Foto týdne
Přemýšleli jste už někdy o tom, jak rozmanitou barevnou podívanou nám nabízí každodenní obloha? Že se na ní vystřídají snad všechny odstíny barev? Barvy oblohy jsou žádoucí při krajinářské fotografii, dokáží ovlivňovat naši psychiku, můžeme podle nich předpovídat počasí i zjišťovat, jaké procesy v atmosféře probíhají. Pojďme se v rychlosti podívat na to nejzajímavější, co nám pohled na nebe může nabídnout.
Když se řekne obloha, snad každý z nás si vybaví nebeský blankyt, modř letního nebe. Ale jak modrá barva oblohy vzniká? Kdyby nebylo atmosféry, měli bychom i za dne tmavou oblohu a kromě Slunce bychom mohli vidět hvězdy. Zemská atmosféra však funguje jako velký optický hranol. Molekuly vzduchu, částice prachu a vodní kapky rozkládají bílé sluneční paprsky na všechny barvy spektra a rozptylují je do okolí. Nejsilněji se tato „difuze“ uplatňuje na krátkovlnné modré paprsky a proto vidíme modrou část slunečního světla daleko více, než červené, žluté nebo zelené světlo. Někdy je však obloha i při jasném počasí spíše světle šedá. Je to dáno velkým množstvím kapek a prachu ve vzduchu, třeba při smogových situacích. Naopak vysoko v horách často částice prachu i vodní kapky téměř neexistují, proto je zde obloha silně modrá. Modrá obloha není vždy spojena jen s pěkným počasím. Například postupně sílící přechod od modré k bílé spojený se zákalem ukazuje na obrat počasí. Mimořádně tmavá modř spojená s vysokou dohledností ukazuje zase na nestálou povětrnostní situaci.
Pokud vodní pára v atmosféře zkondenzuje, vznikají oblaka. Rozlišujeme velké množství jejich typů a tvarů a povídání o nich by stačilo na několik dalších článků. Jedním z důležitých poznávacích znaků oblaků je však právě barva. Obecně platí, že mraky osvětlené shora přímým slunečním světlem mají bílou barvu, barva spodní části oblaku závisí na mohutnosti mraku a množství dešťových kapek v něm. Proto jsou „beránky“ bílé i zespoda, zatímco vyvinutý bouřkový oblak dokáže být pořádně temný.
Pokud do clony deště dopadnou sluneční paprsky, objeví se duha - nádherný meteorologický jev vznikající lomem a odrazem světla na kapkách vody. Co kapka, to jeden optický hranol! Bílé sluneční světlo je tak rozložené do všech barev spektra. Dojde-li na kapce k dvojitému odrazu, vzniká tzv. vedlejší duha. Duha má svá pravidla – vzniká vždy na opačné straně oblohy, než je Slunce a je tím zřetelnější, čím jsou dešťové kapky větší. Velikost oblouku duhy závisí na výšce slunce nad obzorem a na výšce pozorovatele. Proto, pokud stojíte na vysokém kopci nebo letíte letadlem, můžete místo oblouku duhy vidět téměř uzavřený kruh!
Velmi zajímavým barevným úkazem je také irizace- výrazné perleťové zbarvení na okrajích tenkých oblaků plujících nedaleko od oslnivého slunečního kotouče. Tento jev vzniká ohybem světla na podchlazených kapičkách vody v oblacích.
Lomem a odrazem světla na ledových krystalcích oblaků vznikají zase tzv. halové jevy, kterých známe téměř 200 druhů. Mezi nejznámější patří velké a malé halo, boční slunce (parhelium) či halový sloup. Nejlepší podmínky pro jejich pozorování bývají v zimě v promrzlém vzduchu, nebo na tenkých oblacích nacházejících se vysoko v atmosféře.
Pokud je Slunce nízko nad obzorem, lze pozorovat nádherné „krepuskulární paprsky“, vznikající v případě, že se mezi Slunce a pozorovatele dostane hradba mraků. Paprsky tryskají mezerami mezi oblaky a zobrazují se ve vzduchu prosycenému vlhkostí.
Není-li obloha zcela zatažena oblaky, objeví se při západu Slunce na nebi červánky. Díky tomu, že je Slunce velmi nízko při obzoru, procházejí sluneční paprsky mnohem mohutnější vrstvou atmosféry a díky tomu je červená část slunečního spektra atmosférou rozptýlena. Oblaka nasvícené tímto světlem jsou oranžové až červené. Podle barev červánků lze také odhadovat vývoj počasí. Například pokud se dlouho po západu udržuje na jasné obloze purpurová červeň, jde o poměrně spolehlivou předzvěst pěkného počasí. Při jasně žlutém zabarvení těsně nad horizontem můžeme očekávat ochlazení spojené s tlakovou výší.
Sluneční kotouč těsně nad horizontem podléhá mnohem většímu lomu světla, proto je červená a žlutá část spektra odfiltrována do atmosféry a poslední paprsek světla se zbarví do zelena nebo do modra. Tento vzácný jev se nazývá zelený (modrý) záblesk a můžeme jej spatřit převážně u moře či vysoko v horách, protože vzduch musí být bez oparu a horizont, za kterým Slunce zapadá, musí být velmi nízko.
Jak Slunce se začínající nocí klesá pod obzor, pomalu mizí i jasný soumrakový oblouk nad místem západu. Na východě se zároveň rozšiřuje tzv. temný soumrakový oblouk, což je vlastně stín planety Země promítnutý do atmosféry. Na jeho okraji lze pozorovat růžové zabarvení, kterému říkáme Venušin pás. Samozřejmě všechny tyto soumrakové jev lze pozorovat nejen při západu, ale i při východu Slunce.
Nakonec přichází noc. Světlo hvězd i Měsíce je příliš slabé na to, aby bylo rozptýleno do atmosféry, proto je noční obloha tmavá. Přesto, podíváte-li se za jasné noci na hvězdy pozorněji, nemá každá stejnou barvu. Je to dáno teplotou na jejich povrchu – ty chladnější jsou zbarvené do červena, žhavější do modra.
Světlo Měsíce není nic jiného, než sluneční paprsky odražené od jeho povrchu a proto se Měsíční kotouč nízko nad obzorem umí zbarvit do oranžového odstínu podobně, jako Slunce. Také se někdy může kolem Měsíce vytvořit duhová „koróna“, vznikající lomem světla na kapičkách vody v atmosféře. Koróna či kruh kolem Měsíce většinou značí příchod špatného počasí.
Barevných optických úkazů v atmosféře je samozřejmě mnohem větší množství. Stačí však občas zvídavým okem pohledět na oblohu a máte možnost mnohé z těchto zázraků přírody objevit!
Zdroje a odkazy
Optické jevy (Patrik Trnčák)
Archiv.astronomie.cz: Znáte soumrakové jevy? (Petr Skřehot)
Observatory.cz: západy a východy slunce, soumraky (Štefánikova hvězdárna Praha)
Techmania.cz: Soumrakové jevy (Techmania 2008)
Honza
jan.husak@ursus.cz
17. 10. 2014