Na naší islandské expedici pokračujeme na Reykjanes, v překladu "kouřový poloostrov".

Oblast Krýsuvik – Seltún je jedním z nejžhavějších míst na Islandu. Ze země se tu kouří téměř všude, vyvěrají zde horké prameny a smrdí sirovodík.

Místo solidního terénu zde číhá "sirné bahno".

Zvláštní atmosféru tohoto místa dokresluje kejhání kolihy.

Celá oblast vznikla po obrovském zemětřesení v roce 1920. Ještě dodnes je tektonicky aktiivní a proto jsou zde domy odolné, většinou z plechu.

Snad rezonance neklidného zemského povrchu, snad duchové zlí způsobili toto vulkanické faux-pas :-)

Islandští koníci si o tom myslí své. Malí, ale silní, všestranní a houževnatí. Tak lze charakterizovat údajně nejčistokrevnější plemeno koně na světě.

Mají několik zvláštností. Především je to schopnost pěti různých typů chodů (krok, klus, cval, skeld a tolt). Vynikají jistým krokem, skvělým zrakem a vytrvalostí. Jsou tak ideálními společníky na nehostinném ostrově.

Další zvláštností je obrovská potravní přizpůsobivost. Ve zlých dobách, když nebylo na ostrově seno, byli ochotni živit se jedinou potravou, které bylo dostatek- sledi.

Kouř stoupá vzůru na březích jezera ...

...bahenní sopky bublají.

Jedna z významných atrakcí Islandu- Modrá laguna. Nachází se v lávových polích a je napájena vodou z nedaleké geotermální elektrárny Svartsengi. Pára z nitra země roztáčí turbíny a vyrábí elektřinu. Pak putuje do města, kde vytápí domy. Voda, která projde celým tímto systémem následně putuje do laguny, kde je využívána k rekreačním a léčebným účelům.

Tučné vstupné do areálu se nám nechtělo platit a tak jsme pěkně počesku vlezli do jezírka se studenou, ale stále léčivou vodou.

Obávám se však, že po naší návštěvě budou návštěvníci odjíždět se všemožnými kožními neduhy a laguna bude nuceně přejmenována na šedou:-)

Večer kotvíme v hlavním městě a připravujeme již klasicky vydatnou a chutnou večeři. Až tento večer padly naše zásoby jídla z domova.

Poté vyrážíme na průzkum Reykjavíku, který se tváří vskutku evropsky.

Večerní siesta u námořnické restaurace.

A hurá do centra!

Hallgrímskirkja, hlavní kostel Reykjavíku. Jeho stavba začala v roce 1945, a o 38 let později, roku 1986, byl dokončen. Zajímavá betonová konstrukce připomíná sopečné čedičové sloupy.

Interiér je luteránsky prostý, ale krásný. Zádi dómu vévodí nádherné varhany.

Díky své výšce (74,5 metrů) se jedná o jednu z nejvyšších budov na Islandu. Z věže je nádherný výhled na město.

Reykjavík je hlavní a největší město Islandu. V roku 2007 zde žilo 117 721 obyvatel. Město je se svou polohou 64° 08' severní šířky nejseverněji položeným hlavním městem světa a v rámci Evropy nejzápadnějším.

Že by byli Islanďané nějací zamlklí seveřané, to nemohu říct. Na ulicích to žije- od pouličních umělců, koncertů na náměstí, až po tuto street performance znázorňující nějakou ságu.

Islandské dítko v sobě nezapře světlovlasou severskou krev.

Místní bezďák.

Tjörnin, jezero v centru Reykjavíku a husy.

Nad vodotryskem se vytváří nádherná duha.

Stejně duhový je i špaček na břehu jezera.

Tento den bylo počasí skutečně tropické, teplota překračoval 20°C, což je na Islandu věc nevídaná. Živo bylo ve městě i na pláži.

Na naše vodní zápasy budou místní děcka ještě dlouho vzpomínat:-)

Další dominanta města je Perlan, zajímavě koncipovaný vodojem.

Z vyhlídkové plošiny Perlanu si dopřejeme ještě jeden pohled na město a na mohutnou horu Esja nad ním.

Pohledem na františkánský kostel se rozloučíme s Reykjavíkem.

Naše cesta pokračuje přes tzv. Zlatý okruh- několik přírodních atrakcí poblíž hlavního města. Jsou jím Geysir, Gullfoss a NP Thingvellir.

Národní park Thingvellir je oblast mimořáného historického, kulturního a geologického významu.

Najdeme zde největší jezero ostrova- Thingvalvatn. A hlavně, oblast leží v riftovém údolí přímo na rozhraní Eurasijské a Severoamerické tektonické desky.

Právě zde je mimořádně dobře vidět zlom, které tyto obří desky odděluje.

Národní park také chrání jedinečný komplex nejstaršího parlamentu světa- Althingu. Komplex byl založen už v r. 930 a na této pláni se scházeli kmenoví vůdci po celá staletí.

Thingvellir je tak znakem islandské státnosti i milníkem pro demokracii.

Nepřipomínají vám tyto cenné historické budovy tak trochu moravské vinné sklepy? :)

A co je u všech čertů zase tohle?

Přece slavný gejzír Strokkur, chrlící horkou vodu do výše až 40m v nepravidelných 10-ti minutových intervalech.

Strokkur leží jen pár metrů od svého velkého bratra- Geysiru, který dal tomuto fenoménu jméno. Ten umí vody vyvrhnout až do výšky 80m, ale je velmi nepravidelný a poslední dobou nečinný.

I přesto nám Strokkur předvedl několik mohutných výtrysků...

...pod jedním z nich jsme se vydatně osprchovali.

Strokkur alias jedno bájné zvíře. Uhodnete jaké?

Pod hranou mohutného ledovce Langjokull se přesouváme k další zajímavosti...

...Zlatému vodopádu Gullfoss na řece Hvítá.

Nádherný vodopád padá ve dvou stupních o výšce 32m do hlubokého kaňonu.

Okolí vodopádu je plné vlahé mlhy a zeleně.

Z dálky nám kyne slavná Hekla. Jde o nejaktivnější islandskou sopku, která už mnohokrát těžce potrápila místní obyvatele. Erupce 1488m vysokého stratovulkánu se opakují v desetiletém intervalu.

Další perla- vodopád Seljalandsfoss padá z výšky 60m z bývalých mořských útesů.

Jeho specialitou je obrovská prostora za vodní stěnou. Vodopád můžete obdivovat ze všech stran.

Takový obrácený gejzír...

Skógafoss, lesní vodopád, je 60m vysoký a 20m široký. A poblíž tohoto obra jsme měli kemp, takže bylo večer dostatek času na fotografické experimenty.

Creatures of Skógar.

Zrána vyrážím na 35km dlouhý trek podél kaňonu řeky Skóga do průsmyku Fimmvörðuháls. Na 10km vystoupám 1100 výškových metrů...

Nikde jinde jsem neviděl tolik nádherných vodopádů pohromadě.

Ovcím tyto přírodní krásy vůbec nic neříkají. Hlavně, že je co žrát.

Postupně se dostávám do pustiny plné sopečného prachu. Není divu- hvězda loňské sezóny, sopka Eyjafjallajökull (čti Ejafjatlajokul) je odsud co by kamenem dohodil.

Sopečný prach je záležitost krajně nemilá pro rychlou chůzi a vaše milé boty.

Terénní vozidla se dostanou všude.

Iceland= ice, ash, water and moss.

Jsme v průsmyku Fimmvörðuháls (1116m n.m.). Všude kolem jen pustina plná ledu a sopečného prachu.

Na severu je však něco zvláštního. Podivná červená kouřící hora. Že by...?

..ohromující podívaná! Necelý rok staré lávové pole!

Dosud nevychladlá láva, která se zde vylila při loňské erupci sopky Eyjafjallajökull.

V dálce za dýmající lávou vykukují vrcholky Duhových hor. Oblast, kterou bych příště rád prozkoumal.

My však stojíme přímo na lávové kupě. Sirný smrad nám dráždí sliznice a horká země téměř škvaří podrážky.

Panoramatický pohled na lávové pole Fimmvörðuháls. Vlevo je sopka Eyjafjallajökull s ledovcem, uprostřed průhled na Duhové hory a vpravo mohutný ledovec Myrdalsjökull, za kterým se skrývá obávaná Katla. Jsme zkrátka obklíčeni spícími draky!

Zaujala nás puklina do hlubin země. Když jsme do díry strčili teleskopickou hůl, začala hořet!

Není divu. Metr pod lávovou krustou už žhne magma o teplotě kolem 1000°C!

Chleba? Máme! Česnek? Máme! Sádlo? Máme! Tož pojďme toastovat!

Asi nejlepší toast, co jsem kdy měl. Pravda, měl lehce sírovou příchuť.

A uhasit to nejde!

Tak se alespoň fotíme...

...a plni silných dojmů opouštíme toto pekelné území.

Při cestě dolů nás příroda obdařila mnoha krásnými pohledy...

...a Tomáše obdařila rozbitým kolenem, které se tak stalo jediným zdravotním problémem expedice.

Příští den relaxujeme na sopečné pláži Dyrhólaey.

O zábavu je zde postaráno: lezci boulderují na čedičových stěnách...

...ornitologové bádají, např. toto mládě buřňáka vypadlé z hnízda...

...a fotografové cvakají ostošest.

Taky je tu možnost hrátek s metrovými vlnami, které umí s člověkem pěkně zacvičit.

Sopečné pobřeží u Dyrhólaey.

Co si to všichni tak zaujatě fotí? Jsme snad japonská výprava? Odpověď: Katla.

Hora osudu- Katla. Zlá sestra Hekly v současnosti ohrožuje celou Evropu mocným výbuchem. I s námi si trošku pohrála- když jsme přijeli na Island, ráčila si upšouknout a výsledná povodeň poničila mosty na naší trase. A tak jsme celou dobu doufali, že se Islanďanům podaří defekt napravit a my nebudeme nuceni se vracet kolem celého ostrova.

Místo doličné. Tady mohutná povodeň smetla velký most. Avšak sláva hurá, provizorní most stojí a my pokračujeme dál!

Příroda je mistr i v oblasti cestářství. Tato umělecká dlažba není nic jiného, než vybroušené čedičové sloupy.

A přijíždíme do ledovcového národního parku Skaftafell. Vrak mostu, zničeného při dalším jökulhlaupu zde výstražně ční proti černé obloze.

Náš další celodenní trek míří na horu Kristínartindar. Z ní snad zahlédneme rozlohu největšího islandského i evropského ledovce Vatnajökull.

Po cestě míjíme černý vodopád Svartifoss, zajímavý strukturou čedičových varhan.

Okolní hory hrají všemi barvami.

Všudypřítomný kulík zlatý.

Tento kamarád si modeling úplně oblíbil a vůbec se nebál.

Pohled na čelo ledovce a mohutný vodopád.

Náhle slyšíme vzdálené hřmění. Že by bouřka? Ne, ledopád v celé své kráse!

Vzhůru na Kristínartindar.

Kristínartindar (1126 m n.m.) úspěšně dobyt.

Pohled na Skaftafellsjökull je impozantní a přitom rozlohu jeho mateřského ledovce Vatnajökull jen matně tušíme. Ledovec pokrývá zhruba 10 % plochy ostrova (8100 km²). Má nepravidelný, zhruba elipsovitý tvar asi 100 × 150 km.

Řeka Skeiðará a její protipovodňové bariéry (vlevo dole).

Navečer se nám z mraků ukazuje Hvannadalshnjúkur (2109 m n.m.), nejvyšší islandská hora.

Zlatým hřebem výpravy je ledovcová laguna Jökulsárlón.

Velikost a barva ledových ker je neuvěřitelná!

Po laguně jezdí obojživelná vozidla, ale proč platit tučné vstupné, když si můžeme kry dobře prohlédnout i ze břehu?

Kajky v ledu.

Lední medvěd.

Želvička.

Z laguny vytéká řeka a hned ústí do moře. Na březích leží roztodivné kry, další umělecká dílka matky Přírody.

Ledové krajky.

Leklá ryba.

Vyplutí na moře...

A my už se taky pomalu vyplouváme. Navracíme se do přístavu Seydisfjordur...

...a na rozloučenou se nám ukazuje párek kaček strakatých, posledního endemického ptáčka na seznamu. Dokonale naplánované!

... :-)

V kempu už naposledy vytváříme cikánské ležení a balíme zásoby na 2 denní plavbu na trajektu...

...a už nás Norrona nese k břehům Evropy. Na Island náhle padá studená mlha a je pryč. Tak na viděnou příště!

Co dodat? Možná, že na zpáteční cestě si moře polepšilo reputaci a my si užívali šestimetrových vln. Že se zase hrálo a zpívalo až do konce expedice. Ale hlavně, že cesta zpátky uběhla jako voda a my se najednou ocitli ve střední Evropě, doma na Valašsku.

S jistotou mohu říci, že se nám všem vryl Island hluboko do srdce. Vše šlo podle plánu, počasí bylo naprosto úžasné a parta ještě lepší. Tož díky! A příště....že by Duhové hory? ;o)