Loučíme se s Bosnou vjíždíme do Montenegra, alias Černé hory- nejmenšího slovanského státu. Má rozlohu 13 812 km² a čítá 663 000 obyvatel.

Hned na prvních kilometrech nestačíme zelenat závistí.

Řeka Piva se zařezává do vápencového masivu a vytváří až 1200m hluboký kaňon.

Modré skalice do řeky sypou Černohorci ještě více, než Slovinci:-)

Na řece je vybudovaná obří vodní nádrž Pivské jezero, jehož 230m vysoká hráz patří k nejvyšším v Evropě.

Pohled na druhou stranu dokazuje, že vody je v nádrži málo.

Odpadků před hrází je však hodně. Inu, i Černá hora je Balkán.

Tunely jsou v Černé hoře dlouhé a často nebezpečně tmavé.

Pivské jezero se táhne desítky kilometrů mezi masivy Magliče, Bioče a Pivské planiny a vytváří tak dojem dlouhého fjordu.

Pivské jezero zatopilo i starý pravoslavný monastýr z 16.století, proto byla památná budova přesunuta na nové místo.

Interiér je vskutku nádherný a byla by velká škoda, kdyby jej voda pohltila.

Další neplánovaná zastávka je v tzv. Etno-selu. Nalákalo nás na něj velké množství upoutávek po cestě (na 3 km jsem napočítal 25 cedulí). Proto jsme si mysleli, že to bude nějaký skanzen. Omyl! Byla tam restaurace, drahé ubytování a 2 chlapíci, snažící se nás přesvědčit, že do Durmitoru už dnes nedojedeme a že máme zůstat. Nic než lákadlo na bohaté zápaďáky...

Do Durmitoru to samozřejmě bylo co by kamenem dohodil. Snad šťastnou náhodou nacházíme v předražené obci Žabljak kemp Mlynskij potok.

Místní guru, pan domácí Mína Šamšal zazářil, jakmile uviděl 4 pěkné holky a vnutil nám levné ubytování v chatce se vším všudy. Prostě paráda!

Mína Šamšal, světoběžník, milovník pěkných žen (hlavně českých) a dobrého pití (kterým nás častoval), otec 11 dětí, manžel 4 žen a jedné milenky, všeuměl, majitel kempu... toť kapitola sama o sobě (více v deníku).

Můžete si však být jistí, že jsme se s tímto nadmíru výřečným a přátelským chlapíkem nenudili:-))

Pohed na Durmitorské velikány od kempu.

Crno jezero je největší a nejznámější z 18 ledovcových jezer NP Durmitor. Je velké 515ha, maximální hloubka je 50m a tvoří ho dvě jezírka spojené úzkou šíjí. Vody však bylo málo a proto bylo jezero rozděleno na 2 části.

Noc nad Durmitorem.

Ráno se přes turistické středisko Žabljak vydáváme do hor.

Žabljak je známé středisko jak zimní, tak letní sezóny, proto není divu, že je tu mnoho lanovek. Všimněte si barevného zabarvení oblaku vpravo od sloupu- jedná se o tzv. irizaci.

Stoupáme a já uvažuji, zdali mi tyto hory připomínají spíš italské Dolomity...

...nebo náhorní plošiny Norska.

Skrátka síráme.

V dáli se tyčí rozeklané štíty pohoří Prokletije a Theth- Albánských alp.

Zajímavá skalnička.

Dnešní výstup je svým způsobem unikátní- po dlouhé, velice strmé louce nastoupáme 1000 výškových metrů a dostaneme se tak poměrně lehce na do výšky 2400m.

Vyčerpání?

Ne, stoupáme dál a já se opět utvrzuji v tom, jak moc odporné (srb.) holky jsou:-)

Zpoza sněhových polí vykukuje nejvyšší hora Durmitoru i celé Černé hory- Bobotov kuk (2523 m n.m.).

Pohled do nitra národního parku, kde leží ještě stále spousta sněhu.

Nahoře?

Ne, ještě jeden vrchol je před námi.

Krátký výšvih...

..a stojíme nahoře!

Panorama na Vrh Šljemena a Bobotov kuk v dáli.

Vrchol expedice- Istočni vrh (2445m n.m.).

A dole jsme pak jedna dvě.

Protože máme ještě čas, jedeme se projet kolem vnějších Durmitorských jezer. Na fotce je vidět i zbrusu nová silnice vedoucí do Žabljaku.

Balcan trip expedition.

V nitru hor nacházíme kost...mamuta?

Kolem durmitorských velikánů vede horská silnice. Dále se však nevydáváme- silnice je zavátá sněhem a počasí se zhoršuje.

Ráno se probouzíme do nefalšované zimy. Přes noc napadlo několik čísel sněhu :-)

Tak se loučíme s panem domácím a hurá dolů na jih, do teplejších krajin.

Krátká zastávka v Nikšiči, kde sice vaří dobré pivo, ale jinak je to nezajímavé balkánské město.

V místní fástfůdovce si dáváme čísburgr. Lublaňské gyrosy jsou sice lepší, ale alespoň jsme se najedli a žaludeční potíže se nedostavily.

V Černé hoře jsme si všimli zajímavého jevu- pohřební oznámení visí úplně všude, na ulicích, v novinách...no kam se podíváte. Asi národní sport?

Ve skále nad hlubokým údolím, tyčí se monastýr Ostrog ze 17. století. Známé a hojně navštěvované poutní místo.

Další zastávka je v hlavním městě Podgorica. Město je historicky spíše nezajímavé, přesto mně udivilo svou výstavnou moderních čtvrtí, se kterou se může rovnat jiným evropským městům. Zdá se, že Montenegro je horkým kandidátem do EU.

Na jednom náměstí se impozantně tyčí několikametrová socha národního hrdiny a básníka Petara II. Petroviće Njegoše.

Přes řeku Moraču klene se moderní most.

Na bulvárech jsou moderní sochy.

A v kavárně vám dají zadarmo internet na moderních iPadech. Tak konečně nacházíme i ubytování v místním hostelu.

Další den je na programu Skadarské jezero. První zastávka je ve vesničce s názvem- světe div se- Žabljak!

Nad vsí se vypíná prastarý hrad z 11. století, který byl centrem dávného státu Crnojević.

Hrad je ze všech stran obklopen bažinami Skadarského jezera a byl proto chráněn před nepřáteli.

Letní pohodička...

Další starobylá pevnost leží na úzké výspě uprostřed vod Skadaru.

V oblasti Skadarského jezera najdeme početnou ptačí populaci. Uvádí se, že zde žije 270 druhů. Hnízdiště kormoránů (na fotce) v severních močálech je jednou ze tří nejdůležitějších kolonií těchto ptáků na světě.

Skadarské jezero je také jediné hnízdiště pelikána v Evropě. Živého pelikána jsme neviděli, zato v infocentru jsme se o něm spoustu dozvěděli.

Skadarské jezero je krasové jezero na hranicích Černé Hory a Albánie. Je to největší jezero na Balkáně. Jeho rozloha kolísá od 356 km² do 376 km². Dosahuje hloubky až 12 m (podle jiných zdrojů až 44 m případně dokonce 60 m). Leží v nadmořské výšce 6 m.

Pohled na Skadar doporučuje pět z pěti Husů:-)

Nejzajímavější oblastí jezera je ústí řeky Ćrnojevića, kam se můžete vypravit i lodí.

My jsme však jezero objeli autem a také to stálo za to!

Stačí přejet horský hřeben a už vyhlížíme na nedozírné plochy Jaderského moře.

Takže hups a už se koupeme!

Večer si pochutnáme na mořské večeři v nóbl restauraci a vyrážíme do starého města Budva.

Černohorské pobřeží se od vnitrozemí liší velice. Budva je bohaté středomořské město s promenádou, bohatými vilami a jachtami.

Atmosféra jadranského pobřeží tu na vás dýchá na každém rohu.

Přespáváme na pláži pod širákem a pak se naše cikánské ležení začíná pomalu ale jistě přesouvat k severu.

V malebné poloze pod pohořím Lovčen na břehu Boky Kotorské leží slavné město Kotor. Kotor je jedním z nejlépe zachovaných středověkých měst JV Evropě, proto byl v r.1979 zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Katedrála sv. Tripuna vévodí stavbám Kotoru.

Na strmém kopci nad městem se vypíná nedobytná pevnost svatého Jana .

A to bychom nebyli my, abychom na pevnost v tom vedru nevylezli:-)

Pohled na město a záliv.

Boka Kotorská je největší přírodní záliv na jihu Jaderského moře a často bývá mylně považovaný za nejjižnější evropský fjord. V těchto místech však ledovec nikdy nebyl, jedná se pouze o zatopené ústí řeky. Celková délka činí 28 km a šířka je v nejužším místě, zvaném Verige (řetězy) 350 m.

Jak se tak kocháme, kde se vzala tu se vzala- bouřka. Bouřilo jen nad okolními kopci, ale i tak jsem nechápal francouzské turisty, kteří nadšeně pobíhali poblíž kovového stožáru a fotili se.

Objíždíme celou Boku (a že je to pořádná štreka)...

...zíráme do výšin na horu Lovčen (1749 m), která se tyčí nad Bokou a zahrnuje stejnojmenný národní park.

A stejně tak za několik hodin zíráme na západ slunce nad chorvatským Dubrovníkem.

Dubrovník- perla Jadranu, jak se říká.

Po krátkém incidentu s parkováním se z Dubrovníku stahujeme do kempu- ráno moudřejší večera.

Ranní Dubrovník nás vítá s otevřenou náručí.

Město Dubrovník odevždy prosperovalo z námořního obchodu. Ve středověku, jako Republika Dubrovník, dokonce začal jako jediný východojadranský městský stát konkurovat Benátkám.

Opevnění města je mocné.

Zkátka nedobytné!

Město má 44tis. obyvatel a je jedním z nejvýznamnějších turistických center Jaderského moře. Historické jádro je od r.1979 na seznamu UNESCO.

Město bylo bohužel silně poničeno za Jugoslávské války, kdy jej z okolních kopců ostřelovala srbská vojska.

Dneska je však město krásně opravené a válečné šrámy budete jen těžko hledat.

Katedrála sv. Blažeje, patrona města.

Městská radnice.

Ještě celkový pohled na město...

...a už frčíme dál. Naše pronajaté auto nám sloužilo skvěle celou cestu, bylo prostorné, rychlé a úsporné a proto si při našem Balkánském putování vysloužilo 3 menší šrámy:-)

Ha, měšita! Kde to asi jsme? Že by v Bosně?

Ne, v Hercegovině. Krátká odbočka od moře nás zavedla do Mostaru. Nad řekou Neretva se klene památka UNESCO- Stari most...

Resp. Stari most se klenul, až do roku 1993, kdy jej odstřelila chorvatská vojska.

V roce 1999 byl zahájen plán na znovuvybudování mostu, jenž dal městu jméno. Stavba trvala pět let, během ní museli dělníci dodržet přesné turecké stavební techniky. V červnu roku 2004 byl opět otevřen a roku 2005 byl tak znovu zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.

Pozůstatky války jsou zde stále patrné.

Ale samotné město na nás zapůsobilo silnou atmosférou starých uliček a starého mostu, který se nadějně klene přes řeku, jako upomínka na časy, které se už nesmí opakovat.

Františkánský kostel byl při válce také zničen a dnes už je téměř obnoven.

Interiér je ještě ve výstavbě, ale už se běžně používá.

Prostory kostela jsou obrovské, ve sklepě se nachází velká místnost, kderá by snad odolala i atomovému útoku:-)

Chorvati nad městem, z místa odkud jej ostřelovali, vzyčili velký ocelový kříž jako symbol své víry. To je ze strany Bosňáků chápáno částečně i jako provokace, a požadují proto jeho odstranění.

Z místa je nicméně krásný výhled na město i na vzdálené vrcholky pohoří Prenj- "bosenského Himálaje".

Jája kronikářka poctivě zapisovala po celou dobu expedice. Deník naleznete také na webu.

Tři grácie.

A ještě jedna ve výskoku, ta přeci nesmí chybět:-)

Stari most z místa, odkud byl odstřelen.

Mostar, páté největší město Bosny a Hercegoviny.

Na noc jsme zavítali do poutního místa Medugorje. Atmosféra samotného místa je silná ALE...

...ale zcela nás znechutily desítky obchodů s náboženskými suvenýry. Nevím nevím, jestli má panna Maria radost z toho, v kolika různých plastových vydáních je zde prodávána. Humus.

I nadešel poslední den Balkán tripu. První zastávkou dne je chorvatský Šibenik s krásnou katedrálou.

Protože jsme už měst měli až po krk...

...vydali jsme se na Krku.

NP Krka zahrnuje soustavu jezer, peřejí, kaskád a vodopádů z nichž nejhezčí je 20m vysoký Skardinský buk.

Zurčení vody je pro naše vyprahlé těla balzámem.

Škoda jen, že jsme se pod vodopády nemohli vykoupat.

Vážka ploská (Libellula depressa).

Motýlice obecná (Calopteryx virgo).

800 m široké a 3,5 km dlouhé Visovacké jezero.

A jak to všechno dopadlo?

Přes Chorvatsko jsme prosvištěli jak namydlený blesk, přehoupli jsme se přes Velebit a najednou jsme byli v Lublani.

A tachometr nám v Lublani ukázal překrásné číslo. Ale ještě krásnější jsou zážitky a zkušenosti z této akce přivezené. Díky především Vám, moje odporná děvčata za skvělou sehranost, trpělivost s Náčelníkem i za dobrou náladu. Tímto prohlašuji naši prospektorskou výpravu na Balkán za ukončenou:-)