Monte Perdido a cesta domů

Honza a Dari Husákovi
1. 8. – 6. 8. 2019
Z Refugia Goriz v národním parku Ordesa y Monte Perdido míříme jen nalehko do mohutných skal nad námi. Naším cílem je třetí nejvyšší hora Pyrenejí, Monte Perdido, v překladu "ztracená hora". I v těchto výškách potkáte velká stáda ovcí a koz. Bez těžkých batohů se nám stoupá lehce. Až na pár lehkých lezeckých míst se dá výstup nazvat "choďákem". I proto sem míří poměrně dost turistů. Vrcholový výšvih od jezírka Lago Helado vede kamenitou sutí. Nad jezírkem Lago Helado se tyčí krásný vrchol Pico Cilindro (3 328 m n. m.) s ukázkovou vrásou. Po 3 hodinách a 1200 metrech stoupání stojíme na vrcholu Monte Perdida (3 355 m n. m.).
Kam až oko dohlédne vinou se barevné hřebeny Pyrenejí. Opět bloudíme očima po horách a snažíme se pojmenovat kopce, které jsme na naší pouti míjeli. Hluboko pod námi se do vápencových plání zařezávají španělské kaňony Anisclo a Ordesa. Na druhé straně se pod mlžnou pokrývkou rozkládá Francie. Po cestě dolů obdivujeme vzácné ocúny horské, které na zdejších louhách kvetou od července až do října. Zpět na úpatí tří obrů: (zleva) Pico Cilindro, Monte Perdido a Pico de Anisclo. Předposlední den našeho pochodu přecházíme obří vápencové plató mezi kaňonem Ordesa a hlavním hřebenem Pyrenejí až tam, kde je v neprostupné skále vykousnutý zub - známé to sedlo Brèche de Roland. Ze španělské strany do sedla míří poměrně málo lidí. Je to totiž daleko a výstup je náročný i technicky.
Zato z francouzské strany se to turisty jen hemží. K sedlu se váže legenda o franckém hrdinovi Rollandovi, který po porážce v bitvě u Roncesvalles zahodil svůj meč Durendal tak mocně, že prolomil horský hřeben mezi Francii a Španělskem. Zde však nerozjímám nad legendami, ale doplácím na nedostatečnou pokrývku hlavy během výstupu na Monte Perdido. Jo, úpal je sviňa. A ejhle, nad námi krouží nějaký velký pták. Až doma zjišťujeme, že to byl orlosup bradatý. Tento dravec má rozpětí až 285 cm a podobně jako supi se živí zejména mršinami, ale i jejich kostmi, které svrhne z výšky na zem a ony se rozbijí. On pak může v klidu vyžrat výživný morek. Po tomto ornitologickém zážitku přichází zážitek turistický. Čeká nás totiž nejnáročnější část celé naší výpravy. Dostáváme se na hranu obřího ledovcového údolí (karu) zvaného Cirque de Gavarnie, který má obvod téměř šest kilometrů a proslavil jej Victor Hugo ve své básni jako „přírodní Koloseum“. Dno údolí se nachází v nadmořské výšce okolo patnácti set metrů a skalní stěny, které je obklopují, dosahují výšky až 3248 m n. m. (Pic du Marboré).
Ovšem do údolí vedou dvě cesty. Buď dlouhou oklikou a po asfaltu (využívají davy turistů), a nebo přímou, leč velmi strmou trasou, která je místy lezecká (ale bez řetězů) a hlavně se po ní pozpátku a s plnou polní leze opravdu obtížně. Na 2,5 km trasy jsme naklesali 1000 výškových metrů a dalo nám to fakt zabrat! Sestup touto trasou však stál za to! V celé kráse se nám totiž ukázal vodopád Grande Cascade, nejvyšší vodopád Pyrenejí i celé Francie a jeden z nejvyšších v celé Evropě (vyznačený výřez je zobrazen na následující fotce). Pramení v horském ledovci pod Pic du Marboré a měří úctyhodných 422 metrů (vyznačený výřez je zobrazen na následující fotce). Aby byla jasná velikost tohoto obra, tak ty označené body pod vodopádem jsou lidi ;) Grande Cascade není jediný vodopád v tomto úchvatném přírodním představení. Skalní stěny karu Cirque de Gavarnie krášlí hned několik vodopádů dosahující stometrových výšek. Do údolí slézáme navečer vyčerpaní, ale zdraví a šťastní. Protože jsme opravdu "grogy", vybalujeme spacáky a jde se spát. Jen neustávající hukot vodopádů a svit hvězd shlíží na dva spící poutníky.
Druhý den ráno jsme až podezřele čilí. Neleníme a vydáváme se pod vodopád. Cestou potkáváme mladíka, který na nás vypálí otázku: "Vy jste tu spali, že?". "Aj aj", říkáme si v duchu, "to bude určitě strážce přírody a teď dostaneme flastr za nelegální spaní v národním parku."  Nakonec z něj vypadne, že už od včerejšího večera hledá svou karimatku a spacák, které si rozbalil na dobře chráněném místě, ale při večerní procházce se tak rychle setmělo, že své ležení už nenašel a celou noc jej hledal. To jste měli vidět jeho nadšení, když jsme mu je pomohli najít :-) Loučíme se s impozantním Cirque de Gavarnie a sestupem do vesničky Gavarnie končí také naše pouť. Krátké resumé: Během nádherných 21 dní jsme našlapali 320 km, nastoupali a naklesali okolo 17 000 výškových metrů a hlavně jsme si to parádně užili. Naše trasa Pyrenejemi je vyznačena světle modře. No a na zbytek trasy GR11 si musíme počkat. Zase někdy příště :-) Zpáteční cesta vede přes poutní místo Lourdes (Lurdy), kde nás považují za poutníky do Santiaga de Compostela a chovají se k nám moc pěkně. My zde zase okukujeme obrovský podzemní kostel či spoustu klonů plastových sošek Panny Marie a dalších poutnických "cetek". Pak se autobusem přepravujeme do 4. největšího města Francie, Toulouse, ležícího na řece Garrone.
Toulouse je podle cihlové výstavby nazýváno oranžovým městem. Je také střediskem evropského aeronautického průmyslu. Má zde sídlo společnost Airbus (letadla) a Galileo (navigace). Mimo to je i cílem velkého množství imigrantů ze severní Afriky. Největším klenotem je Bazilika svatého Saturnina z Toulouse. Je to největší zachovaná románská bazilika a od roku 1998 patří ke kulturnímu dědictví UNESCO. Jedno z nejznámějších turistických míst jižní Francie je středověké pevnostní město Carcassonne vzdálené od Toulouse hodinu jízdy vlakem. Carcassonne představuje nezachovalejší středověké pevnostní město na světě. Jedná se sice o památku do zančné míry zrekonstruovanou, ale i tak je pohled na 3 km dlouhé hradby úchvatný! Uvnitř hradeb se skrývají středověké uličky s obchůdky a nezbytnými davy turistů (na ty se zde musíte připravit). Uprostřed opevněného města byste asi těžko čekali ještě opevněnější hrad. Ale v Carcassonne je všechno možné. Hrad Le château comtal mohl bránit místní šlechtu i před útokem vlastních občanů.
Ve městě najdete i románsko-gotickou Baziliku (Basilica of Saints Nazarius and Celsus). Bazilika byla dříve katedrálou (sídlem biskupa), ta však byla přesunuta během pohnuté historie města jinam. Město na kopci obývali v minulosti Keltové, Římané, Gótové, Arabové i Frankové. Všichni jej postupně zesilovali a vylepšovali. V dobách tohoto nebývalého rozkvětu se v okolí rozšířilo katarské hnutí, které bylo papežem vyhlášeno za kacířské a v roce 1208 bylo křížovou výpravou proti albigenským dobyto, vypleněno a částečně zničeno. Poté, co město připadlo francouzskému králi, stalo se základním prvkem obranného systému Francie na jeho jižní hranici s Aragonem. Roku 1262 vznikl na levém břehu řeky nový městys, Bastide Saint-Louis. Zde se naplno rozvíjelo hospodářství a obchod, kdežto staré město sloužilo jako královská pevnost.
Po pyrenejském míru roku 1659 Carcassonne jako hraniční město ztratilo na významu. S nástupem nových válečných technik už nemělo smysl do hradního města investovat, a tak se opevnění pomalu rozpadalo. V 18. století z něj byla už jenom zchudlá čtvrť, které hrozilo stržení, zatímco takzvané spodní město se dále rozrůstalo. Teprve architekt Viollet-le-Duc se postaral o rozsáhlou rekonstrukci a zachránil město i pro další generace obdivovatelů. Nyní, o 150 let později, je Carcassonne symbolem středověkých měst a jeho jméno nese i známá stolní hra. A co bylo dál? Pak už jen cesta busem zpátky do Prahy s přestupem v Lyonu...a byli jsme doma. Co říci závěrem? Obě cesty na jih i sever Pyrenejského (Iberského) poloostrova byly úžasné a moc jsme si je s Dari užili. Naše měsíční svatební cesta s batohem na zádech nás finančně vyšla úplně stejně, jako týdenní okružní jízda Andalusií. Jó, to jsou ti baťůžkáři :-) : spain, physical, map