Jednoho jarního dne vyrážíme- Jája, Domča, Míša, Anička, moje maličkost a náš stříbrný blesk Renault Mégane SW. Auto je ještě krásně čisté, stejně jako děvčata stále voňavá.

První zastávku děláme v hlavním městě bosenské Republiky Srpske- Banja Luce.

Výzdoba místního pravoslavného kostela je vskutku překrásná.

Republika Srpska je převážně pravoslavná, ale i katolický kostel tu najdeme.

Hlavní náměstí se na fotce tváří monumentálně, ale jak už to v životě chodí, realita je jiná- Banja Luka je typické balkánské město plné odpadků, přemaštěných bureků a paneláků.

Dokonce jsem tu potkal pana kolegu náčelníka.

Cestou na jih projíždíme kolem rozestavěného ultramoderního kostela.

Jajce, bývalé hlavní město království, už jen vzdáleně připomíná svou zašlou slávu.

Proč chtějí Jaječtí zastavit svůj krásný vodopád jakousi stavbou, zůstává mi záhadou. A hlavní výledové místo nechávají pomalu zarůst vegetací...inu Balkán.

Stará věž, pozůstatek křesťanského kostela.

A mešity, kterých tu mají vskutku požehnaně- z nejrůznějších materiálů.

Únik oleje z motoru je v Bosně asi národní tradicí.

Tento mladý borec brzdil v strmých ulicích Jajce botou o plášť kola...RESPECT!

A jede se dál, Sarajevo čeká...

Nezbytná změna garderoby...musíme přeci zapadnout:-)

Přijíždíme do potemělého Sarajeva, hlavního města Bosny a Hercegoviny. Rychle se ubytováváme v hostelu a vyrážíme do censtra.

První střetnutí s bosenskou kuchyní bylo poměrně bolestivé- ve všem najdete víc mastnoty, než samotného jídla, chuť Krafi mně taky nemile překvapila. Nicméně Domčin ovocný salát byl dobrý a dohra na toaletě se naštěstí nekonala.

Hlavní katedrála.

Korzování po bulvárech sarajevských.

Slečňák a jeho 4 slečny :-)

Pohádka Tisíce a jedné noci? Ne, náměstí Baščaršija, starý sarajevský bazaar a kulturní centrum města.

Sarajevo je přirozeným politickým, ekonomickým, kulturním a dopravním centrem státu. Se svými 305 242 obyvateli (2009) a 141,5 km² je největším městem v zemi. A přes den to tu opravdu žije.

Co asi tihle pánové tak zaujatě sledují?

... no přece rozehranou šachovou partii!

Na jednom náměstí právě probíhá intelektuální souboj dvou chlapíků.

A to je podívaná nejen pro nás, ale hlavně pro všechny místní pány v důchodovém věku.

Černý střelec sestřelen.

Toť podívaná i pro psy:-)

Na rohu náměstí sedí stará žebračka, šach ji nezajímá. Když jí do dlaně vložím pár drobných, přátelsky poděkuje.

V Sarajevu ale hlavně pocítíme střet muslimské a křesťanské kultury.

Směs muslimských Bosňáků, pravoslavných Srbů a katolických Chorvatů dělá z území Bosny a Hercegoviny nejvýbušnější zemi Balkánu.

Vzpomeňte jen, jak začala první světová válka- vraždou následníka trůnu Rakousko-Uherského mocnářství Ferdinanda d´Este. A to právě tady, na hlavní sarajevské třídě.

Sarajevo bylo také dějištěm válečného běsnění během Jugoslávské války. Vojska Republiky srbské obléhala město, které držely bosňácké síly. S délkou trvání 1429 dní se jedná o nejdelší obléhání v dějinách moderního válečnictví.

A takto to dopadlo- Sarajevo je jedním velkým hřbitovem. I parky jsou plné náhrobních kamenů roztodivných tvarů.

V době obléhání bylo celé město obklíčené bosenskosrbskými silami, vyjma koridoru jednotek OSN, který vedl přes sarajevské mezinárodní letiště. Na město dopadalo denně kolem 329 granátů, vznikly ohromné materiální i společenské škody; zničeno bylo velké množství (až 35 tisíc) budov, hlavně historické, náboženské a kulturní stavby.

Boje si vyžádaly cca 11 000 lidských životů (mezi nimi bylo 1601 dětí), dalších 50 000 lidí bylo raněno.

Je smutné, co dokáže udělat válka z kvetoucího města, které v roce 1984 pořádalo Olympijské hry.

Dnes se však Sarajevo s rychlostí sobě vlastní pomalu zotavuje z válečných škod, rostou nové budovy a lidi se na válku snaží zapomenout. Přesto však na mnohých domech jsou ještě patrny zásahy kulometem či granátem a na Olympijské hry vzpomíná už jen opuštěný stadion.

Co zde potkáte opravdu na každém rohu jsou mešity. Ty tady rostou jak houby po dešti.

Hlavní sarajevská třída na nábřeží řeky Miljačky žije rušným životem velkoměsta.

Zahalené muslimské studentky tu nejsou žádnou výjimkou.

Ovšem turecký maďar, který mluví česky a zve vás na dobrý oběd je tu pouze jeden:-)

Typické bosenské jídlo- čevap. Jde v podstatě o naše čevapčičí (jen mastnější a masovější) vložené do mastného chleba. Je to chutné a vydatné.

No a samozřejmě chalva anóbrž turecký med- typický vliv turecké kultury. Doporučuji onu tmavou Carigradskou- je karamelová s vlašskými ořechy. Mňam!

A hurá z rušných ulic do lůna přírody. Přes masiv Beljasice přímo do NP Sutjeska.

Při pohledu na hluboké údolí řeky Sutjeska a táhlé křivky hor zelenáme závistí. A není to naposled:-)

Z euforie nás probírá až zranění našeho auta. Najeli jsme na pařez zcela maskovaný zelení. Hrozivý zvuk z podvozku si dodnes živě vybavuji. Naštestí to odnesly fixační plasty, které jsme umně vyspravili provázkem z KPZ. Dobře to dopadlo, jede se dál!

Vysmáté holky ve stanu. V noci sice mrzlo, ale naše holky jsou naštěstí dost odporné (srb.).

Kempujeme na pozemku restaurantu Tentorium v malé vsi Tjentiště. Paní hospodská nás přátelsky pozvala, dva chlapíci nám pokosili louku, aby se nám lépe stanovalo, a záchod i dobrou polévku jsme měli po ruce. Zlatí lidé!

Jen místní pes neměl na práci nic jiného, než ukrást nám ze stanu co se dalo a roztahat to po zahradě.

Konečně vyrážíme! Po konzultaci s místními zjištujeme, že naše nízké auto neprojede horskou cestou do průsmyku Prijezor. NP Sutjeska má totiž jednu nevýhodu- do krásných hor nad Tjentištěm se nedostanete jinak, než terénním autem. A fungování národního parku se omezuje pouze na vybírání mýta za hlavní horské cesty. Proto jako první cíl dnešního dne volíme prales Perućica a vodopád Skakavac.

Cestu lemují devětsily a lány česneku medvědího.

Začínají se nám odkrývat nádherné výhledy.

A hle! Dole pod skálou plachtí orel skalní (Aquila chrysaetos).

Staví si hnízdo na skalní stěně poblíž vodopádu Skakavac.

80ti metrový vodopád Skakavac je do okolní přírody zasazen tak nádherně, až to bere dech.

NP Sutjeska- ráj na zemi. Zleva vidíme masivy Magliče, Volujaka, Zelengory a Ozrenu. Pod nimi se rozkládá zeleň pralesu Perućica a impozantní vodopád Skakavac podtrhuje dokonalost tohoto místa.

Maglič je se svými 2 386 m n. m. nejvyšší horou Bosny a Hercegoviny. Se svými 700 m vysokými skalními stěnami je lákadlem pro horolezce. Pouze od západu na něj vede turistická cesta.

Jarní malby.

Barvy pralesa 1.

Barvy pralesa 2.

Barvy pralesa 3.

Barvy pralesa 4.

Kolem oběda se vracíme do údolí, kde už na nás čeká Dražko a jeho terénní Mercedes/Range Rover. Díky němu se podíváme do nitra hor, kam bychom se jinak neměli šanci dostat.

Jízda Dražkovým bourákem je nezapomenutelná. Představte si řvoucí poskakující traktor, jedoucí 30km rychlostí po uzounké horské cestě plnou metrových výmolů a tunových skalních bloků, lemovanou srázy končící v hlubokých dolinách. Už chápete?:-)

Všichni si cestu užíváme a hluboce věříme Dražkově řidičskému umu.

A jsme na první zastávce. Díky, pane řidiči!

Zapomenutý kout u ledovcového jezera Donje Barje.

Na břehu jezera stojí chajda a rostou spousty blatouchů.

Co nám tu roste dále? Modřenec hroznatý (Muscari neglectum)...

...orchideje, jako tento prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina).

Krásné hvězdičky ladoňky dvoulisté (Scilla bifolia L.)

Typické jarní květinky šafrány (Crocus L.).

Krásně vybarvené hořce jarní (Gentiana verna).

A nemůže chybět ani hořec Clusiův(Gentiana clusii). Podle Dražkových slov nejsou tyto krásné druhy v Bosně nijak chráněny.

A jsme u dalšího jezera- Gornje Barje. Kolem kvetou louky květin, ale v jezeře to taky žije.

Ropuchy tu mají pré a předvádějí akrobatické vystoupení.

Můj zájem se však soustřeďuje na drobnější obojživelníky, kteří se prohánějí poblíž břehů.

Čolků horských (Triturus alpestris) bylo v jezírku na stovky a nakonec se mi povedlo jednoho tvorečka ulovit.

Čolek horský má maximálně jedenáct centimetru, ale pokud se jedná o samečka ten měří pouhých osm centimetrů. Živí se plži, pavouky, červy, hmyzem. Ve vodě se živí převážně vodními larvami hmyzu. A je také velice zajímavé, že si dokáži ulovit i žabí pulce.

Zajímavý je i způsob života: Po zimním spánku vcházejí čolci opatrně do vody, kde se samečkům začíná tvořit pestrobarevný "obleček" a v době 14 dnů se pokouší rozmnožovat svůj druh. Časně po páření se jim začínají ztrácet lemy a barvy začínají blednout. Po tomto jevu opouštějí vodu a začínají žít na souši. V suchozemském stádiu se čolci ve dne schovávají pod různými pařezy, spadlými kmeny stromů a v jiných úkrytech. Přes den nejsou vůbec vidět jen tehdy, když prší. Jinak jsou to aktivní noční obyvatelé naší přírody. Zimují už od října ve svých úkrytech v zemi.

Polarization efect: OFF/ON

Stoupáme z údolí na krásný horský hřeben nad námi.

V sedle se nám otvárají pohledy na druhou stranu...

...do údolí Sutjesky.

My však stoupáme neúnavně dál, za zapadajícím Sluncem.

Už zase zelenáme závistí:)

Just a piece of the Paradise!

A jsme na vrcholku Kozje uši (cca. 1800 m n.m.)

NP Sutjeska je krásným a rozlehlým územím, které ještě neobjevily turistické agentury ani developeři cestovního ruchu. Proto se mi nespoutaná panenskost tohoto území vryla hluboko do srdce.

Na území parku je 11 velkých ledovcových jezer a nespočet malých. Nekolik vrcholů přesahuje magickou hranici 2000 m n.m.

Je pozdní odpoledne a my vyrážíme na dobrodružnou cestu zpět do vesnice.

Jáju zavíráme v kufru a brrr, hhrrrr...už se jede!

Pohledem na večerní Maglič se rozloučíme s NP Sutjeska...

...a pokračování naší objevné expedice do Černé hory a Chorvatska najdete v následné fotogalerii.