Foto týdne
Něco málo z historie
Již od 19. století byla oblačnost klasifikována, vědci dávali oblakům jména usnadňující jejich pozorování. LondýnsKý lékárník Luke Howard napsal v roce 1803 stať "On the Modifications of Clouds" (Klasifikace oblaků). Byl to první systematický pokus o třídění jednotlivých oblačných typů. Deset základních druhů mraků oblaků používaných dnes popisuje hlavní charakteristické rysy každého druhu podle vzhledu a nadmořské výšky.
Definice oblaku
Oblak je viditelná soustava nepatrných částic vody nebo ledu, popřípadě obojího, v ovzduší. Tato soustava může obsahovat zároveň i větší částice vody nebo ledu a také jiné částice pocházející např. z průmyslových exhalací, kouře nebo prachu.
Názvy oblaků
Názvy základních oblaků jsou jednoduché složeniny pěti základních latinských termínů. Lehké jak facka:-)
Cirrus (řasa) Vysoká oblačnost ve tvaru tůzných vláken, proužků a jemných struktur.
Cumulus (kupa) Vertikálně vyvinuté oblaka.
Stratus (sloha) Vrstevnatá oblaka.
Nimbo... Oblaka, ze kterých vypádavají srážky.
Alto... Oblaka ve středních nadmořských výškách.
Základní typy oblaků
Pro více informací klikněte na interaktivní animaci:
Vysoká oblaka
Jejich základna se nachází ve výškách 5-13km. Jsou složené výhradně z ledových krystalků, mají bílou barvu, nemají stíny a málo brání průchodu slunečního světla.
Cirrus (Ci) = řasa
Vzájemně oddělené obláčky v podobě bílých jemných vláken nebo bílých, popřípadě převážně bílých plošek nebo úzkých pruhů. Tyto oblaky mají vláknitý vzhled, jsou rovné, nebo nepravidelně zakřivené a propojené.
Cirrocumulus (Cc) = řasová kupa
Tenké menší nebo větší skupiny nebo vrstvy bílých oblaků bez vlastního stínu, složené z velmi malých oblačných částí v podobě zrnek nebo vlnek apod. Tyto jednotlivé části mohou být buď navzájem oddělené, nebo mohou spolu souviset a jsou více méně pravidelně uspořádány. Jsou známé lidovým označením "beránky."
Cirrostratus (Cs) = řasová sloha
Průsvitný bělavý závoj oblaků, vzhledu vláknitého nebo hladkého, který úplně nebo částečně zakrývá oblohu a dává vznik halovým jevům.
Střední oblaka
Základna je ve výšce 2-7km. Jsou většinou bílé barvy, mohou mít stíny a částečně propouštějí sluneční záření.
Altocumulus (Ac) = vyvýšená kupa
Menší nebo větší skupiny nebo vrstvy oblaků, barvy bílé nebo šedé, popř. obojí, mající vlastní stíny. Skládají se z malých oblačných částí podoby vln, oblázků nebo valounů, které mohou být buď navzájem oddělené, nebo mohou spolu souviset. Mnohdy mají částečně vláknitý nebo rozplývavý vzhled.
Altostratus (As) = vyvýšená sloha
Šedavá nebo modravá oblačná plocha nebo vrstva se strukturou vláknitou nebo žebrovitou nebo též bez patrné struktury, pokrývající úplně nebo částečně oblohu. Je tak tenká, že místy jsou patrné alespoň obrysy Slunce jako za matným sklem. U Altostratu se halové jevy nevyskytují.
Nízká oblaka
Základny jsou nízko položené (0 - 1,5km), mají tmavou barvu nepropouštějící sluneční světlo a můžou z nich vypadávat srážky.
Nimbostratus (Ns) = dešťová sloha
Šedá, často tmavá oblačná vrstva, která vlivem vypadávání více méně trvalých dešťových nebo sněhových srážek má matný vzhled. Vrstva je všude tak hustá, že poloha Slunce patrná není. Pod touto vrstvou se často vyskytují nízké roztrhané oblaky, které mohou, ale nemusejí s nimbostratem souviset.
Stratocumulus (Sc) = slohová kupa
Šedé nebo bělavé, popř. obojí barvy, menší nebo větší skupiny nebo vrstvy oblaků, které téměř vždy mají tmavá místa. Oblak se skládá z částí podobných dlaždicím, oblázkům, valounům apod. a nemívá vláknitý vzhled.
Stratus (St) = sloha
Oblačná vrstva, obvykle šedá, s celkem jednotvárnou základnou, z níž může vypadávat mrholení, ledové jehličky nebo sněhová zrna. Prosvítá-li vrstvou stratu Slunce, jsou jeho obrysy zřetelně patrné a nikoliv rozplizlé jako v případě altostratu. Stratus nedává vznik halovým jevům.
Někdy se stratus vyskytuje v podobě roztrhaných chuchvalců.
Oblaka s vertikálním vývojem
Spodní základna ve výšce 0,5 - 1,5km, jsou vertikálně vyvinuté - horní hranice může zasahovat až do stratosféry (nad 12km).
Cumulus (Cu) = kupa
Osamocené oblaky, obvykle husté a s ostře ohraničenými obrysy, vyvíjející se směrem vzhůru ve tvaru kup, kupolí nebo věží. Jejich horní kypící část má často podobu květáku. Části oblaku ozářené Sluncem bývají nejčastěji zářivě bílé, základna oblaku bývá poměrně tmavá a téměř vodorovná.
Cumulonimbus (Cb) = bouřková kupa
Mohutný a hustý oblak velmi značného vertikálního rozsahu v podobě hor nebo obrovských věží. Alespoň část jeho vrcholu je obvykle hladká nebo vláknitá či žebrovitá a téměř vždy zploštělá. Tato část se rozšiřuje do podoby kovadliny nebo širokého chocholu. Pod základnou oblaku, obvykle velmi tmavou, se často vyskytují nízké roztrhané oblaky, které mohou, ale nemusí o cumulonimbem souviset. S mrakem také souvisí vydatné srážky, bouřková činnost a doprovodné jevy (silný vítr, kroupy,...).
Podrobněji se budeme jednotlivými typy oblak zabývat v dalších článcích.
*Fotografie mraků berte jen jako ilustraci. Jednotlivé typy mraků mají tolik různých variant, že žádná "nejtypičtější" neexistuje:-)
Vzhled oblaků
Vzhled oblaku je určen povahou, rozměry, množstvím a prostorovým rozdělením částic, ze kterých se skládá. Závisí též na intenzitě a na barvě světla, které na oblak dopadá, na poloze místa pozorování a světelného zdroje vůči oblaku. Popis vzhledu oblaku se provádí prostřednictvím následujících veličin: výšky, rozměru, formy, struktury, stavby, jasu, barvy.
Rozměr oblaku
Horizontální (vodorovný) rozměr oblaku určuje pokrytí oblohy (v %) a dá je často zakódován i v názvu mraku (oblaka s předponou strato mají velký horizontální rozměr.)
Měnící se vertikální (kolmý) rozměr mraku je vázaný pouze na mraky typu cumulus, staratocumulus a cumulonimbus. Výška může být od 0,5km (cumulus humilis) do 15km (velmi vyvinutý cumulonimbus). Dá se říct, že jas oblaku zpravidla určí vertikální mohutnost oblaku- čím je základna mraku tmavší, tím je vyšší. Při zběžném pohledu na kupovité mraky lze zhruba určit jejich výšku, chce to ale trochu cviku.
Forma, struktura a stavba oblaku
Určují fyzikální a chemické složení mraku a jeho vnější habitus (vzhled). Jsou zakódované v latinských názvech odrůd a tvarů oblak (viz. kapitola Klasifikace oblaků 2 )
Jas oblaku
Jas oblaku závisí na tom, kolik světla oblakové částice odrážejí, rozptylují a propouštějí. Světlo přichází většinou přímo ze světelného zdroje (Slunce, Měsíc) nebo z oblohy coby světlo rozptýlené. Může přicházet však i od zemského povrchu, zejména, je-li sluneční nebo měsíční světlo odráženo rozsáhlými ledovými nebo sněhovými plochami.
Za dne je jas oblaků postačující, takže je lze snadno pozorovat. Za noci jsou oblaky viditelné tehdy, když svítí alespoň 1/4 měsíčního kotouče. Za bezměsíčných nocí nejsou oblaka zpravidla pozorovatelné, na jejich existenci můžeme soudit podle zakrytí hvězd.
Barva oblaku
Barva oblaku je závislá především na barvě světla, jež oblak osvětluje. Zákal mezi oblakem a pozorovatelem může barvu do jisté míry pozměnit, takže vzdálené oblaky vyhlížejí žlutě, oranžově nebo červeně.
Je-li Slunce dostatečně vysoko nad obzorem, jsou oblaky nebo jejich části přímo osvětlené slunečním světlem bílé nebo šedé. Části přijímající světlo od modré oblohy jsou modravě šedé.
Zdroje:
- Buckley, B. & kol.: Velký obrazový průvodce Počasí, Rebo Productions 2006
- Vysoudil, M.: Meteorologie a klimatologie, UP Olomouc 2006
- http://mraky.astronomie.cz/
Honza
jan.husak@ursus.cz
13.3.2008