Foto týdne

 

Deník z Boržavy: cesta na Ukrajinu, polonina Boržava, Koločava, Ťačevo

 

kde: Podkarpatská Rus 2009
kdy: 7. - 14. srpna
kdo: Honza, Kony, Želé, já + Anička, Verča, Hanka, Martin, Eva, Silva, Kája, Anička (první a poslední 2 dny)

 

7. srpna - pátek
14.52. Vyjíždíme. A kam? Tentokrát na Ukrajinu, na Podkarpatskou Rus, na poloniny Boržavu, Krásnou a Svidovec. Ale pěkně po pořádku...

 

14.00. Sraz na nádraží ve Valmezu. Potkáváme a poznáváme ostatní členy výpravy. A to jsou: Honza, Anička, Verča, Silva, Hanka, Eva, Petr, Martin a my dva - Tom alias Želé a já - Terka.

Začínáme menším extempore u pokladny s lístkamaJ - chvíli nám trvá, než se domluvíme, kolik nás jede a kam, že to vlastně jedeme. Výsledkem je zpáteční lístek do Čierné nad Tisou pro osm lidí a zpáteční lístek z Čierné nad Tisou do Mukačeva pro devět lidí. Cena: 8042 ,- Kč. Lístek máme, vlak může jet. A jede. 14. 52. Zamávat Valmezu a můžeme si vychutnávat cestu.

 

15.40. Slovensko

 

16.35. Jedeme a jedeme a už jsme za Žilinou. Je krásně a začíná být sranda. V našem kupé - obsazení - Anička, Eva, Peťa a my dva - je to veselé:

1. veselá příhoda s jídlem: Peťa vytahuje instantní kuře s rýží a první lžička končí u Evy v batohu :) Pohoda..
2. příhoda: Eva je po cestě z Prahy už trochu hladová a pán s vozíčkem rozváží jídlo:
" Víte, já nemám slovenské, mám jenom eura." :)
" Kdybyste tak měl chleba, to bych si dala." :)

3. příhoda: Slečna na chodbičce kdesi u Popradu:
"Já som si kúpila také brutálné topánky..."

 

19.21 - 20.35. Košice. Krásné město. Okolí ne. Samé paneláky. Ale to centrum. To náměstí. Nádhera. Katedrála svaté Alžběty s nádhernou střechou (jako sv. Štěpán), fontána jako Křižíkova, za ní krásné divadlo. V osm se rozezvučí na tom krásném náměstíčku zvonkohra. Paráda.
Na nádraží měníme nějaká eura na hrivny a 20.35 už sedíme ve vláčku, co jede do Čierné nad Tisou. Je to hodně luxusní maďarský vláček :) Míjíme Mihalany, Stredu, Somotor ... a zkoušíme se ze slovenských slovíček - třeba rušeň = lokomotiva :)

 

22.15 -. 22.35. Čierná nad Tisou. Přijíždí čtyři lůžkáče a jeden vůz 1. třídy. Toť vše. Čím pojede my? Průvodčí nás nažene do jedničky a nestíháme se divit. Jednička? Chacha :) Rozbité, děs a hrůza. Asi se tu dost schovává pašované zboží.

 

22.45. Zastavujeme v poli a už tu jsou celníci. Přijdou dva mladí Slováci, zkontrolují nám pasy, říkají, že by na Ukrajinu nejeli a jdou dál...Jen ještě malé zdržení s Eviným pasem. Celník z ní nemůže. Pas má nahoře v batohu a nemůže ho najít. Vyleze na sedačku a šátrá a celník čeká. Jak se v batohu přehrabuje, začíná batoh padat. Ještě že je poblíž Peťa i celník a batoh chytají. Eva, stále ještě stojící na sedačce, hledá pas a říká celníkovi: " V tom minulém městě jsem pas ještě měla, já to kontrolovala a našla jsem ho hned," a vytahuje různé věci a časopisy a až úplně nakonec...pas. Dobře to dopadne a můžeme čekat ještě třičtvrtě hodiny v poli.

            - zapsala Terka -

 

8. srpna - sobota
Ukrajina. Po půlnoci se rozjíždíme a pomalým tempem se dostáváme do Čopu. Vysedáme. Před vlakem čeká voják. Naštěstí si nás nevšímá. Celnice. Vyplníme lístečky- kdo jsme, co chceme, kam jedeme. Jsme trochu zmatení. Než je všichni vyplníme, jsme na celnici sami. Jsme na řadě. Postupně procházíme uličkou s okénkem, ukazujeme pasy, celníci si nás prohlížejí a kontrolují, jestli jsme to opravdu my. Anička má problém. Celníci nějak nemůžou poznat, že ta slečna na fotce je skutečně Anička. Až třetí celník, či spíše celnice, co si Aničku prohlíží, kývne, Anička může taky na Ukrajinu..Celní kontrolou projdeme všichni a rázem se ocitneme ve velké nádražní hale. Jsme na Ukrajině a posouváme si hodinky o hodinu dopředu. Naráz jsou skoro dvě. Koupíme lístky - humanitní skupina do Ťačeva, my do Volovce. Na ochoze u laviček, kde už spí nějací Česi, vybalíme karimatky a podřimujeme.

 

3.30. Skupinka do Ťačeva nás opouští a zůstáváme čtyři. Horská skupinka ve složení: Honza, Kony alias Petr, Želé a já.
Spíme (nespíme) asi do pěti a o půl šesté vyrážíme vláčkem na cestu do Volovce. Vlak je to široký (kvůli širokorozchodné trati) a na každé straně uličky má tři sedačky. Průvodčí je trochu zmatená. Přisedá k nám dlouho na nás hledí a až poté, co pochopí, kam že to jedeme, nám trhá lístek.

 

8.00. Volovec. Hurá, jsme na místě. Na nádraží se nasnídáme, ale ukazuje se, že to moc dobrý nápad není. Přišourá se k nám žebračka a chce na nás jídlo pro děti. Rozdělíme se s ní o chleba, ale ona je neodbytná a chtěla by i peníze. To už se nám nelíbí a přestáváme si jí všímat. Naštěstí odchází.
Po snídani vyrážíme na cestu. Projdeme místním tržištěm a zjišťujeme, co všechno - VŠECHNO - mají v obchodech. (Proč jenom taháme plné batohy jídla..??) a podchodem pod tratí se dostáváme do ulice, kterou jdeme a jdeme a míříme vzhůru na Boržavu. Domů ubývá, potkáváme Čechy. Dostáváme se do lesa a stoupáme. Ale jak. Jdeme a jdeme. Vpředu jedna srnka v podání Konyho, za ní v podání nosorožců my ostatní. Les a les, v údolí pod námi potok. Hurá. Jsme nad lesem. Co takhle dát si oběd? Řízky z domu? Hm, dobrota.

Nad námi se zvedají louky. Louky poseté borůvčím a sběrači borůvek. Těch tam je. Stoupáme stále vzhůru a cpeme se borůvkami a brusinkami. Vylézáme na vrstevnicovou cestu. Rozhlížíme se. Je to nádhera. Ty hory. Ty stráně. Ty rozhledy. Pod námi kříž na kopci, co jsme viděli z Volovce. Jak se nám zdál daleko. A teď jsme nad ním.
Kony se vzdaluje. Ztrácíme ho z dohledu. MY jdeme po úbočí, snad se nahoře potkáme. Ale nahoře u meteorologické stanice nás vítá jen hafík. Kony nikde. Čekáme. Snad dojde. A taky jo. Kony přichází. Všichni ho rádi vidíme. Dělit se už nebudeme. Pro všechny případy rozdáme ale píšťalky..

 

Je málo hodin (cca 3) a my ještě kráčíme. K nejvyšší hoře našeho hřebene. Zase do kopce? Mineme ji či nemineme? Mineme. Jdeme po úbočí...Únava se podepisuje. Rázem se před námi otevře výhled na druhou stranu. To je hřebínek pro naše další putování. Utáboříme se pod kopcem. Fouká. S Honzou stavím stany, kluci jdou pro vodu. V závětří o kousek níž vaříme dobroty k večeři. Honza jde po večeři na Velikij Vierch (1598 m n. m.) fotit západ sluníčka. My vegetíme a čistíme zuby. Fučí a fučí. Jak Honza přijde, pomalu jdeme spát. Ještě písně na harmoniky v podání Želého a Honzy a spíme. Dobře se nám spí po náročném dni ve výšce cca 1500 m n. m. Bude se nám zdát o medvědech?

            - zapsala Terka -

 

9. srpna - neděle
Vstáváme, až když se vzbudíme. Asi v 9 hodin. První skupina - já a Terka - se po snídani vydává na nejvyšší vrchol poloniny Boržava - Stoj. Měří 1681 m. Na vrchol vede krásná hřebenovka dlouhá asi 4 km. Výstup zabral asi hodinu a půl. Nahoře je bordel a mají tam 3 pokojíky se spoustou bílých ozdob všude kolem. Po cestě zpátky si šlápneme na zmiji a jinak vcelku moc srandy nezažijeme. Čeká nás sbalený stan a sbalený Honza s Konym. Kluci se vydávají na cestu. My vaříme oběd, odpočíváme a balíme stan a věci.

 

Odpoledne se odebíráme na cestu směrem Židovská Magura. Potkáváme spoustu lidí a kachní motorkáře. Cestou pojídáme chleba se sýrem a pod Magurou hledáme pramen. Po krátké zápletce jsem ho objevil na jižním svahu hory asi 100 m nad boční cestou (300 m pod vrcholem). Stavíme stany, večeříme. Večer kecáme v závětří, protože nám zase trochu fouká. Pak zalézáme do stanů a zpíváme (hlavně ogaři) písně lidové a pohádkové. Pak pomalu usínáme.                                                              

- zapsalo Želé -

 

10. srpna - pondělí
8 hodin. Čas budíčku. Kuku, kuku - zvoní Honzovi budík. A vtom píšťalka z vedlejšího stanu. Odpovím píšťalkou taky. Vstáváme. Je krásně. Bude krásně. Rozcvička mezi stany a jde se pro vodu. Honza a Kony vaří čaj, my se blížíme k pramínku. Znám křišťálovou studánku - krása, ale vody málo. Stačí na tři flašky...Snídaně, sbalit stany a můžeme vyrazit na další pouť. Čekají nás hory doly. Nejdřív úbočím. Přes kopeček, kde chvíli lebedíme a zase dolů. Potkáváme červené a hnědé ještěrky. Konyho zraku neujdou a už je chytá a Honza fotí..Další kopec. Půjdeme po úbočí, nebo přes vrchol? Jdeme přes vrch, ale moc lidí tu zřejmě nechodí. Cestička zarůstá. Mračí se nad námi. Je ale teplo a jde se dobře. Před námi se tyčí další hora. Stoupáme a stoupáme a už je tady vrchol. Borůvčí stále všude kolem nás. Je poledne. Kdy si dáme oběd? Scházíme a naráz se ocitáme v pásmu lesa. Potkáváme turisty z Ukrajiny a o kus dál obědváme. Sluníčko peče. Po krátké přestávce se vydáváme dolů. Dolů z hřebene. Z krásného hřebene Boržavy, kde jsme strávili tři pěkné dny. Něco končí, ale něco pěkného zase začne.

 

Sedlo Příslop. Kříž umrzlým vojákům. Na soklu červená a zelená turistická značka. Vedou někam? Asi..ale kam? Těžko říct. Nepodaří se nám jít ani po jedné. Klesáme a klesáme. Potkáváme domorodce v Gruzaviku. Očividně na nás čeká. Ptáme se, jak daleko je to do Mežhorje. Prý pět hodin chůze. Na jeho radu scházíme do vesnice Tuška s tím, že nám odtamtud pojede autobus.

 

Civilizace. Většina domů chátrajících, ale zahrádky pěkné. Plno slepic a kachen a rozbrázděná a rozbahněná cesta. Potok špinavý, resp. plný odpadků. Autobus nikde. Ptáme se domorodců. Jeden nám dohodí mikrobus a my na něj čekáme. Přijdou dva ukrajinští kluci a říkají, že ve škole v hospodě jsou čtyři Češi se psem :) Nakoupíme v místním obchůdku chleba a vodu a pivo :) Paní má velké počítadlo Ščot, na kterém počítá cenu. Platíme 17 hriven. Pijeme pivo a bavíme se s Čechama se psem Víťou, co mezitím přišli. Jsou to Vsetíňáci :) a jedou domů. Rozdělíme se s nimi o mikrobus. Jedou do Volovce, my máme namířeno do Koločavy. Zatímco je taxikář veze do Volovce, nás vysadí u železitosirného pramene. Kolik mu zaplatíme za odvoz? Není ta cena, co nám řekl, příliš vysoká? No nic, už je tady. Necháme si změřit kilometry a pak se uvidí..Projíždíme Mežhorje. Není to žádné výstavné město. Všude jsou vidět rozdíly mezi chudými a bohatými. Obrovské rozdíly. Hotely majestátní, domečky ošuntělé. Binec je společný ale pro všechny. Řečiště naprosto zaneřáděné. A všude se pasou kravky. Jsou pěkně živené. Na pastvu je vyhánějí dámy s proutkem a v bílém oblečení - jak jsme mohli vidět v Tušce.

 

Koločava. Konečně zde. Procházíme vesnicí a hledáme nocleh. Skončíme ve škole za 10 hriven na osobu a noc. Výborná cena (v soukromí se platí 40, v Četnické stanici 80 hriven). Vybalíme se, osprchujeme a už nás čeká náš místní průvodce Pavel z Vizovic, co nám bydlení ve škole dohodil. Jdeme do hospody - do bývalé četnické stanice. Dáme si pivo, boršč a jakési taštičky s bramborama. Je to výborné. Jsme dost utahaní, tak jdeme pomalu na kutě. Ještě večerníčka o Krakonošovi na dobrou noc a spíme.

 

Pavel perlil:
na Želého: " Ta hrůza patří k Tobě? " Myšleno o mně.
dále: " Na Ukrajině se ženským ruce nepodávají. Krávy nemají ruce. "
v hospodě: " Dám si vodku s džusem a hned vám řeknu, kolik vás to bude stát.

poté s lístkem: " Tak tolik jste do mě, děcka, vrazili. "
           

- zapsala Terka -

                                                                                                                     
11. srpna - pondělí
Hláška dne: Honza (s vodou z rýže): " Chce někdo šťávu? " (a myslel to vážně:-)
Kuku. Je osm. Vlastně sedm. Vstáváme. Bude volný den. Co s ním? Snídaně. Nakoupíme něco dobrého? Vydáváme se s Honzou na průzkum. Smůla obchody otevřené od osmi. Snídáme z vlastních zásob. Po snídani se vydáme na průzkum Koločavy. Vyměníme peníze a zajdeme do Četnické stanice, kde koupíme pohledy, mapy a sedneme na jedno. Píšeme pohledy a najednou...Alča (spolutrpitelka z lavice ze střední) se zjeví za námi :) Mazec. Potkat se v Koločavě. I s přítelem si k nám přisednou a povídáme. Ještě foto před Četnickou stanicí jako důkaz a zajdeme ke kostelům - jeden je starý dřevěný - u něho jsou hroby četníků, které zastřelil Nikola Šuhaj. Druhý kostel je zřejmě pravoslavný - zlatá a stříbrná střecha nás praští do očí. Oba kostely jsou zavřené, a tak nás čeká nákup - stavíme se do všech obchodů a nakoupíme samé dobroty.

 

Oběd. Rýže, kukuřice, rajčata a papriky za pakatel od domorodců a taky cibule. Mňam, mňam. Pochutnáme si pěkně. Odpočinek a jde se na výlet. Projdeme Koločavu a vylezeme na kopec nad ní. Je tu pěkně. Výhledy jsou krásné. Vidíme celou Koločavu jako na dlani. Už chápu, proč Nikola tak dlouho unikal četníkům. Tolik dolinek...Krása. Sejdeme dolů a jsme u banky. Co dáme k večeři? Nakoupíme těstoviny a k večeři budou těstoviny a kečup a hrášek a salám :)

V tělocvičně se ubytovávají 4 trempové. Bude sranda. Ale...jdou pít. Moc sranda nebude, až přijdou. Maximálně budou děsně chrápat. Po večeři jdeme na pivo. Tentokrát do hospody, co je na druhé straně. Hrajeme karty a povídáme. Je fajn. Spát jdeme brzo, začíná pršet...Dobrou noc.

- zapsala Terka -

 

12. srpna - úterý
Dnes je divný den. Všichni onemocní. Až na mě. Tudíž píšu...

Vstáváme asi v osm. Venku je jakž takž, tak se chystáme na výlet. Pojíme a vyrazíme. Potkáváme Konyho známé, tak s nimi chvíli povídáme a všímáme si těch davů, co jdou kdesi doprava. Že by trh? Namíříme za davem a nestačíme se divit. Opravdu trh. Mají tu úplně všechno. Na co si jen vzpomeneme. Od zeleniny, kol, sladkostí, oblečení až po sešity do školy, věci do auta, boty. Je to obrovský trh. Něco nakoupíme - zeleninu a bonbóny - a pomalu se vracíme. Honzovi není dobře, tak si jde lehnout. Výlet tímto padá.

 

 Jdeme ještě vyměnit peníze a nakoupit vajíčka, a jelikož je na oběd brzo, zajdeme do hospody. Bohužel. Chytne se nás tam nějaký ožrala a je úplně hnusný a pořád se nás dotýká. Kluci mají pivo v sobě pěkně rychle. Doma v tělocvičně navaříme výborné lečo. Jenže ogarům nesedne a je jim blbě. Po poledním klidu se jdeme podívat na hrob Nikoly Šuhaje a to je pro dnešek vše..Ještě teda před obědem potkáme tři Češky, co chtějí do muzea Nikoly Šuhaje. Přichází Natálka z Četnické stanice a otevírá muzeum. Jdeme na výstavu. Jedna místnost, ale o Nikolovi a Ivanu Olbrachtovi vyčerpávající informace. Na fotkách zde mají jak Olbrachta, tak Petra Šuhaje, tak Eržiku a Anču Šuhajovou, ale taky onu známou fotografii se zavražděným Nikolou a jeho bratrem Jurou před četnickou stanicí. Pěkné muzeum.

Odpoledne nemá smysl popisovat, Koločava se na nás podepsala. Večer všichni vytuhli, tak jsme brzo zalehli.

- zapsala Terka -

 

13. srpna - čtvrtek
Vstáváme brzy. Balíme. Ogaři nejí, já bych si dala chleba s marmeládou, ale to mám smůlu...Po focení s našimi spolubydlícími se vydáváme na poslední procházku po Koločavě. V hospodě se rozloučíme s hospodským Valerijem - potě, co kupujeme pro naši druhou skupinku 25 pohledů platíme 250 hřiven - coca colu dostaneme zadarmo :) - takovou tržbu Valerij asi dlouho neměl :)

(pozn.redakce: později jsme zjistili, že je Valerij pěkný vydřiduch- za pohledy chtěl 10 hřiven (30Kč) a stejně tak 10 hr chtěl za známku s tím, že to pošle. V Ťačevu jsme zjistili, že známka do ČR stojí 3hr. Takže si na nás pěkně namastil kapsu…a navíc pohledy došly s měsíčním zpožděním).

 

 O půl desáté nám jede z křižovatky autobus - maršrutka do Chustu. Potkáváme Čechy z Hradce a ze Zubří. Společně obsadíme zadní část maršrutky. Veselá cesta. Kolik lidí se do maršrutky vejde, těžko uvěřit. A ta cesta. Samá zatáčka, díra, sráz. Dojedeme? Dojedeme. I ogaři s jejich pochroumanými žaludky cestu přežijí.

 

Chust. Kupujeme na nádraží lístky do Tjačiva. Kony šílí. Slečna u pokladny je nemožná. Stihneme ten bus vůbec? Stíháme. Řidič nás pošle zadními dveřmi a máme zadek autobusu se zavazadly celý pro sebe.

 

Tjačiv. Hledáme kostel. Těch tu je. První je naštěstí ten náš. Už je vidíme, naše pracanty. Natírají plot. Seznámíme se s panem Krenickým a jdeme na jídlo. Umíme si vybrat čas :) Na oběd máme boršč a rizoto a meloun. Po obědě se jde do práce. Jen náš stále marodný Želé jde spát. Brousíme plot a malujeme ho. Po práci ještě zajdeme do obchoďáku zvaného Barva. Hrozný to obchod...Nechutně obrovský a evropský. Koupím jídlo pro maroda (Hamé přesnídávku :)) Večeře. Zbytky od oběda. A já se s chutí zahryznu do chleba s marmeládou :) Po večeři začneme zpívat. Trocha slivovice, víno, dvě kytary a už to jede. Zpíváme všechno. Od lidovek, přes Nohavicu, Kryla až po křesťanské. Je to fajne. Jdeme spát pozdě, ale co už. Vyspaní jsme dobře ještě z Koločavy. Zvláště někteří :)

- zapsala Terka -

 

14. srpna - pátek
Vstáváme před osmou koločavského času. Ostatní jdou na mši, na faře zůstáváme 4 a dáme si dobrou snídani. Povídáme a řešíme zajímavá témata. Před obědem se pohádáme o další cestě. Plánujeme, probíráme potraviny. Oběd. Flákarna, jednoduše řečeno - nuda.

 

Asi ve tři jdeme na poštu a trochu se projít po městě. Anička nás dovede k řece - k Tise - a vidíme do Rumunska. Hranice dobře střežená. Není radno přeplavat na druhý břeh. Někteří se již dříve setkali s pohraničáři, když na druhou stranu plavali. Anička, Martin a další pak strávili pár hodin na stanici. Projdeme se po mostě, co končí v půli řeky. Dál už je Rumunsko. Tentokrát se tam nepodíváme. Snad zase příště. Pomalu se vracíme. Kolik je ve městě lékáren přestáváme počítat. Mnoho :)

 

K večeru nás čeká ještě cesta do obchoďáku a zážitek s loupežným přepadením. Ne s naším, naštěstí...Není moc příjemné stát na druhé straně a dívat se, jak tam u mostu někoho mlátí. Co my s tím ale naděláme..

Po večeři se vypravíme do hospody. Dojdeme do jedné na náměstí. Sedíme a povídáme a pijeme místní pivo. Asi o půl desáté přijdou policajti a zavírá se. Slečna číšnice na nás docela hledí, když řekneme, že budeme platit zvlášť. S počty má problémy. Odečítá od celkové sumy a naštěstí to vyjde. Někteří jdou spát a pár nás vyrazí do druhé hospody. Je veselo :) Až moc. Nakonec to taky zabalíme. Přece jenom zítra vyrážíme do hor. Dobrou noc...

- zapsala Terka -

 

Zakarpatí: Boržava a Koločava