Albánie po muzejnicku

2. - 9. èervna 2013
Vzhůru! Na Bělehrad! V 15 hod SEČ opouští skupina sedmi vsetínských muzejníků svou rodnou hroudu a s postupujícím večerem se řítí červeným Wolksvagnem přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko až na makedonskou hranici... Makedonští celníci si nedůvěřivě prohlíželi naši posádku, která po noční veselici pospávala v zadním traktu auta. Celník to završil hláškou "ty nejsi Čech", adresovanou zarostlému Jurášovi ve valašské kamizole. Načež nás propustil a my jsme okolo páté hodiny ranní slavnostně vjeli do státu oficiálně zvaného FYROM (Former Yugoslav Republic of Macedonia). Makedonie je zemí malou (asi jako polovina Slovenska), poměrně málo zalidněnou (80,5 obyvatel na km²) a hlavně hornatou. Kousek od hlavního města Skopje obdivujeme ranní hřebeny Šar Planiny - rozlehlého odlesněného pohoří, které láká k vícedennímu přechodu. Pod táhlými hřebeny se krčí romantické vesničky. Sem tam je vidno i lanovku, šplhající na hřeben. Na makedonsko-albánských hranicích leží průzračné Ohridské, jinak též Pogradecké jezero. Je tektonického původu, 30 km dlouhé, maximálně 15 km široké, dosahuje maximální hloubky 285 m a leží v nadmořské výšce 695 m.
Ohridské jezero je také kolébkou křesťaství v Evropě. Okolo jezera bylo dříve 365 kostelů a klášterů, každý pro jeden den v roce. Do dnešních časů se dochovala jen asi třetina, což je ale stále ohromující množství. Kostely byly většinou průběžně přestavovány a různě upravovány, některé dokonce prodělaly konverzi na mešity a zpět, ale jádra jsou často stále původní, včetně zbytků freskové výzdoby. Mystický park u kostelíka sv. Jovana Kaneo ze 13. století, jehož architektura kombinuje byzantské a arménské prvky. Všudypřítomné jsou barevné balkánské ještěrky. Od katedrály sv. Klimenta se základy z 9. století je parádní výhled na jezero.
Bohužel v okolí katedrály dnes vyrůstá univerzitní campus, který kouzlo tohoto místa evidentně naruší. Najdete na skicách chrám? Úplně se vytratil :) Nad městem Ohrid se vypíná stejnojmenná pevnost. Za 30 makendonských denárů (13 Kč) se můžete projít po mohutných hradbách citadely s krásným výhledem na širé okolí. Věděli jste, že Ohridské jezero patří mezi nejstarší jezera Evropy i celého světa? Podobně jako jezera Bajkal v Rusku či Tanganjika v Keni je jejich vznik spojen s dávnými tektonickými trhlinami. Průzračná voda jezera láká k vykoupání. Na jaře je ještě poměrně studená, srpnová koupačka na Ohridu je však vyhlášená po celém Balkánu! My se raději necháme unášet loďkou místního kapitána po vlnách jezera.
Kostelík sv. Jana a pohoří Jablanice za ním. Jezero je obklopeno horami, které dosahují nadmořské výšky přes 2000 m. Zpátky na břeh do padesátitisícového města Ohrid, nejvýznamější turistické destinace zdejší oblasti. Najdete zde tiché zákoutí na březích jezera... ...rušný shon v centru s chlapíkem, který na kole rozváží čerstvou kávu... ...i upovídaný bazar, kde najdete, nač si vaše mlsné jazýčky vzpomenou.
Výborné pálivé makedonské koření dodnes s oblibou používám při dochucování jídla. Pohledem na tři babky makedonské se loučíme s Ohridem a míříme k zemi zaslíbené, Albáni... A jsme tady! Celníci problémy nedělali, jen se asi podivili, co zde ti blázni v červeném Wolksvagenu chtějí. Vzácný koukol vůkol nás vítá. Albánie! Hned od prvního dojmu země hornatá, chudá, hustě zalidněná (3,7 milionů lidí zde bydlí na na 28 748 km²), ale krásná a pestrá.
Zemědělstvím se tu živí všude, dokonce i nesjízdné kopce jsou rozorány a "zúrodněny" velikářskými reformami komunistického diktátora Hodži. Enver Hodža byl od konce druhé světové války až do své smrti v roce 1985 vůdcem Albánie. Orientoval se na stalinistický SSSR, Maovu Čínu a v tomto duchu také konal: snažil se o likvidaci náboženství, absolutní kolektivizaci zemědělství a další šílenosti. Za jeho vlády se země postupně dostala do absolutní mezinárodní izolace. Hodža měl panický strach z intervence a proto dnešní návštěvník narazí v Albánii na betonové bunkry. A to doslova na každém kroku! Některé odhady mluví až o 1,5 milionu, což je na zemi se zhruba třemi a půl miliony obyvatel opravdu dostatek. Ale na chvíli zapomeňme na Hodžu a vydejme se do vnitrozemí země. Ve městě Elbasan měníme eura za albánské leki (1LEK=5Kč). Vzhledem ke kurzu jsou z nás rázem boháči :) Proto je jdeme hned rozfofrovat do restauračního zařízení. Jídlo je v Albánii levné, kořeněné a chutné. Jediným velkým problémem je porozumět jídelnímu lístku. Dáte si mish i madh i pjerkur, pula fshati zgare nebo tave dheu? Nebo snad kukurec? Ale o tom později...
Taky gesta jsou v Albánii zcela zavádějící. Při souhlasu říkají "po" a kroutí hlavou, nesouhlas vyjadřují Albánci slůvkem "jo" a kývají přitom hlavou...a našince to dokáže totálně zmást :) Naprosto dokonalé je albánské kafe. Chutnější jsem nepil...a to za pouhý 1 LEK (5 Kč)! ZOO v albánském pojetí dokáže také překvapit. V okolí soukromé vily se nacházelo za mřížemi několik desítek opravdu exotických živočichů v nepříliš vhodných podmínkách. Opravdu líto nám bylo několika medvědů, kterým na rozpáleném betonu muselo být opravdu horko. Inu, horká albánská realita. Pokračujeme jižním směrem kolem krásné řeky Drinos, kde kromě luxusních štěrkových náplavů žasneme také nad obřími náplavy odpadků. "Kamenné" město Gjirokastra je vzácným příkladem dobře zachovaného otomanského města. Historické jádro je dnes zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.
Krásné kamenné střechy jsou chloubou historického centra. Navštívili jsme i jeden historický domek a nestačili jsme se divit: dům byl hotovým bludištěm (pro případ přepadení domu), pokoje pěkně po osmansku vybavené poskytovaly veškerý luxus. Pro Gjirokastru je typická hučka, podobná tureckým fezům, vyrobená z plstěné ovčí vlny. A taky tradiční hrdelní zpěvy albánských horalů. Svérázné elektrické vedení :) Místní omladina.
Gjirokasterská pevnost v minulosti střežila strategicky důležitou silnici. Dnes je zde umístěno vojenské muzeum. A rozlehlé chodby jsou lemovány impozantní sbírkou dělostřeleckých zbraní. Na prvním nádvoří parkuje americká stíhačka, která někde poblíž havarovala...údajně...nebo že by byla sestřelena? Samotná pevnost je největší stavbou ve městě a jednou z nejvetších v celé Albánii. Kromě muzea se zde nachází řada obytných a hospodářských budov, pět věží, kostel i vodní fontány. V severní části pevnosti bylo zřízeno vězení, kde byli mimo jiné vězněni odpůrci komunistického režimu. Pevnost pochází z 18. století a byla zbudována místním vládcem by Gjin Bue Špatou. Byla však dále rozšiřována. Například zvonice byla přistavována hned 4x!
A abychom při pohledu na tajuplnou kavku nezapomněli- pevnost bývá rovněž dějištěm mezinárodních folklorních festivalů. Pod pevností vede několik set metrů dlouhý tunel. Když jsme ho procházeli (v domění, že je pro pěší), byli jsme vytlačení protijedoucím autem- jak jinak, než starým Mercedesem. Je-li českou národní značkou vozidel Škoda, pak v Albánii je to Mercedes. Staré, notně ojeté a v západní Evropě zcizené auta brázdí albánské cesty, serpentýny a rigoly s nezdolnou jistotou. Nesmrtelné tlumiče těchto aut si s nimi hravě poradí. Díky těmto starým rachotinám je však Albánie evropskou zemí s nejvyšším počtem smrtelných dopravních nehod. Velikost pevnosti nad městěm vynikne až při nočním osvětlení. Stejně jako opravdu strmý svah, ve kterém je celé město zasazeno.
Noční uličky lákaly k průzkumu. Po chvíli toulání jsem narazil na krámek frizera/holiče. A tak si říkám, že by bylo stylové, nechat si svou přerostlou hřívu ostříhat právě zde. Nápad dobrý, ale... Zapomněl jsem však na jazykovou bariéru. Pan holič s 50-ti letou praxí bohužel přesně nepochopil zadání a tak jsem po půlhodině jeho poctivé práce vyšel sice s upravenou, avšak téměř nezkrácenou pokrývkou hlavy. Situaci musela nakonec zachránit až má známá olomoucká holička :) Horským průsmykem v severní části pohoří Pindos se dostáváme k moři. Krajina je zde rozbrázděna strmými erozními rýhami. Takovým oblastem se říká badlands (česky „špatné země“), protože se jedná o krajinu s velmi suchým terénem a zemědělsky zcela nevyužitelnou půdou.
Motýlici lesklé však neúrodná půda nevadí. V zeleni u bystré řeky jich poletovalo několik desítek. Stejně tak perleťovců ostružinových tu poletovaly spousty. JHUS0686 JHUS0708
Elegantní užovka Na vápencových svazích nad Iónským mořem se vítr opírá do větví olivovníků.Olivové dřevo je krásné a vzácné. Není proto divu, že si jednu suchou olivovou větev vyhlídl i Jura, zbrusu novou sekyrkou si odvětvil a my měli v autě zase o něco míň místa :) Jiní si zase vyhlídli vápencovou skalku a dobře si zaboulerovali. Albánské pobřeží kolem Iónského moře je překrásné. Starobylé městečka choulící se ve skrytu hor... ...strmé vápencové bradla, šplhající do závratných výšek...
...menší oblé kopce jsou porostlé starými duby a pod tím průzračné moře, dosud neokupované davy turistů. A na mořském břehu restaurace jako stvořená pro kulinářský zážitek! Možná i proto, že jsme byli jedni z mála hostů restaurace, nás kuchař vzal na člunu přímo do rybí sádky... ...tam rybky nachytal... ...na břehu pak umně vyvrhl... ...a za chvíli se na nás rybka usmívala z talíře. A taky mísa oliv a salát a domácí sýr a pečivo a víno a....
Před a po :) No a samozřejmě moře - průzračné a čisté, jako křišťál. Oblázkové pláže, které vám zadarmo poskytnou kvalitní masáž nohou. Pobřeží zatím čeká na davy turistů... ...toho večera jsme na pláži spali jen my tři zevlouni, pěkně pod širákem. To byla lahoda!
Nebo žeby si pod těmito slunečníky ustlali nějakí Číňani? :) Opouštíme Iónské pobřeží a klikatou stezkou se naše červená dodávka šplhá do Llogarského průsmyku ve výšce 1km nad mořem. Že jsme v národním parku Llogara se můžeme dočíst jen z této rozbité tabule...jak albánské :) Že jsou to hory nepřívětivé dokazuje i zdejší kyklop, bránící svou jeskyni. Při úpatí hor rostou porosty macchie a listnaté lesy, výše se šplhají jehličnany – borovice černá a bělokorá, jedle makedonská, často s vývojem tzv. vlajkových forem s korunami formovanými převládajícím směrem větrů.
Hory jsou vápencové, proto není divu, že zde nacházíme krásné krystaly kalcitu a aragonitu a dokonce i sintrové povlaky. Zachovalé lastury dávných středomořských mlžů dokládají, že tato vápencová kra kdysi ležela na dně moře. V jednom vápencovém bloku jsme objevili naprosto úžasné zkameněliny plžů, pravděpodobně z křídy (stáří cca 80 milionů let). Květena je vápnomilná, typicky bohatá, se zastoupením jak středomořských druhů, tak druhů balkánského vnitrozemí. JHUS0854
I pavoukům skákavkám se na vyhřátém vápenci líbí. Naopak jedovatá stonožka Scolopendra se před sluncem a vetřelci skrývá v zemi. Vzácný ploskoroh Libelloides coccajus. Nosatý motýl Libythea celtis. Takhle to dopadá, když vypustíte muzejníky do terénu :)
Pohled na blankytný Jadran z 1400 metrů vysokého kopce, na který jsme došli. Škoda jen, že jej zdobí několik telekomunikačních věží. Na obzoru je vidět pevnina - Itálie, která je odtud přes Otrandský průliv vzdálena pouhých 80 km. Změňme téma - že neuhádnete, co to je? Ano, je to nejslavnější kulinářská specialita, kterou jsme během cesty poznali. Albánský KUKUREC! Pavel si jej objednal v představě, že půjde o libý pokrm z KUKUřice a KUŘEte. Ó, jak hluboce se mýlil..
Kukurec je totiž grilovaný závitek z nadívaných skopových střev, doplněných játry. Zápach je tak silný, že vyrvžený beran ponechaný na slunci by stěží konkuroval. No co vám budu povídat, konzumaci jsme zbaběle vzdali. Po tomto zážitku ze sebe raději smyjeme prach a špínu cest v chladivých vodách Jadranu... ...abychom se zase mohli umazat na prašných tankodromech albánských. (Upozornění: ne všechny cesty v Albánii jsou takovéto. Některé mají míň děr, vedou však nad propastmi. Dálnice jsou na tom ještě lépe, jen na nich neplatí žádná pravidla :) Ovečka a její nuzné živobytí na předměstí přístavu Durres. Z prašných rovin Tiranské nížiny se dostáváme do krásného města Krujë pod horami se slavnou pevností, bazarem, ale hlavně slavnou minulostí.
To, že je město z jedné strany obehnáno horami jako zdí, jej činilo nedobytným strategickým bodem. Hrad byl v 15. století ubráněn před Osmanskými Turky. Odboj vedl národní hrdina a místní rodák Gjergj Kastrioti, kterému však Albánci neřeknou jinak, než Skanderbeg. Skanderbeg hrad nejen ubránil, ale na krátký čas dokonce vyhnal Turky ze svého území. Jeho postava má obrovský význam pro albánské národní smýšlení a sebevědomí. Proto je v krujském hradu velkolepé Skanderbegovo muzeum. Zajímavostí je, že rekonstrukci budovy navrhla Hodžova dcera. Na hradě se také slaví svatby a my jsme zrovna na jednu kápli. Svatba v Albánii se slaví téměř týden - nejprve přichází ženich k nevěstině rodině, pak si to prohodí a poslední dny slaví všichni pohromadě. Součástí hradu je i starobylá mešita muslimského řádu Bektashi. Jedná o silně liberální směr, který nebazíruje na omezení alkoholu, zahalování žen a vůbec. Ctihodný derviš mi to líčil italsko-albánsky a kupodivu jsem mu rozuměl. Minimálně "liberale, si si, no problemo!" :)
Právě kvůli liberalismu byli zakladatelé vyhnáni z Istanbulu. Aby měli klid, utekli do Albánie. I přesto na rodnou hroudu nezapomněli a tak můžete v pravé části snímku najít slavnou mešitu Hagia Sofia. Pod hradem najdete také starý orientální trh. Koupit se zde dá opravdu všechno možné. Od aladinových lamp, které možná i fungují... ...ručně tkané koberce...
...konzumní cetky i kvalitní a velmi jemný koňak Skanderbeu (doporučuji)... ...až po tkaniny, které nabízí albánská krasavica. Dole ve městě je cítit předvolební napětí - za 2 týdny se proti sobě postaví dvě nejsilnější strany: socialisti a liberálové. Barvy vlajek jsou asi jasné. Tak tady mají asi navrh socialisti... Tady opravdu nevím.
S městem Krujë se rozloučíme při západu Slunce, který mi poskytl nevšední zážitek. Podařilo se mi totiž zachytit, jak poslední paprsek zapadajícího Slunce v průzračném vzduchu nad mořem zezelenal. Odborníci tomuto jevu, který vzniká lomem světla, říkají prostě- "zelený záblesk". Krujë opravdu doporučuji, je to krásné místo se silnou atmosférou. My se vydáváme na poslední část cesty, do Prokletých hor. Atmosféra v autě je opravdu hutná. Náš Transporter totiž nemá zadní okna, takže zadní sedačka je synonymem pro gril. Naštěstí to zachraňují výhledy z auta. Ploužíme se údolím veliké řeky Drin, zatáčka střídá zatáčku. Na jeho konci na nás čeká Komanská přehrada a vysněná cesta trajektem! Ó jak už se těšíme!
Vyjíždíme po strmé stezce ke koruně hráze...ale ouha. Na břehu kotví pouze malá loďka. Tam se naše auto nevleze. Následně nám sděluje rozšafný a nalitý Albánec, že trajekt pro auta už 2 roky nejezdí! Prý se jim to nevyplatilo. Tak s tím jsme nepočítali...výrazy hovoří za vše :) Naše situace je obdobná této fotografii. Dál cesta nevede, bouřka na krku a zpáteční cesta dlouhá, klikatá a prašná. Řešení se však vždycky najde. Místní hotel sice leží nebezpečně blízko řeky... ...a jeho interiér nápadně připomíná horor Shining...
V klidném podvečeru vyrážím prozkoumat přehradní hráz. Koryto řeky pod přehradou se zdá být lehce pocuchané jarními povodněmi. Stometrová hráz taky nevypadá úplně v pořádku. Něco tu zkrátka nehraje. A taky že jo. Prvních 30 metrů hráze je rozdroleno, beton se rozpadá a z báze hráze vytéká několik potoků vody... ...v přiblížení jde však spíše o řeky. Při představě obrovské masy vody 50 km dlouhé Komanské přehrady cítím, jak mi běhá mráz po zádech. Bezděčně mě napadá, co by se asi stalo, kdyby hráz povolila. Pravděpodobnost, že by to mělo být zrovna tuto noc, je opravdu malá, ale co tyto domy, stojící přímo pod hrází?
S rodinkou, bydlící v tom domku jsem se čistou náhodou dal do řeči a byl jsem pozván na kafe. Konverzace byla opravdu velice obtížná - rukama, nohama a lámanou anglo-albánštinou. Po kafi přišla i rakija. Po moravsku jsem ji do sebe kopl, což vyvolalo údiv a veselí hostitelů. Hned byla nálada uvolněnější a konverzace jednodušší. Dozvěděl jsem se, že trhlina v přehradě je opravdu problém, že tento region je moc chudý a že uvažují o emigraci. Smutná realita albánského venkova. Nálada v této rodině však byla veselá, milá a přátelská. Mají málo a musí z toho žít. Děcka byly nadšené z mého foťáku, rodiče zajímala situace v Česku a prarodiče šli spát.
Po chvíli z tatíka vylezlo, že několik let seděl ve Skadaru, asi za vraždu. Že by krevní msta? Jo, život je v těchto prokletých horách opravdu hra v karty. Každopádně této rodině přeji, aby zde byli šťastní i po další roky a aby hráz vydržela. Odcházím a jsem velmi rád za neplánované zdržení díky trajektu. Poznal jsem albánskou pohostinnost i tvrdou realitu jejich života. V ranním světle už náš hotel nepřipomíná hororový scénář a z majitele se vylubal moc přátelský pán. Přesto máme lepší pocit, když se vzdalujeme od prosakující hráze... Zpáteční cesta oproti původnímu plánu nevede přes centrální část Albánských Alp (Prokletije), ale jejich předhůřím. I tak to je velmi krkolomná cesta plná adrenalinu. Albánské Alpy tak pozorujeme jen z dálky. Alespoň jsou pro mne výzvou pro další horský přechod.
A to je opravdu vše, přátelé. Zpáteční cesta přes Kosovo byla krapet nepohodlná - dlouhé fronty na hranicích a 20E poplatek za připojištění nám mnoho radosti neudělaly, ale pak jsme prosvištěli všechny ostatní země jako vítr a kolem poledního jsme byli doma...na Valašsku! Při našem albánském rychlokurzu jsme najezdili krásných 3700 km a jak vidno na mapě, zvládli jsme projet a poznat velkou část země. Albánské Alpy však čekají na další výpravu :) Po tomto zážitku ze sebe raději smyjeme prach a špínu cest v chladivých vodách Jadranu...