Po několikaleté odmlce se opět vydávám s rodinou na dovču do tyrolského Seefeldu.

Seefeld leží poblíž města Innsbruck na úpatí pohoří Karwendel a Wettersteingebirge. Přímo nad městečkem se vypíná impozantní hora Hohe Munde.

Na první výlet vyrážíme z Achentalu. Léto je v plném proudu a příroda hýři všemi barvami!

Anička se zlatou hvězdou na čele aneb irizace Slunce v plné kráse.

Načechrané obláčky altocumulus zvěstují příchod fronty, ale zatím se nemáme čeho obávat.

Naším cílem je hora Hochplatte (1 814 m n.m.), ze které se otvírají nádherné výhledy do širokého a dalekého okolí.

Přímo na vrcholu se však nedá vydržet. Ne kvůli špatným výhledům, ale kvůli mračnu mravenců, kteří se právě vesele rojili.

10km dlouhé a 133m hluboké jezero Achensee leží na rozhraní pohoří Karwendel a Rofan a je vyhledávaným cílem turistů.

Rofan je malé, doslova kapesní vápencové pohoří na severu spolkové země Tyrolsko v Rakousku. Pohoří je z velké většiny zalesněno, jen západní část je skalnatá. Nejvyšším vrcholem masivu je Hochiss - 2299 m.

Mohutnější a rozeklanější pohoří Karwendel je ze svého severního konce působí vcelku poklidně. Zato od jihu...no však počkejte... :)

Protože mám fůru času a zbytek rodiny v nedohlednu za sebou, vyrážím na nepříliš známý, ale pěkný kopec napravo.

A tak za chvíli, po chůzi mezi stády alpských kravek a po závěrečném výšvihu stojím na Bezejmenném kopci, oddychuji a obdivuji krásný výhled.

Zelená hora Juifen (1 988 m).

"Hrozivý štít", Schreckenspitze (2 022 m) mi onoho letního odpoledne moc strašidelný nepřipadal.

Zato ledové hroty druhé nejvyšší rakouské hory Grossvenedigeru (3 662 m) se k nebi tyčí celkem hrozivě.

A hurá zpátky...

Hořec tolitovitý (Gentiana Asclepiadea) zde zdobí všechny louky.

Sebíhám do údolí za ostatními s pocitem krásně prožitého dne. Cestou míjím tyto zajímavé protivodňové zátarasy, které slouží k zachycení plaveného dřeva, aby nemohlo níže po proudu zablokovat koryto.

Večer pak náhle přichází ona očekávaná fronta.

Proto je následující den ve znamení přeháněk a paběrkování po okolí Seefeldu.

Kostelík v Leutaschi.

Kouřící Hohe Munde.

Třetí den je počasí o poznání lepší, po frontě zůstaly jen mlhy v údolí a proto lanovkou vyjíždíme na vyhlídkovou horu Patscherkofel.

Nad Seefeldem ještě leží vlahá ranní hmla, ze které čouhá homole Hohe Munde a napravo od ní nejvyšší hora Německa- Zugspitze.

Patscherkofel se tyčí přímo nad stotisícovým Innsbruckem, hlavním městem Tyrolska.

Výstavní lomikámen v povedené alpinské botanické zahradě u horní stanice lanovky.

Vrbka úzkolistá.

Samozřejmě nechybí slavný plesnivec- protěž alpská, jedna z nejznámějších horských květin.

Alpinská vřesoviště.

Patscherkofel (2246 m) byl dějištěm zimních Olympijských her v roce 1964. Na úbočí hory se lyžovalo i bobovalo.

Téměř 2000m nad údolí řeky Inn se tyčí neprostupná hradba vápencového Karwendelu s velikány jako Kleinen Solstein (2 637 m).

Pohled na tmavý hřeben Tuxerských Alp ukazuje na zcela odlišný geologický původ.

Zatímco světlý Karwendel patří do vnějšího pásma vápencových Alp, Tuxerské Alpy jsou součástí středního pásma, tvořeného přeměněnými horninami jako fylity, svory a ruly. Nejtvrdší část, vnitřní Alpy, je tvořena vyvřelinami (žula a spol.). Tato pohoří jsou nejvyšší, řadíme sem Vysoké Taury nebo Zillertalské Alpy.

Protože jsem limitován časem a chci se dostat na hlavní hřeben Tuxerských Alp, nemeškám a rychlostí blesku uháním vpřed.

A jsem hore! Glungezer (2 677 m)

Otvírá se široký pohled na hřeben Tuxerských Alp.

Na jihu vidím ledovce Zillertalských Alp. Někde tam je i známé lyžařské středisko Hintertux.

Krkavec a jižní stěny Karwendelu.

Na vrcholu Viggarspitze (2 306 m) pozoruji teleobjektivem tři lidičky...a není to nikdo jiný, než zbytek mé rodiny.

Na zpáteční cestě trošku nechtělně volím cestu mimo značku. Ale i bloudění v neznámém terénu má svoji výhodu...

...potkávám krásné stádo kamzíků, alespoň 30 kusů.

Zbytek cesty k lanovce se podobám tomuto kamzíkovi. Naštěstí vše dobře dopadlo a na minutu přesně stíhám lanovku:)

Pohled na skokanský můstek nad Innsbruckem zakončuje další vypečený den.

Další den pokračuje ukázkové počasí a tak měním plány a vydávám se vstříct výzvě- Hohe Munde.

Cesta na tuto ohromnou kupu vápence není nijak zvlášť exponovaná, ale 1700m převýšení v hicu letního dne...to se člověk aj zapotí:)

Výstup začínám poblíž vesničky Buchen a přes chatu Rauthhutte mířím k vrcholu.

Svahy strmě spadající do obydleného údolí Innu lemují podivné konstrukce. Není to nic jiného, než protilavinové zábrany.

Vrchol malé Hohe Munde (2 592 m). Dva tisíce výškových metrů mne dělí od dna údolí a města Telfs hluuboko pode mnou.

I kavče žlutozobé je z té výšky paf.

Ještě však nejsem úplně nahoře. "Velká Tlama" Hohe Munde má dva vrcholy.

O chvíli později už stojím u vrcholového kříže (2 662 m n.m.).

Výhoda Hohe Munde spočívá v tom, že se jako osamělý maják tyčí uprostřed Alpských vrcholků. A co z něj lze vidět?

Rozeklané štíty Karwendelu s nejvyšším vrcholkem Bikkarspitze (2 749 m).

Téměř letecký pohled se nabízí i na městečko Seefeld a Reither spitze nad ním.

Jako na dosah ruky mám i nejvyšší horu Německa- Zugspitze (2 962 m) v masivu Wettersteingebirge.

Při bližším pohledu na turisticky obležený vrchol však nemám sebemenší touhu se na něj podívat.

Zajímavý pohled se naskýtá na jižní úbočí Zugspitze. Pravděpodobně ledovcové sedimenty zde vytvořily působivě barevnou kulisu.

Všemi barvami a tvary hraje také údolí...

...a okolí řeky Inn, která je zakalena nedávnými dešti.

Hohe Munde leží v masivu Mieminger Kette. Dopřejme si ještě jedno vrcholové panorama s popisky.

Následuje sběh z hory, pivo v chatě Rauthhutte...

...návrat zpátky do lesů...

...a spokojený comeback do Seefeldu.

Počasí nám přeje i další den. Tentokrát všichni společně vyrážíme do oblasti Brennerského průsmyku. Výchozím bodem je údolí poutního místa Maria Waldrast.

Naším cílem je rozeklaný vrchol Peilspitze a zelený Blaser.

Celému údolí dominuje veliký Serles (2 718 m). Tato horská oblast se nazývá Stubaiské Alpy.

V sedle pod Peilspitze zjišťuji, že trasa na vrchol je značena černou, tedy nejobtížnější barvou. Raději se o tom nezmiňuji a jsem zvědavý, jak si s tím ostatní poradí:)

Trasa je opravdu místy exponovaná...

...musím však pochválit obzvláště naši mamku, která si na oblížné trasy nepotrpí a přesto to dala levou zadní:)

Odměnou jsou nám krásné pohledy na skalní věže a suťoviska masivu Serles.

Na vrcholu Peilspitze (2 392m)

Hle, Tuxerské Alpy.

Gzchnitztal, Stubaiské Alpy a masiv Tribulaunů.

Konečně pořádná skupinovka...aneb Husákovic famílie komplet.

Pokračujeme na travnatou horu Blaser. Od jihu se sem žene letní přeháňka.

Duha nad Brennerským průsmykem, který spojuje rakouské a italské Tyrolsko, v sobě nese jistou symboliku.

Starý známý Patscherkofel a skalní bašta Karwendel.

Poutního místo Maria Waldrast je skutečně zelenou oázou pod skalními velikány.

Při sestupu zjišťuji, proč se Blaseru přezdívá "květinová hora Tyrolska. Zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia).

Serles a alpské pryskyřníky.

Zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare).

Mladé telata se v létě volně popásají na úbočích hor. A když se z jalovice stane velká kráva, jde do šichty- do kravína. Jak lidi :)

Do kláštěra Maria Waldrast přicházejí poutníci již od roku 1465.

Zdejší posvátný pramen má údajně léčivé účinky. Voda byla opravdu vyjímečně osvěžující a chutná!

Stejně tak chutivá byla i místní gulášovo-fazolová polívka.

V noci přišla veliká bouřka.

Druhý den ráno je zase nebe jak vymetené. Máme poslední den dovolené v Seefeldu, který pojmeme relaxačně.

Ledová řeka Isar pramení v Karwendelu, protéká Mnichovem a po 300km své pouti se vlévá do Dunaje.

Na jejím horním toku leží několik krásných soutěsek.

A do jedné z nich, Gleirschklamm, jsme se vypravili i my.

Poslední večer to zase bouří nad Hohe Munde.

Tentokrát jsem byl v lovu blesků neúspěšný.

Zato jsem ve večerním městě narazil na koncert místních tyroláckých muzikantů.

A byli fakt dobří!

Stejně jako celá tato dovolená :)