Ve středu nad ránem balíme a vyrážíme ve složení Vašek, Jeňa, Zdenda a Martin směr Walliské Alpy. Čeká nás 12ti hodinový přejezd.

Napakovaní jsme slušně.

Vesnička Breul-Cervinia nás přivítala královsky. Počasí je jak ze žurnálu, chuť vyrazit obrovská. Vpravo švýcarský hřeben Hörnli, vlevo italský (Lví) hřeben, kterým máme v plánu vyrazit my.

Detailní pohled na "horní partie" Lvího hřebene. Vlevo Piz Tyndal, přes který je nutné přelézt na závěrečnou pyramidu hlavního vrcholu.

My však zatím k výšinám jen vzhlížíme ze zeleného údolí. Našli jsme tu parádní kempoviště, snad nás nikdo nevyhodí.

Vaření je tu nadmíru pohodlné.

Brzo ráno balíme stany, vaříme snídani a hurá na kopec. Mě bylo ovšem přes noc dost špatně, zvracel jsem (zřejmě z předchozí večeře) a tudíž jsem na snídani neměl ani pomyšlení.

Krom mého pochybného tělesného stavu však bylo ráno vše v pořádku. Nálada dobrá, počasí krásné, lanovka připravená. Prvním check-pointem je chata Oriondé. Leží ve výšce přes 2800 m n. m., tedy asi 800 výškových metrů nad vesnicí Cervinia. Abychom ušetřili síly, kterých dnes ještě rozhodně bude potřeba, posunuli jsme se za 7 Eur nahoru lanovkou. Ta ale vede poměrně jiným směrem, než leží chata Oriondé, proto je potřeba ujít k chatě od konečné stanice lanovky ještě asi 4 km po vrstevnici. Poté nás čeká ještě další kilometr nahoru na Rifugio Carrel, ležící ve výšce 3835 m n. m.

Hřeben osvícený ranním sluncem nad vesnicí Cervinia.

Suchopýr (Eriophorum sp.).

Přechod od lanovky k chatě Oriondé je poměrně nenáročný.

Vede přes travnaté louky a po cestě ji křižuje několik potoků stékajících z výše položených ledovců.

Chata Oriondé leží ve výšce 2802 m n. m. Dochází tu k rekonstrukci, proto je tento rok zavřená.

Nad chatou vede pěšina ještě nějakou dobu po alpínských loukách.

Zanedlouho ale trávu vystřídají sutě či lehčí skalní stupně.

Oficiální trasa pokračuje víceméně lehkým skalním terénem s maximálně dvojkovou obtížností. Z té my jsme ovšem uhli (omylem) a dostali se tak do rozsypané jihovýchodní stěny.

Oranžově je vyznačena oficiální výstupová trasa, zeleně pak cesta, kterou jsme šli omylem my.

Čím výš jsme byli, tím pěknější se nám otevíraly výhledy. Vpravo Breithorn, vlevo pak masív Monte Rosy.

Nejprve jsme stoupali paralelně s ledovcem, který byl kousek pod námi.

Brzy však nezbylo, než to vzít po kolmici.

Zdenda s Martinem, zatím ještě vysmátí:)

Ledovec na úpatí Matterhornu.

Stoupáme rozrachtaným vertikálním suťoviskem. Carrelka je stále na dohled, schválně, najdete ji...?;-)

Je třeba hlavně dávat pozor na padající kameny.

Nakonec z toho bylo soustavné trojkové lezení. Zapotili jsme se slušně.

Chata Oriondé je již hluboko pod námi (je to ta hnědá krabička u plesa).

Jeňa zkoumá terén:)

Tři červíci ve stěně.

Nakonec všechno dobře dopadlo a my jsme se napojii na ofiko trasu traverzující suťovým svahem pod Lví hlavou.

Zbývalo tedy ujít pár set metrů do sedla objektivně nebezpečným terénem pod Lví hlavou, kde neustále hrozí pád kamení (hlavně odpoledne).

Pohled ze sedla do vyledňeného západního kuloáru.

Přímo ze sedla je taky pěkný pohled na mohutnou stěnu Lví hlavy.

A taktéž krásný (a první) výhled na Dent Blanche (4357 m n. m.).

Ještě jednou pohled zpět na traverz nepříjemně rozsypaným suťovým svahem pod Lví hlavou.

My se ale už nedočkavě díváme kupředu, zpátky ni krok. Carrelku vidíme relativně blízko na dohled (je to ta světlá skvrna pod výraznou skalní věží), je ale skoro kolmo nad náma, ještě stále přes 300 výškových metrů do kopce.

A teď taky teprve začíná ta největší "zábava".

Nad sedlem se jde ještě pár set metrů chodecky, sutí. Potom však začíná systém několika položených či kolmých ploten, které jsou zajištěny tlustými fixními lany. Ty sice výstup maximálně ulehčí, přesto však dají plotny asi každému pořádně zabrat. Když člověk sedí celý rok jen na zadku jako já, pak vezme krysu na záda, škrábe se 10 hodin do kopce, je mu blbě z předešlé noci a pak ho ještě čekají tyhle akrobatické komedie...no měl jsem toho plné kecky:)

Konečně jsme na Carrelce. Zničení, ale spokojení. Moc se však s ničím nezdržujeme a jdeme co nejdříve spát.

Budíček na třetí hodinu ranní, něco málo do sebe hodit a ve čtyři vyrážíme. Jsme rozdělení na dvě dvojice. Mě bylo v noci opět velmi špatně (tentokrát už asi z výšky kvůli nedostatečné = žádné aklimatizaci:), proto jsem ani nepočítal s tím, že vůbec někam vyrazím. Ráno to sice bylo lepší, ale ambice na vrchol byly tytam. Martin se na vrchol taky necítil, proto se domlouváme, že půjdeme jen kousek nad chatu, abysme ten Matterhorn aspoň trošku ochutnali. Jeňa se Zdendou pak tvoří druhou dvojici, tu údernější. Rádi by se na vrchol dostali. Počasí je ráno poměrně dobré, zima, ale klid.

Začíná svítat.

Martin na štandu.

Expozice jsou tu úžasné. V pravé části fotky u plesa je opět vidět chata Oriondé. Tentokrát už opravdu hluboko pod námi.

S Martinem jsme dolezli asi 6 lanových délek nad chatu, nic vážného. Užívali jsme si pěkné lezení v pevné, členité skále jak po fixech, tak po vlastním jištění (obtížnost většinou konstatně kolem stupně 3 UIAA).

Jeňa se Zdendou ale byli mnohem rychlejší a dostali se až na Tyndalovu vež před závěrečnou vrcholovou pyramidou.

Až na vrchol ale také nedošli. Báli se návratu za tmy, takže to zhruba v těchto místech taky nakonec otočili. Na vrchol jim chyběla ještě zhruba hodina a půl. Celkem byli venku 13 hodin. Holt Matterhorn opravdu není zadarmo. Hodně ale dělá znalost terénu. Myslím, že příště už bysme byli všichni o dost rychlejší, takže horo, nevidíme se naposledy!:) Na fotce je vyznačena poloha známých výstupových bodů - Tyndalova lana a Jordanova žebříku.

My tedy s Martinem otáčíme a slaňujeme zpátky k chatě. Ve středu fotky je vidět obří masív Lví hlavy.

Pohled na protější Dent de Herens je úchvatný. Byli jsme na něm před pěti lety (jak ten čas letí:)) Viz http://ursus.cz/tipy_na_vylet/Horolezectvi/Dent_de_Herens/Dent_de_Herens.html

Hned nad chatou je vybudovaný heliport. Na terase chaty je pak vidět trocha sněhu, který se odsekává do hrnce a přetavuje na pitnou vodu:)

Typická hradba majestátné pyramidy Dent Blanche (4357 m n. m.).

Martin slaňuje poslední délku (je to vlastně první délka při výstupu nahoru, začíná hned za chatou, takže se člověk hned po ránu pěkně zahřeje:).

O pár hodin později konečně vidíme i Jeňu se Zdendou. Počasí se mezitím dosti zhoršilo, přišla mlha a nějaký čas i slabě sněžilo.

Zdenda v akci.

Druhá noc na chatě proběhla v klidu a ráno se probouzíme do krásného počasí.

V dálce jde vidět masív Gran Paradisa, jedné z relativně snadých čtyřtisícovek (4061 m n. m.).

Na druhé straně jsou kopce Ober Gabelhorn (vlevo - 4063 m n. m.), uprostřed ostře špičatý Zinalrothorn (4221 m n. m.) a zcela vpravo nejvyšší Weisshorn (4505 m n. m.).

Ranní Dent Blanche. Jistě jeden z vážných kandidátů na příští akci.

Královský zubař - Dent de Herens.

Na chatě jsme si nafotili i plakát Matterhornu se všemi klíčovými místy výstupu.

Loučíme se s výbornou a pro výstup klíčovou chatou, která byla postavena už v roce 1968. Tady si člověk uvědomí, jaký výkon musel být kdysi dávno v podání Carrela vystoupit tímto hřebenem na Matterhorn. Bez současného vybavení, bez zázemí chaty, bez znalostí, kudy vlastně cesta vede, bez současných poměrně přesných předpovědí počasí...No klobouk dolů!

Balíme a frčíme dolů do sedla. Frčet se tu dá ale jedině slaněním přes systém skalních ploten, o kterých jsem již mluvil. Na padesátkových dvojčatech se jedná o slanění asi 5 lanových délek. Pak zbývá ještě sejít pár set metrů po suti a jste v sedle pod Lví hlavou.

Celkový pohled na okolitou krajinku.

Zdenda na štandu.

Jedna délka střídá druhou. Střídáme se všichni čtyři na jedněch dvojčatech, proto dolů mažeme poměrně rychle.

Trochu toho bléééé:) Asi ze slunka..nebo z mrazu?

Phosphorus men by Tilak:)

Kdo rád slaňuje, na Lvím hřebeni si ho rozhodně užije do sytosti.

Zdenda v poslední slaňovací délce.

Jsme na suti, tak už jen rychle sejít do sedla.

Teď už zbývá jen rychle přejít suťákem pod nestabilní stěnou Lví hlavy.

Malý sněhový kuloárek nás nemůže zaskočit.

V jednom místě byl traverz přerušen nepříjemným sněholedovým žlabem posypaným sutí, takže ani nebylo vidět, kde je sníh a kde led. Tady už cepín nebyl jen na okrasu.

Z nejhoršího jsme zdá se venku, teď už jen opatrně přejít sněhové pole.

Poté už následuje sestup lehkým skalnatým hřebenem, který mi si ovšem zkracujeme po sněhu. Dá se tu totiž výborně nacvičit brždění pádu cepínem.

Tak co, jedem?

Jak sestupujeme, okolní teplota se zvyšuje, sedáky jdou dolů, lano už taky není potřeba, až je batoh ověšen jak ježíšek o Vánocích.

Stále jsme ještě pár set výškových metrů nad chatou Oriondé a i když už terén není vyloženě lezecký ani technicky náročný, opatrnosti tu rozhodně není nazbyt. Zakopnutí by tu stále ještě skončilo nejspíš tragicky.

Je třeba se pořádně namazat. Jak by řekl Bohuš "neviš, jaké je slunko sviňa?" Komplex budov vzadu u jezera je horní stanice lanovky, ze které jsme vycházeli a u které taky náš výlet skončí.

Hořce (druh nezjištěn...).

Ještě jedno ohlédnutí na naši výstupovou (zelenou) a sestupovou (oranžovou) trasu.

U horní stanice lanovky Plan Maison.

A definitivně bezpečně dole ve vesnici. S poslední vyhlídkou na "náš" kopec.

Sjíždíme celým údolím a přebalujeme věci.

Vaříme, jíme...spíme? To ne, Jeňa zavelel a jede se na skály:)

My už jsme celkem zmožení, ale Jeňa je neúnavný stroj. Cesty s jištěním max. co dva metry jsou lákavé, skála pevná...

Pěkná sedmička, ale v tom vedru...:/

Po jedné cestě Jeňu bolí hlava ze slunka, motá se a tak se radši po chvíli taky odmotáváme k autu a definitivně mizíme. Nevadí, aspoň jsme si zavzpomínali na staré časy, protože jsme v téhle oblasti už kdysi dávno lezli.

Údolí Val de Aosty je krásné, zařízlé mezi horama, plné starých hradů a malebných vesniček s vinicemi. Důstojné rozloučení s nádhernou krajinou hor. Tuším, že se na Matterhorn ještě někdy vrátíme, nechali jsme tam přece pytel a ten by tam zbytečně strašil...:)