 1 Následující 3 týdny nám hlavním společníkem měla být světoznámá trasa GR11 (v překladu Grand Route = velká cesta, neboli Ruta Transpirenaica). |
 2 GR11 je jednou ze 3 tras protínajících Pyreneje od Atlantiku ke Středozemnímu moři. Narozdíl od francouzské GR10 vede po španělské straně pohoří a narozdíl od trasy HRP není technicky tak (až na pár míst) obtížná. Celková délka GR11 je 840 km, celkové převýšení 39 000 metrů. Abychom se nemuseli v horkém létě pařit v nízkých nadmořských výškách startujeme asi 60 km od Atlantského pobřeží v městečku Elizondo. |
 3 GR11 je rozdělena na 46 částí (STAGE), které jsou zvládnutelné za 1 den chůze. Značení je na trase vcelku důsledné, české četnosti však nedosahuje. Ocenili jsme rozcestníky, na kterých je kromě vzdálenosti do dalšího cíle značená i časová náročnost (docela nám pasovala) a výškový profil trasy. |
 4 STAGE 3-4: Tento batůžek na nožičkách je má milovaná Darinka. První kilometry trasy patřily k těm nejnáročnějším - v letním hicu šlapeme s našimi 20 kg batohy na zádech vzůru do kopců nad Elizondem. Tělu se to nelíbí, vždyť do teď jen odpočívalo (nejen) u moře. Prvotní adaptace na zátěž je však nutná. |
 5 Cestu lemují a od Slunce nás stíní vzrostlé duby a obrovské jedlé kaštanovníky. Hřebeny hor západních Pyrenejí jsou plné zeleně díky srážkám, které sem přináší vlahý vzduch od Atlantiku. |
 6 Mezi častou rostlinu zdejších lesů patří jedovatý náprstník červený. |
 7 Výhodou přechodu GR11 od západu na východ je, že první týden vede cesta po relativně nízkých kopcích (max. 1200 m n. m.) s malým převýšením (ve srovnání s tím, co nás teprve čeká). |
 8 Čas od času míjíme nějaký menhir či dolmen. Kdyby nám to o těchto kamenech neprozrazovala mapa, vůbec bychom nepoznali, že se jedná o megalitické stavby z doby kamenné. |
 9 Zelené Pyreneje v provincii Navarra nám přípomínají naše milé Karpaty. |
 10 Také množství volně se popásajícího dobytka (najdete?) nás ve vzpomínce přibližuje na ukrajinské či rumunské hřebeny. |
 11 V Pyrenejích je velkých šelem pomálu, a tak se stáda ovcí a koz často toulají horami bez pastevců i ovčáckých psů. |
 12 Také koní je ve zdejších horách víc než dost. |
 13 STAGE 5: V prvním městečku (Auritz-Burguette) využíváme služeb místní pošty a posíláme domů balíček s věcmi, které nám zbytečně zatěžují batohy. Jsou to jednak věci od moře a další zbytečnosti. A máme hnedle o 2 kila méně! Jen rodičové se doma podivili, když na ně z balíčku nečekaně vyskočily moje zatuchlé ponožky :-) |
 14 Vesnice a městečka na trase GR11 jsou od sebe vzdáleny v 1-2 denních intervalech, což nám umožňuje pohodlný nákup potravin, aniž bychom je museli ve velkém množství vláčet na hřbetě (na snímku městečko Ochagavia). |
 15 Kde se bydlí, tam jsou přítomny i "waterpointy", ve kterých lze dobrat pitnou vodu, nebo provést základní hygienu. |
 16 V některých případech dokonce hygienu kompletní a ještě k tomu osvěžující :-)) |
 17 STAGE 6-7: Po překonání prvních 50 km opouštíme flyšové kopce tvořené pískovci a dostáváme se do vápencového pohoří Sierra Abodi, takové přerostlé Pálavy. |
 18 Zdejší kopce už sahají do výšky téměř 1500 metrů a geologové by zde zaplesali: všudypřítomné jsou ukázkové vrásy, škrapy a závrty. |
 19 Cestu nám tu a tam blokují stáda krav a ovcí. |
 20 Na obzoru se začínají vynořovat podstatně vyšší hory a my tušíme, že do nich vedou naše kroky. |
 21 Na obloze jsou často k vidění obrovští supi bělohlaví, kteří dorůstají hmotnosti až 11 kg a rozpětí křídel 270 cm! |
 22 Způsob obživy těchto obrů máme možnost pozorovat na vlastní oči. Čerstvá mršina ovce přilákala možná 100 jedinců těchto mrchožroutů. |
 23 Pozorování supů v akci patří mezi TOP zážitky naší výpravy. |
 24 Když jsme se ale přiblížili na víc jak 15 metrů, i ti nejodvážnější supi vzali "do zaječích". Bylo vidět, že z nás mají respekt. Přesto nebylo příjemné, když přes nás přelétaly stíny těchto obřích opeřenců. |
 25 Supi bělohlaví dohlížejí v horách na pořádek; jen díky nim je každá mršina brzy zkonzumována a proto v těchto končinách nepotřebují kafilérky. |
 26 Ze Sierry Abodi sestupujeme po rozkvetlých, avšak brutálně rozhicovaných loukách. |
 27 Až tady jsme zcela docenili význam polední přestávky - siesty. Pravdou bylo, že od 14 do 16 hodiny Slunce pralo jako o život a tak nejlepším řešením bylo lapnout někde pod strom a tu výheň pěkně v klidu přečkat (klidně i v rouše Adamově). |
 28 Ješte lepším osvěžením byla voda z hadice u kláštera Santuario de Muskilda. |
 29 A nejlepší bylo potkat ledovou horskou bystřinu. Hop! |
 30 Nikdy předtím jsem v horách nezažil takovou úroveň hygieny. Opravdu, koupali jsme se i několikrát denně (na snímku noční koupání v řece Belagua ibaia). |
 31 Část trasy jsme šli společně s dvěma sympatickými Basky - Luisem a Marcelem. |
 32 Oba bratranci vyrazili ze svého bydliště v Irunu na začátku GR11 a mířili na hudební festival do 200 km vzdáleného města Sallent de Gállego. A protože jsme měli stejnou trasu, často jsme společně stanovali a vařili. Prostě pohodička :-) |
 33 A tak minul den 20 km přechodu z Ochagavie do Izaby bez možnosti nabrat vodu. Až na krátký výhledový úsek (na fotce) to byla nejnudnější část treku (dá se však zkrátit stopem či busem). |
 34 Městečko Izaba nabízí širokou škálu turistického vyžití - od obchodů mj. se sportovními potřebami (viděli jsme i šroubovací plynové kartuše), restaurace a kostel, až po místní národopisné muzeum. |
 35 STAGE 8: Z Izaby vede GR11 podél průzračné říčky Belabarze. Je zde možnost výstupu na 2000 metrový vápencový masiv Ezkaurre, ale my šetříme síly a zůstáváme v údolí. |
 36 STAGE 9: V kempu Zuriza opouštíme autonomní společenství Navarra a přicházíme do Aragónu. Zde teprve začínají "opravdové hory": vápencové štíty masivu Sierra de Alana mohou svou krásou a divokostí soupeřit s italskými Dolomity. |
 37 Horské louky jsou porostlé stovkami fialových kosatců. |
 38 Na vápenci se daří i orchidejím. |
 39 Vylézáme do sedla Colláu de Petraficha a protože nejsme žádné máčky, nalehko vybíháme na náš první 2tisícový pyrenejský vrchol Chipeta Alto (2175 m n. m.). |
 40 Otevírá se nám pohled na údolí La Mina a v dálce poprvé identifikujeme "velkého provokatéra" - slavný vrchol Pic du Midi. |
 41 Následuje strmý sestup do údolí La Mina lemovaný impozantními skalami. |
 42 Pak stoupáme dlouhým údolím až za ledovcovou morénu s vodopádem, kde se před námi otevírá nádherné údolí Aguas Tuertas. |
 43 Nacházíme zde jeden z nejzachovalejších dolmenů naší cesty (místo posledního odpočinku pravěkých lidí). Bohužel si z něj turisté-vandalové udělali toaletu :-( |
 44 V Aguas Tuertas je možné přespat v turistické útulni, ale vzhledem k nádherným výhledům stavíme stan a do noci se kocháme. |
 45 |
 46 |
 47 Pokračujeme dále kolem stád koní a krav. |
 48 Červené vápence hory Bisaurín vznikly na dně druhohorního oceánu, odkud byly vyvrásněny do dnešní podoby. |
 49 Přicházíme k prvnímu velkému jezeru na trase. Ibón de Estanés má ledovcový původ. V době ledové bylo totiž v Pyrenejích velké množství malých ledovců, proto se zde nachází více jezer než v Alpách. |
 50 U jezera je ideální čas na odpolední siestu s koupačkou a rozteklou čokoládou. |
 51 Od jezera Estanés se trasa GR11 dělí. Ta novější vede přes chatu Refugio de Lizara a zabere téměř o den navíc. My však podcházíme masiv Aspe ze severu a přicházíme do horského střediska Candanchú. |
 52 Opět dokupujeme zásoby a přespáváme pod střechou místní lanovky. Další den opouštíme naši GR11, abychom na 2 dny otestovali trasu HRP (Haute Route Pyrenées), která je považována za nejnáročnější trek v Evropě. |
 53 Hlavním důvodem změny naší trasy je žulový obr "velký provokatér" Pic du Midi d'Ossau, který sice není nejvyšší (měří 2 884 metrů), ale výrazně převyšuje okolní vápencové masivy. |
 54 Pro svůj jedinečný vzhled je Pic du Midi d'Ossau nejčastěji fotografovanou horou Pyrenejí. |
 55 V hlubokém údolí Voie d´Ossau (ano, slyšíte správně, jsme opravdu ve Francii) se rochní spokojení vepříci a stráně spásá velké množství krav. |
 56 Není nad vynikající francouzský zrající sýr přímo od pastevců ze salaše. |
 57 Večer se blíží, ale my z údolí prcháme výš, protože zvědavé francouzské krávy by nám omylem mohly rozšlapat stan, o což rozhodně nestojíme. |
 58 Svišti byli v minulosti v Pyrenejích vyhubeni, avšak díky reintrodukci se jejich populace postupně obnovuje. |
 59 Stan stavíme přímo na úbočí "velkého provokatéra". Přemýšlíme, zdali se na něj zítra dostaneme. |
 60 Další den stoupáme náročnou trasou mezi obřími žulovými balvany do sedla Col de Peyreget. |
 61 Odtud je nám jasné, že se na vrchol Pic du Midi bez lezeckého vybavení opravdu nedostaneme. (najdete horolezce?) |
 62 Tož se vydáváme na 2487 metrů vysoký vrchol Pic Peyreget, odkud máme provokatéra jako na dlani. Říkáme si, že pro hezké fotky hor není nutné stát na té nejvyšší. |
 63 Kolem horské chaty Refuge de Pombie scházíme na silnici D934, která spojuje Francii se Španělskem. Ovečkám jsou však jízdní předpisy úplně ukradené. |
 64 Jedna ovce se evidentně snažila odčinit zdržení aut jejich leštěním :-) |
 65 Přátelský Francouz Mathieu nás převáží na Španělskou stranu do města Sallent de Gallégo, kde právě probíhá známý hudební festival Pirineos Sur a my se kvůli deštivé předpovědi počasí rozhodujeme strávit zde víkend. |
 66 Jaké je naše překvapení, když zjišťujeme, že jednou z hlavních hvězd festivalu je srbský režisér a hudebník Emir Kusturica (mj. autor kultovního snímku Černá kočka, bílý kocour)...tož to bude pařba! |
 67 Neváháme ani chvíli a zakupujeme lístky na koncert. Je teplý večer a na přehradě Rio Gallégo je připraven plovoucí ponton, který slouží jako pódium pro vystupující kapely. |
 68 Konečně přichází Emir Kusturica a jeho No Smoking Orchestra a rozjíždí se balkánská divočina. |
 69 Španělské temperamentní publikum dotváří skvělou atmosféru skvělého koncertu. |
 70 Emir Kusturica & No Smoking Orchestra hráli převážně novinky z alba Corps Diplomatique, ale zazněly i takové hitovky jako Bubamara či Sensitive stadt. Prostě paráda! |
 71 Další dva dny přechází slibovaná fronta, v horách burácejí bouřky a my jsme rádi, že jsme dole v údolí. Válíme se ve stanu, píšeme pohledy domů, nacpáváme se místními dobrotami a šmejdíme po městě. |
 72 STAGE 13: Po dvou dnech zcela občerstveni a odpočatí vyrážíme na další část trasy GR11. Turisty s lehkými batůžky necháváme za sebou v nedohlednu. |
 73 Procházíme přes rozkvetlé alpinské louky po kterých poletují vzácní jasoni červenoocí. |
 74 Sem tam na nás také vykoukne protěž alpská... |
 75 ...či žluté hořce. |
 76 Krátký, ale intenzivní pochod zakončujeme u nádrže Embalse de Respumoso. Je to vlastně bývalé ledovcové jezero, ale "vylepšené" přehradní hrází...v Pyrenejích vcelku běžná věc. |
 77 Nad jezerem se tyčí několik žulových "pyramid". |
 78 Nejvyšší z nich je Llena Cantal (2 941 m n. m.), ale až světlo zapadajícího Slunce dá plně vyniknout jejímu pravidelnému tvaru. |
 79 STAGE 14: Ráno stoupáme ještě 600 výškových metrů vzhůru, abychom překonali nejobtížnější horské sedlo na GR11 - Cuello de Tebarray (2750 m). Závěrečný úsek je vcelku exponovaný a kámen uvolněný turisty před námi zasahuje Darču, naštěstí jen do ruky. Mohlo to ale dopadnout hůř... |
 80 Protože je nádherný den, vydáváme se ze sedla na nejbližší vrchol. Pod námi se rozkládá údolí, kterým jsme ještě před chvílí stoupali vzhůru. |
 81 A jsme hore - Pico de Tebarray (2916 m). A jestli si říkáte, co je to za nepovedenou fotku, vězte, že jsem to tomu Španělovi na vrcholu vysvětloval minimálně 4x. Ale vypadal, že kompozice fotografie je pro něj "španělská vesnice". |
 82 Otevírají se nám krásné výhledy - na západě na nás kouká "provokatér" Pic du Midi a za ním kopce, které jsme již prošli. |
 83 Na jihu se více jak 1500 výškových metrů nad údolím zdvíhá pohoří Sierra de la Partacua, to městečko dole je "náš" Sallent de Gállego. |
 84 Směrem na východ, po směru naší trasy vidíme jezero Ibon de Tebarray a nad ním 3000 metrů vysokého "pekelníka" Infierno Central. Ty bílé plochy ovšem nejsou ledovce, ale výchozy bílého vápence v jinak tmavé hornině. |
 85 Tento den nás doprovází ukecaný 19letý Švýcar Simon, který jde část GR11 úplně sám a je rád, že si s námi může popovídat. Celkové množství turistů, které na GR11 potkáváme, je však oproti očekávámí mnohem nižší, než na našich či slovenských horách. |
 86 Za sedlem Cuello del Infierno trasa opět klesá. Procházíme kolem nádherných ples Ibónes Azul skrze louky se spoustou rozkvetlých květin. |
 87 O kousek níže se nachází nádrž Embalse de Bachimaña. |
 88 Kousek pod ní je i pěkná kamenná chata Refugio de los Ibones de Bachimaña, nám je však nejlépe v našem stanu. Tento den byl poměrně vydatný zejména kvůli náročnému sestupu. |
 89 STAGE 15: Oficiální GR11 vede od chaty ještě téměř 500 výškových metrů níže, až k lázním Panticosa. |
 90 Abychom neztráceli výšku, volíme alternativní trasu podél starého vodovodu. Sice se také nejedná u naprostou rovinku, ale sil jsme si tímto ušetřili dost. |
 91 Každá zatáčka je poctivě označena :-) |
 92 Z místa, kde se vodovod napojuje na GR11 z údolí, opět stoupáme do dalšího sedla. |
 93 Výhled ze sedla Cuello de Brazato na další jezírko a za ním nejvyšší horu francouzských Pyrenejí - Vignemale (3298 m n. m.). |
 94 Sice to bylo naše nejstudenější jezírko na trase, ale stejně jsme se v něm vykoupali! :-) |
 95 Sestup do údolí řeky Ara s výhledem na mohutné svahy Vignemalu lemují zvědavé krávy... |
 96 ...a opatrní, leč vypasení svišti. |
 97 Horní tok řeky Ara se vine 30 km dlouhým zeleným údolím lemovaným nádhernými kopci. |
 98 Pár kilometrů nad kempem San Nicolás de Bujaruelo jsme objevili prázdnou kamennou salaš. Tož jsme jí vzali zavděk namísto stavění stanu. |
 99 Už zdáli tušíme, že ty mohutné srázy jsou součástí národního parku Ordesa. |
 100 STAGE 16: Další den přicházíme do známého horského střediska Torla-Ordesa, které je centrem národního parku Ordesa y Monte Perdido. V obchodě dokupujeme novou plynovou kartuš a zásoby jídla. |
 101 Navštěvujeme také infocentrum, které nás nijak extra nezaujalo, kromě této geologické mapy kaňonu Ordesa. Je z ní vidět, o jak nesmírně pestré území jde. Kaňon je 15 km dlouhý a místy až 800 metrů hluboký. |
 102 Další den se vydáváme kaňonem vzhůru podél krásné řeky Arazas. |
 103 Míjíme mnoho vodopádů (zleva: Cascada de Arripas, Cascada del Estrecho, Cascada Cola de Caballo a Cascada de los Abetos). |
 104 Koupačka v závěrečné části kaňonu zvané Cirque de Soaso. |
 105 Zespoda to vypadalo, že se na hranu kaňonu prostě nemůžeme vyškrábat, ale chytře vinuté stezky nás vyvedly vzhůru, aniž bychom se nějak zapotili. |
 106 Srovnání mohutných stěn kaňonu a miniaturních stromů na jeho svazích potvrzuje, že Ordesu můžeme s trochou nadsázky nazvat španělským Grand Canyonem. |
 107 Uprostřed národního parku Ordesa y Monte Perdido stojí velká turistická chata Refugio de Goriz. Máte-li stan, nemusíte se ubytovávat na chatě, ale svůj příbytek můžete na noc postavit ve vymezené vzdálenosti od chaty. Jinak se v národním parku stanovat nesmí. |
 108 A tím vlastně končí náš 18ti denní pochod po GR11. Ještě se však máme na co těšit!
Pokud jste pozorně dočetli až sem, je vám jasné, že GR11 má opravdu co nabídnout. Nepřeberné množství typů hor, od zelených kopců až po skalnaté štíty, pestrou přírodu, dostatek vody i časté vesnice pro nákup potravin. Příjemné je též malé množství turistů na této věhlasné trekové trase. |
