Po treku Femundsmarkou naše expedice zamířila na západ do NP Dovrefjell. Cestou jsme se zastavili v hornickém městě Røros.

Těžba mědi v Rørosu trvala 333 let a byla ukončena až roku 1977. Město přitahuje turisty svou jedinečnou architekturou, obzvláště 80ti dřevěnými domy, umístěnými pod haldami.

Mnohé z dochovaných domů si ponechaly své tmavé průčelí ze smolných klád, což jim dodává středověký vzhled. Røros bylo zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO v roce 1980.

Uličky starého města hýří všemi barvami.

Na haldě.

Krátký, ale intenzivní přesun do Dovrefjellu.

Na nocleh zastavujeme na parkovišti poblíž Kongsvoldu- výchozího bodu třídenního pochodu.

Halušky forever!

Uaaaaa.

Po zdolání 200 výškových metrů od Kongsvoldu se před námi vynořuje náhorní plošina Dovrefjellu. Národní park zde byl založen v roce 1974, ale až nedávno byl rozšířen na současnou plochu 1 693 km² a pojmenován Dovrefjell-Sunndalsfjella.

Abychom měli pestrou trasu, jali jsme se brodit řeku. Ale ouha! Ledová voda sahající místy po pás a silný proud nás donutili k ústupu.

Ještě že tak! Kdybychom řeku přebrodili, nebyli bychom bývali byli viděli rodinku slavného pižmoně severního- maskota naší expedice.

Ihned tasíme teleobjektivy a už to cvaká!

Předpotopní zvíře, které zapomnělo vyhynout – tak lze stručně popsat pižmoně, nezvyklého tura na nízkých nohách, se zavalitou postavou (225 až 445 kg), až 90 cm dlouhou hustou srstí a neforemnou hlavou, kterou u samců zdobí mohutné rohy. V Dovrefjellu byli pižmoni opakovaně vyhubeni a znovu vysazeni. Dnes jejich početnost dosahuje už asi 80 kusů.

Pižmoni můžou být poměrně nebezpečná stvoření (obzvlášť pokud jde o obranu mláďat). Dřevěný plot, který mne dělil od rodinky, mi však dodával pocit bezpečí a tak jsem měl možnost pozorovat zvířata opravdu zblízka. Když však začalo fotografů u plotu přibývat, matka pižmonice vstala, zařvala a odkráčela i s rodinkou kdesi do plání.

Tož jsme pokračovali dál k cíli, mraky zahalenému vrcholu Snohetty.

Ze zvířeny létavé jsme měli možnost pozorovat početné kulíky zlaté...

...bělokury a další létavce.

Z květeny např. rozchodnici růžovou (Rhodiola rosea).

***

...nebo poměrně běžný kakost.

Při setkání s firnovými poli se z Jirky stává Superman...

...z Brixe zase Superdog.

A ještě celá naše veselá skupinka.

Cesta vede dlouhým údolím a je lemovaná kamennými mohylami.

Na planině se nacházejí četná vrchoviště.

Únava se hlásí.

Mraky se snášejí na hřbety hor. Zatím to na výstup na Snohettu moc nevypadá.

Přicházíme k chatě Reinheim, stavíme stany...

...vaříme vydatnou večeři...

...provádíme nezbytnou hyenu...

...a hajdy do spacáku. Usínáme v očekávání, co nám přinese nový den.

Ráno nás vítá slunce, modré nebe a svěží vítr.

Hurá na Snohettu!

A to je ona- Snohetta (v překladu "Sněžka") je se svou výškou 2286 m n.m. impozantní dominantou Dovrefjellu, druhého nejvyššího norského pohoří.

Cestou k vrcholu.

Začínají se nám odkrývat daleké výhledy.

Karová jezírka obklopují celou Snohettu.

Nekonečný Dovrefjell.

Na druhé straně se tyčí pohoří Rondane.

A jsme nahoře! Musíme se však navzájem držet, abychom neulítli.

Je tu solidní fičák- toho dne na zdejší meteorologické stanici naměřili orkán o rychlosti 180km/h!

Dáši drž se, ať nám neulítneš.

Prostě krása. Zleva: pohoří Rondane, v mracích zahalený Jotunheimen a nekonečná náhorní plošina a kopce Dovrefjellu.

Nad Jotunheimenem se tvoří typická čočkovitá oblaka (altocumulus lenticularis) připomínající UFO. Vznikají rychlým prouděním vzduchu přes terénní překážku.

Jeden takový oblak se vytvořil i nad Snohettou a my měli možnost prohlídnout si ho i zespoda.

Pohled do údolí, kterým jsme včera vystoupali vzhůru. Kopce, které se nás dalece převyšovaly jsou teď hluboko pod námi.

Tam někde v dáli na východě leží Femundsmarka.

NP Rondane, který jsem navštívil před čtyřmi lety.

Zcela vyčerpaný Brix, který vzdoroval větru a statečně zdolal vrchol.

Norská Sněžka...

...pod Sněžkou sněhule...

...spousta sněhu vůkol...

...a v ruce Sněhulka. Jediné, co mi chybí do setu je sovice sněžná:-)

***

Dolů to jde rychle ale po zadku nejrychleji:-)

V závěru trasy vypadají holky drobátko (ale právem) vyčerpaně.

U stanů nás čekalo nepříjemné překvapení- nápor vichřice nevydržel stan Husky, ve kterém bydleli Jirka a Evka.

Problém jsme však úspěšně vyřešili- zlomenou tyč jsme vyztužili kovovou trubičkou, dodávanou ke stanům Jurek a vyztužili izolepou.

Únava z nás pak spadla při koupeli v ledové vodě horské bystřiny.

Ze zpáteční cesty do Kongsvoldu fotek nemám- třetí den totiž lilo jak z konve. My jsme však měli v srdci radost ze zdolaného vrcholu a před sebou ještě polovinu severského putování.