedeme nahoru. Je mlha a tak ze závratí nic moc není. Horní stanice se nachází ve 2000 m n.m.. Vaříme čaj, snídáme. Vyrážíme v mlze, která se občas roztrhá a nám se na okamžik ukáže okolní krajina. Nakonec mlha zcela mizí, máme krásné výhledy, které však kontrastují s nevkusnými hotely a různými stavbami. Když jsme pak tady, na hřebeni ve výšce kolem 2000 m spatřili atletickou závodní dráhu, nevěřili jsme svým očím. Je zde poměrně velké množství turistů, což jistě ovlivňují také lanovky vedoucí přímo na hřeben. Oproti Baiului je to velký rozdíl. Přicházíme k místu, kde jsou slepencové kamenné hřiby Babelle. Některé mají úctyhodné rozměry, je zde také kamenná sfinga. Zde vaříme oběd, mlha už je dávno pryč, je nádherně. Mírným stoupáním postupně nabíráme výšku. Jsme téměř v polovině hřebene Bucegi a zatím se v nás mísí smíšené pocity – krajina je pěkná, i když velmi poznamenaná erozí, množství turistů a opravdu hnusné hotely však působí spíše negativně. To se však začíná pozvolna měnit. Čím dále jsme od Babele, tím měně turistů potkáváme a krajina začíná být také zajímavější. Nádherné výhledy nám poskytuje pohled do údolí, ve kterém leží kemp s drzým medvědem. V závěru údolí je salaš, zvonce ovcí cinkají ve strmém svahu. Jdeme pod skalní stěnou, ze které vytékají pramínky. Vašek s Maruškou se ujímají nabírání vody, zbytek se rozhoduje že ještě stihne vyjít na nejvyšší bod pohoří Bucegi – Omul (2505 m n.m.) Batohy necháváme v sedle a jdeme nalehko na vrchol, za půl hodinky už se kocháme dalekými výhledy na Brašov, Baiului i Piatru. Zde potkáváme skupinku pražáků, předchozí noc prý stanovali na Costile. V bouřce na vrcholu s velkým železným křížem měli prý opravdu nevšední zážitek. Scházíme do sedla a pak dalších asi 100 výškových metrů do údolí, kde stavíme stany na parádní loučce. Všude kolem se válí balvany a tak přichází na řadu bouldering. Nad námi máme asi 80 m vysokou skalní stěnu, pod kterou pozorujeme zedníčky skalní. Prostě nádherné místo, co víc si přát.

 

Sobota 7. 8. 2010
V noci nás probudila bouřka. Trvala od 1 do 5 ráno a tak se mnozí z nás pořádně nevyspali. Oblohu neustále osvětlovaly blesky, které praly do okolních kopců, rachot hromů byl chvílemi pekelně blízko. Do toho solidní slejvák, velké kapky a poryvy větru. Stany to zvládly nad očekávání, jen podlážka trochu prosákla, ale nafukovací karimatky to skvěle odizolovaly. Dopoledne ležíme dlouho, dospáváme. K snídani vaříme pozdní kaši a přemýšlíme co dál. V plánu je rest day. Nicméně půlce z nás se nechce lenošit a tak ve složení Fenek, Víťa, Hus a Želva vyrážíme na výlet. V plánu je sejít dlouhým údolím až ke klášteru Schit a jeskyni Ialomitej. Za 2 hodinky jsme dole i s focením a kocháním se krajinou. Cestou potkáváme vodopád – už se těšíme, až se zde nazpátek vykoupeme! Potkáváme baču se stádem ovcí, taky koně a krávy. Vstup do kláštera činí 6 LEI/os. V kapli jsou malby různých svatých, bohatá pravoslavná výzdoba. Za kaplí začíná jeskyně. Je zde velmi vlhko, ze stropu neustále kape, místy přímo prší. Voda teče i na zemi. Jeskyně je celkem dlouhá, pěkná. Strávili jsme zde i s focením asi 1,5 hodiny, takže se vyplatilo táhnout bundu. Po prohlídce obědváme v trávě a po 4. hodině odpolední vyrážíme na cestu zpět. U vodopádu se jdeme vykoupat, voda je ledová, ale to nás neodradí stejně jako turisti sestupující naším směrem. Však co, nahota je přirozená J V půl sedmé jsme v base campu, k večeři si vaříme brkaši se salámem a trháme si mateřídoušku na čaj. Ještě večerní bouldering a už mizíme ve spacácích. Je 22:00, na obzoru se opět blýská a tak hole a ešusy házím dál od stanu. Asi nás opět čeká bouřková noc, uvidíme…

 

Neděle 8. 8. 2010
Jsme v chajdě! Je 20:15 a Kromě Vaška s Maruškou jsme všichni v dřevěné turistické útulni, kterou jsme míjeli ke konci dnešní trasy. Je tu sucho a teplo, jednak jsme to tu zadýchali a jednak z vaření večeře. Máme houby, které jsme dnes našli v kleči, mrtě modráků. Venku se pořád blýská, práská to kolem, bouřky trvají už od 17:00. Vašek a Maruška zůstali ve stanu cca 0,5 km odsud. Původně jsme tam stanovali všichni, ale po dvouhodinové bouřce s velmi intenzívním deštěm a kroupami nám prosákly podlážky, ve stanu kaluž, karimatky namoklé, neboť louka se změnila v jezírko J V pauze mezi bouřkami Hus proto zavelel k ultrarychlému přesunu do chajdy. Proběhlo minutové balení, opustili jsme totálně mokré stany a vyrazili na úprk k chajdě. Cestou se zas přiblížila bouřka a chvílemi už jsme byli fakt posraní. Dorazili jsme vyčerpaní k chajdě a zapadli dovnitř právě včas. Kolem hromy, blesky – saigon.
Jinak dnes jsme si ráno celkem pospali, vstávačka až po 9. hodině. Jen Hus a Víťa vstávali už v 5:30 a šli na Omul na východ slunce. V půl 12 jsme s plnou polní vyrazili vzhůru na hřeben, čekalo nás 10 km do sedla, kde bylo v plánu stanovat. Cestou jsme měli úžasné výhledy na celý hřeben Bučeče. Podařilo se nám přejít celou „podkovu“ tohoto pohoří, a přestože každou noc pršelo, přes den jsme měli krásně slunečno. Nepříjemný byl jen asi 300 m úsek kosodřevinou. Pěšina byla totálně zarostlá, no hnus. Jediná výhoda byla, že jsme zde nasbírali hřiby. Za kosodřevinou už to byla zase pohodička, dorazili jsme k turistické útulni, kde jsme potkali stádo ovcí s bačou. Vyfotili jsme se s ním a napsal nám adresu, ať mu pošleme fotku.       
Když jsme se teď v bouřce k chatě opět plížili, pozorovali jsme baču, jak v klidu stojí na louce a haleká na ovce. Toliko k dnešku. Teď už uléháme v suchu útulně a z Husova mobilu pan Werich vypráví pohádku „Až opadá listí z dubu“. Brou noc.

 

Pondělí 9. 8. 2010
Noc v útulni byla v pohodě, asi na 2 místech kapala ze stropu voda, ale lehli jsme si mimo a bylon po problému. Nemáme vodu tak nevaříme a jdem rovnou ke stanům za Maruškou a Vaškem. Přežili rovněž! Takže bouřková noc beze ztrát. Cestou Víťa našel ešus se salámem, který Hus včera v bouřce raději odhodil. Teď z toho mají leda salámovou polévku :) Sušíme stany, balíme a frčíme. Kousek od místa stanování ještě nabíráme vodu, scházíme do sedla a hudá po červené značce poměrně dlouhým klesáním do údolí. Cestou v lese jsme opět sbírali hřiby, máme aspoň 2 kg. Sešli jsme k potoku a za chvíli už se tu tetelí naháči, probíhá koupání a praní. Scházíme cestou do Moieciu de Sus, všude se staví a pronajímá. Hodně domů je taky na prodej, ať už hotových, nebo rozestavěných. Je to tady dost turistická oblast. V obchodě nakupujeme potraviny, mj. 6 vajec na večerní houbovou smaženici. V přilehlém výčepu si dopřáváme pivo. Za nehorázného vedra pokračujeme dál do centra. U dalšího obchodu je něco jako zastávka. Bus tu nejezdí, ale jsou tu čísla na taxíky. Hus na jedno volá a za chvíli už frčíme dvěma Daciema do Pestery. Cesta byla prašná, plná výmolů, ale řidiče to vůbec nevzrušovalo a pěkně tomu dávali. Za cca 20 km jsme zaplatili 60 LEI, což je na taxíky dobrá cena. V Pestere se necháváme vyklopit u obchodu a hned nakupujeme lahváče Ursus, Timisoara a Ciucas. Po pár pivech jsme ve veselé náladě, kecáme s bajkerem z Anglie a tak. Místní týpek – „svatý muž“, jak jsme ho pojmenovali – nám poradil, že bychom mohli stanovat na zahradě u rodiny Cojanu. A taky že jo! Děda Cojan naběhl s kosou, vysekl nám na louce flek a za chvíli už stavíme stany. Holky ještě pomohly s hrabáním a nošením trávy. Jinak Cojanovi byli úžasně pohostinní, na zahradě nám poskytli kohoutek s pitnou vodou, doma koupelnu kam jsme chodili na záchod. Já, Víťa, Afroš a Anička jsme spali pod širákem. Až na komáry a červené mravence to bylo celkem dobré spaní.

 

Úterý 10. 8. 2010
Vstáváme opět na pohodu, pozdě. Dnes je na programu rest day a tak se jen chceme mrknout po okolí. Nacházíme se v oblasti kopanic. Chtěli jsme navštívit místní jeskyni (Pesteru), kterou jsme nakonec stejně nenašli. Nevadí, Ňadranka (jak jsme pojmenovali naši mladou pěknou tlumočnici) stejně říkala, že ta jeskyně stojí za prd. Cestou se zastavujeme u místního kostela a na hřbitově. Zajímavostí je, že náhrobky mají před hrobem, nikoliv za ním jako u nás. Jdeme zpět, zase kolem obchodu, zase nakupujeme lahváče a zmrzlinu. Je pravé poledne, hic jak sviňa, tak je potřeba se chladit. Stoupáme prašnou cestou k penzionu Casa Folea. Tam s paní domácí domlouváme, že nám udělá k obědu nějaké tradiční rumunské jídlo. S nevábně vypadajícím zkrvaveným prstem nám vytahuje z mražáku maso neznámého původu a rumunsky na nás cosi haleká. Vyjednáváme a nakonec domlouváme 4 obědy za 40 LEI. Čekáme hoďku na houpačce, debatujem, slunce žhne, pohodička. Poté pan domácí nese ke stolu hrnec polévky. Je výborná, vývar s domácími nudlemi, chutná jako hovězí. A je jí kotel, 8 plných talířů! Jako druhý chod je tradiční místní pokrm – Mamaliga – kukuřičná kaše. Přinesli nám ji na plechu, na ní 4 kusy pečeného masa a zapečené s ovčím sýrem, který dodává patřičné aroma. Na naše české nosánky je to až příliš osobitá vůně, přirovnali bychom to k …, inu k něčemu, co bych raději nerad popisoval (no prostě jak blitky to smrdělo J ) Je nutno říci, že většině to nakonec chutnalo a docela jsme se nasytili. Maso bylo výborné, sýr taky (až na tu vůni) a kukuřičná kaše taky šla, i když moc se jí sníst nedalo. Poděkovali jsme, zaplatili a vyrazili dál na cestu. Jo a na Casa Folea nemají pivo! Na dnešním nenáročném výletu po okolí vesnice Pestera se nám naskytly úžasné výhledy do krajiny, dřevěnice, pastviny, ovce, krávy, koně, kupky sena … prostě nádhera, tahle nějak vypadala kdysi krajina i u nás na Valašsku. Pak jsme sestoupili do soutěsky Prapastiile Zarnestilor. Soutěska vyhloubená ve vápencích je hluboce zaříznutá a je zde několik lezeckých stěn, převážně s těžšími cestami. Alespoň jsme zaboulderovali. Opět jsme se vykoupali, ledová voda v potoce byla příjemně osvěžující. Na louku se stany jsme se vrátili až večer, vaříme večeři a jdem spát.

 

Středa 11. 8. 2010
Po snídani se rozdělujeme na 2 skupiny. Vašek s Maruškou zůstávají v Pestere, ostatní vyrážíme směr Piatra Crailuji. Jdem s velkýma báglama, táhnem i spacáky a karimatky, v plánu je dvoudenní přechod tohoto pohoří. Jelikož jde o vápencové hory, je zde problém s vodou. Poslední voda jde nabrat na úpatí, takže plníme petky a naše batohy rázem těžknou. Od studánky je to asi hoďku k Refugiu Grind, kde máme v plánu přespat. Jelikož jsme tam však došli poměrně brzy a taky díky tomu, že uvnitř byl trochu nepořádek a smrdělo to tam po bačovi, rozhodli jsme se, že ještě dnes vystoupáme na hřeben. Zahlédli jsme totiž z doliny červenobílý bivak, podobný jaký známe z Bučeče. Toto rozhodnutí nám asi v půli velmi strmého stoupáku chtěl překazit bouřkový mrak. Rostl nám doslova před očima, no hrnečku vař v přímém přenose! Vyčkáváme tedy co počasí udělá, Hus fotí sekvenci mraku, ze které následně odborně analyzujeme klimatickou situaci. Zkrátka jsme zjistili, že mrak sice roste, ale směrem od nás a tak rázně pokračujeme na hřeben. Svah to byl fakt pekelný, navíc slunce peklo, no masakr. Stezka nás konečně vyplivla na hřebeni, ba co víc, stojíme přímo na nejvyšším kopci Piatry – vrcholu La Om (2238 m). O den dříve, než jsme plánovali. Cestou sem jsme potkali pár lidí, kteří nám sdělili, že nahoře v bivaku už nějací lidé jsou, no snad se tam vlezem. Scházíme do sedla k bivaku, který je vzdálen cca 200 m. Uvnitř je už 5 Rumunů, takže nás 6 už se sem nenacpe. Nu což, domlouváme, že se trochu zmáčknout, ať se dovnitř vleze aspoň Evka s Aničkou a my ostatní si dáme noc pod širákem. Večer si nás přišli prohlédnout zvědaví kamzíci, bylo jich tu fakt hodně. Na západ slunce jsme si vyběhli na la Om, byl to parádní zážitek. Po setmění ležíme venku pod širákem a Honza nám dává přednášku o hvězdách. Odsud z hřebene jsou vidět nádherně, žádný světelný smog. Taky blikáme čelovkama do údolí a skutečně po chvíli dostáváme stejný signál od Vaška s Maruškou. Pak už jdeme spát.

 

Čtvrtek 12. 8. 2010
V noci jsem se pořád budil zimou, inu nadm. výška přes 2000 m je znát. V 6:00 už pozorujeme z La Omu východ Slunce. Pociťujeme sílu prvních paprsků, které okamžitě rozehřívají naše zmrzlé schránky. Rychle snídáme, balíme a hurá na túru. Chceme přejít zbylou část hřebene směrem k severu. Obloha je nádherná a to nám dává naději, že se to podaří. Za deště nebo v případě hrozící bouřky je totiž přechod Piatry nereálný. Neustálé se střídá slézání a vylézání skal, občas jde o dvojkový až trojkový lezecký terén. Na řetězy jsme nenatrefili, bylo zde jen 1 ocelové lano. Hřeben je poměrně exponovaný, výhledy do údolí na obě strany jsou parádní. A v dálce vidíme pohoří Bucegi, Izer Papusa, Fagaraš. S blížícím se polednem nás Slunce doslova připaluje, ještě že jsme včera nabrali dostatek vody. Po tříhodinovém pochodu dorážíme k druhému bivaku, odtud ještě kousek po hřebeni, kde už se však přidalo nepříjemné prodírání kosodřevinou, a pak už klesání k chatě Curmatura. Tady je pramenitá voda a taky dva bernardýni, z nichž jeden příšerně chrápal. Na chatě si dáváme párky s bramborovou kaší a poté pokračujeme do soutěsky Prapastiile Zarnestilor, kde už to známe. Opět koupání v potoce a návrat malebnou krajinou kopanic do našeho Base Campu v Pešteře. Tady už nás čekají zasloužené plechovky piva a taky poslední noc u manželů Cojanu. Kuchtíme večeři. Při míchání rýže se mi podařilo zlomit lžičku, takový jsem měl hlad. Unaveni uleháme a z Honzova mobilu nám k usínání opět vypráví pan Werich.

 

Pátek 13. 8. 2010
Poslední ráno, poslední vaření snídaně a balíme stany. Nastal čas našeho odchodu z Pestery. Loučíme se s rodinou Cojanu, kteří nás hostili po čtyři dny, poskytli nám louku na stanování, záchod a vůbec byli úžasně vstřícní, za což jim patří nás velký dík. Jenže jak jim poděkovat, když neumí anglicky a my zas rumunsky? Naštěstí se právě včas objevuje Ňadranka, a tak může tlumočit. Vyškrábali jsme zbylé peníze, co jsme našli po kapsách, dohromady cca 100 LEI, abychom se Cojanum aspoň nějak odměnili, no nakonec nám ještě půlku vrátili zpátky. Po rozloučení přišlo na řadu shánění taxála. V ulici jsme se šli domluvit k dalším lidem, za kolik by nás hodili do Zarnesti, případně do Branu. Když na nás vychrlili závratnou sumu v eurech, nezbylo nám nic jiného než se jim vysmát! Tož nejsme blbí :) zavolali jsme starým známým taxikářům z Moieciu a za hodinku už frčíme do Branu (cesta do Zarnesti přes kopce je prý téměř nesjízdná). Bran nás uvítal turistickým chaozem. Město těžící z legendy o hraběti Drákulovi je přeplněné, kolem hlavní silnice s hustým provozem je nepřeberné množství stánků a restaurací, všude ruch a mraky lidí. Obrovský kontrast proti minulým dnům v horách. Máme jen necelou půlhodinku, než nám pojede autobus do Brašova a tak část z nás jde alespoň zvenčí omrknout ten proslulý Drákulův hrad. Pomineme – li báchorky pro turisty, oficiálně jde o zámek Bran. A s Drákulou je to taky trošku jinak. Ve skutečnosti jím byl valašský vojvoda z období 15. století Vlad III. Dracula – Tepeš, který na zdejším zámku a údajně ani v Transylvánii nikdy nepobýval. Jedna z jeho nejoblíbenějších zábav byla narážení nepřátel na kůly, odtud přízvisko Tepeš – narážeč. Jeho oběti, jejichž počet se odhaduje na 100 tisíc, umíraly většinou pomalu a v hrozných mukách. Ale dost historie, vzhůru do současnosti! Nasedáme do busu, kterým přijíždíme na okraj Brašova. Dáváme dohromady poslední drobáky co máme po kapsách, akorát nám to vychází na MHD jízdenky (1,5 LEI/os.) a za chvíli už sedíme v buse směr nádraží. Vlak nám jede až v podvečer a tak opět měníme eura na LEI (kurz 4,1), nakupujeme sýry domů a objevujeme místní nádražku :) Vedrem vyprahlí ihned objednáváme točené Timisoreany (2,50 LEI), vhod přijde i meníčko za supr cenu 5.50 LEI (3 čevapy, pečivo, hořčice a pivo). Honza s Evkou si místo popíjení piva ještě odběhli do historického centra Brašova. Před šestou hodinou večerní se loučíme na nádraží s Afrošem, který jede domů jinudy, nasedáme do vlaku a tramtaradá!, loučíme se s Rumunskem.

 

Sobota 14. 8. 2010
Ve vlaku převažuje jazyk český. Množství Čechů vracející se z Rumunska drtivě převýšilo počet příslušníků ostatních národností. Cesta vlakem se odehrávala v duchu karetních her, plechovkového piva, dojídání zbylých potravin a pro mě osobně po půlnoci také častých návštěv toalety :) Kdo ví, zda to bylo cestovní horečkou, množstvím piv v nádražce či jakým čertem, nadvakrát mi zrovna nebylo. Do Budapešti jsme přijeli se zpožděním a ujel nám přípoj, takže jsme čekali asi 2 hodiny na další vlak. Většina se vydala prozkoumat město, já jsem pro jistotu zůstal v bezpečné vzdálenosti 20m od místních záchodků :) Tímto bych rád poděkoval Evce, že mě v tom nenechala samotného a sezení na nádraží se mnou přetrpěla nekonečně dlouhou hrou slovní fotbal. Pak už jsme všichni nasedli do dalšího vlaku a vyrazili vstříc domovu. Zpoždění se nakonec protáhlo, neboť na Slovensku jsme hodinu stáli v poli díky větrem poničeným trolejím. V Břeclavi již máme slušnou několikahodinovou sekeru, díky níž Víťa nakonec nestihl koncert s Bujabézou. Víťa s Evkou se odpojují a míří rychlíkem do Brna, zbytek z nás doráží do Olomouce. Podle plánu jsme zapadli do pizzerky na nádraží, kde jsme zakončili akci Rumunsko 2010.
Nezbývá než poděkovat všem za skvělou akci, zejména pak Honzovi za přípravu a dokonalou organizaci celého počinu. Myslím, že každý z nás si z putování po nádherných rumunských horách něco odnesl. Něco, co nelze popsat, co lze jen zažít ... LA REVEDERE!

 

Lukáš

lukas.fusek@ursus.cz