Úvod

Je letní večer 13. července 2009 je už skoro tma, řeka Bečva tiše šplouchá, vlaky na nádraží pískají a cinkají a já jdu od vlaku večerním Valmezem. Civím do země a jen mimochodem vzhlédnu na setmělou oblohu. Něco mně na ní zaujalo: ač už je úplná tma, nad severním obzorem, proti kterému se rýsují komíny Valmezské megafabriky Dezy, je něco zvláštího. Stříbřité mráčky, vzdáleně připomínající oblačnost typu cirrus. Ale vždyť už je tma, jenom hvězdy blikotají, tak proč u všech všudy jsou ty mraky vidět?? A pak mně to trklo! Noční svítící oblaky- zvláštní atmosférický úkaz, který jsem během svého života zatím pozoroval jen jednou a to na cestě po severní Evropě.

Tedy neváhal jsem, vyběhl jsem si k zámku odkud je pěkný výhled na město a nafotil jsem sérii fotek tohoto fenoménu. Oblaka jsem pozoroval skoro hodinu, poté zmizely.

Pozorování

Noční svítící oblaky představují zvláštní typ oblačnosti, která nemá s běžnou oblačností mnoho společného. Zatímco běžné oblaky se v našich zeměpisných šířkách vyskytují do 12 kilometrů nad povrchem, tj. v části atmosféry, které se říká troposféra, noční svítící oblaky se vyskytují mnohem výše - v horní části mezosféry ve výškách kolem 80 - 85 a jedná se tak o nejvyšší oblačnost v zemské atmosféře!!

Jejich pozorování však není úplně jednoduché. Za prvé jsou pozorovatelné jen ze zeměpisných šířek mezi 50°- 70° (důvodem je právě jejich výskyt v polárních oblastech), za druhé je lze vidět jen za pozdního soumraku, kdy je Slunce již pod obzorem (přesněji řečeno, když je pod obzorem alespoň 6° a nejvíce 16°) a noční svítící oblaka jsou jím nasvícena, zatímco okolní obloha je už poměrně tmavá (obr. 2) a to mezi severozápadním a severovýchodním obzorem. Za třetí, nejvhodnější doba pro jejich nalezení je od června do srpna, nejlépe v období kolem letního slunovratu.

Historie pozorování

Poprvé byla noční svítící oblaka (noctilucent clouds – NLC) pozorována v roce 1885 po výbuchu sopky Krakatoa, proto také první domněnky směřovaly k tomu, že NLC jsou tvořena vulkanickým prachem, později se také předpokládalo, že by mohla obsahovat i meteoritické částice. Jak však zjistila družice UARS (Upper Atmosphere Research Satellite), kterou vypustila NASA v roce 1991 pro výzkum vysoké atmosféry, NLC se skládají především z tenkých krystalků vodního ledu o velikosti částic vyskytujících se v tabákovém kouři. Někteří vědci se domnívají, že na jejich vzniku se podílí také odpadní látky z motorů raketoplánů. V této souvislosti je nutno připomenout, že NLC bývají zaměňována za oblaka trosek např. po vstupu družic do atmosféry, případně mohou být za NLC považovány spaliny z raketových motorů.

Vznik

Noční svítící oblaky (angl. zkratka NLC) se nacházejí v horní části mezosféry ve výšce kolem 83 km, přesněji v tzv. mezopauze, což je vůbec nejchladnější část zemské atmosféry. Její teplota v polárních oblastech však není celý rok stejná. Pouze v období několika týdnů se středem krátce po letním slunovratu je zde paradoxně teplota nejnižší a klesá až pod -130°C a pouze za těchto podmínek se mohou noční svítící oblaky tvořit. Byly též detekovány z kosmických sond, pomocí radarových odrazů a díky těmto výzkumům se navíc ukazuje, že oblaky tohoto typu se nevyskytují pouze v blízkosti pásma odkud jsou hlášena pozorování (50 - 65° severní a jižní zeměpisné šířky), ale že se v letním období tvoří nad celou polární oblastí - užívá se pro ně pojem polární mezosférické oblaky (angl. zkratka PMC). Noční svítící oblaky jsou tedy zřejmě jen viditelnou částí mezosférické oblačnosti. Důvod, proč nebývají tyto oblaky pozorovatelné i z míst blíže pólům je skutečnost, že v období výskytu mezosférické oblačnosti je v těchto oblastech příliš světlá obloha nebo polární den. Mimo toto období mezosférická oblačnost mizí a situace se opakuje o půl roku později v polárních oblastech na opačné polokouli.
Pokles teploty a vznik oblačnosti v mezosféře je podmíněn sezónními změnami proudění a oblačnost se zde může tvořit přesto, že jde o velmi suchou část atmosféry. Částečky ledu tu vznikají jednak díky přenosu malého množství vodních par z nižší části atmosféry a zároveň také díky vzniku molekul vody přímo v mezosféře - zřejmě štěpením metanu slunečním zářením. Mechanismus vzniku oblaků ale není zatím dostatečně objasněn.

Ukazuje se, že v posledních desetiletích je výskyt nočních svítících oblaků vyšší, což může souviset se změnami klimatu. Výsledky německých pozorovatelů z 90. let naznačují také možnou souvislost výskytu nočních svítících oblaků se sluneční aktivitou. Více nočních svítících oblaků se údajně pozoruje v letech s nízkou sluneční aktivitou, která přispívá k dosažení nižší teploty v polární části mezopauzy.

Jak je nejlépe pozorovat?

Na úplný konec uvádím pro případné zájemce krátký „návod“ jak je pozorovat a čeho se vyvarovat a podíváme se i na klasifikaci NLC. Pokud je čistá obloha bez mraků, je nejvhodnější doba pro pozorování NLC po soumraku, krátce před a po místní půlnoci. NLC je možno najít těsně nad severovýchodním nebo severozápadním obzorem ne výše než 15-20°. Vypadají jako stříbřité závoje s modrým nádechem (obr. 4), někdy jsou v nich pozorovatelné jemné struktury. Jak již bylo uvedeno výše, je potřeba si dát pozor na záměny s jinými atmosférickými úkazy – oblaka trosek družic, spaliny z raketových motorů apod. Podle vzhledu se dají rozdělit na typ I (závoje bez struktury), typ II (pruhy), nejčastější typ III (vlny) a typ IV (víry). Pro zájemce uvádím další zdroje informací.

Výsledné fotografie

A tady je výsledek mého fotosnažení.

Valmez, 13.7.2009

Švédsko, 16.7.2006

Odkazy

Pozorování v ČR:

http://ukazy.astro.cz/nlc-pozorovani.php

Teorie:

http://ukazy.astro.cz/nlc.php

http://www.hvezdarna-vsetin.inext.cz/view.php?cisloclanku=2007070004

http://www.osel.cz/index.php?clanek=2620

Honza

jan.husak@ursus.cz

24.7.2009

zpět na fotoatlas počasí