K jezeru Ala-kol a ještě dál

Trasa našeho prvního treku vede pohořím Těrskij Alatau, které je součástí Ťan-šanu a patří mezi nejznámější a krajinářsky nejzajímavější trekové počiny v Kyrgyzstánu. Začíná se v údolí Djety Oguz a vede přes 2 sedla do vesničky Aksu. Podle potřeb se však dá i prodloužit na více sedel a údolí. Djety Oguz leží 35 km od města Karakol a dá se sem dostat nejen na koni, ale také autem. Vstup do údolí hlídá skalní útvar s názvem "Zlomené srdce". Oblast je známa netradičními skalními útvary z červeného pískovce, který - vystaven sněhu a větru - získal prapodivné tvary. Nejznámější formace "Sedm býků" (překlad kyrgyzského Djety Oguz) k sobě pojí starou legendu. Žily zde totiž kdysi dávno dva kmeny, jimž vládli mocní chánové. Jeden z nich byl chamtivý a zlý a jednoho dne ukradl manželku svého souseda. Od té doby mezi kmeny zavládlo hluboké nepřátelství. Aby ukončili dlouholetý spor, rádci poradili zlému chánovi, že ženu může vrátit svému sousedovi, aniž by se jí musel vzdát. Řekli: "zabij ženu a jemu vrať její mrtvé tělo". I sezvali celý kmen na hostinu a zabili sedm rudých býků. Když zabíjeli posledního, zlý chán přiskočil k nešťastnici a dýkou jí probodl srdce. Z rány se vyřinula horká rudá krev a od té doby mají skály v okolí rudou barvu. Kromě krve se z rány vyřinulo obrovské množství vroucí vody, ve které se celý zpupný kmen utopil. A ti zabití býci proměnili se ve skálu. Hanvar nás svým autem dovezl až k sedmému mostu přes řeku Djety Oguz, odtud už musíme pěšky. Všude kolem se rozkládají pastviny se stády zvířat a sem tam nějaká jurta.
Po pár kilometrech stavíme stany. Jenže ouha, místo si vyhlédlo i stádo krav, které zde chtělo nocovat. Tak jsme na sebe chvíli hleděli a uvažovali o přesunu. Nakonec si však krávy řekly, že moudřejší ustoupí a zmizely někde dole v údolí. Další den pokračujeme výstupem do hor. U pasteveckých jurt a domků potkáváme umoulané děti. Rodiče mají asi někde na pastvinách. Jako všechny děti jsou zvědavé...extrémně. Kdybychom nepřidali do kroku, asi budeme lehčí o pár příslušenství z našich batohů :) Kousek za pasteveckým domkem (cca po 4 km chůze od posledního mostu) je třeba uhnout z hlavního údolí doleva do údolí říčky Teleti. Cesta mírně stoupá a začínají se odkrývat první výhledy. Zajímalo by mne, jestli název Teleti má něco společného s telaty a množstvím hovězího dobytka na pastvinách.
Slastně žvýkáme oběd a ulehčujeme tak našim 20kg batohům. Kousek za mostkem na levý břeh řeky se nachází místo pro kemp. V tomto místě je třeba odbočit nalevo, kde se v kosodřevině škrabe vzhůru úzká cestička. V případě, že jdete dále podél řeky, dojdete k ledovci, který není radno přecházet. Na jihozápadně orientovaném svahu se rozkládají překrásné alpinské louky a tak žhavím svůj makroobjektiv a obdivuji místní květenu: kamzičník (Doronicum) / mochna (Potentilla) / mák šarlatový (Papaver croceum) / turan zlatý (Erigeron aurantiacus) skalnička Polygonum ellipticum / zvláštní hluchavka Scutellaria przewalskii
modrofialové: pazvonek (Codonopsis) / kakost (Geranium) / hvězdnice alpská (Aster alpinus) / prvosenka turkestánská (Primula turkestanica) Pod vysokými skalami z metamorfovaných hornin pasou se koně... ...a tu hele ho: svišť! A jak se vyhřívá na sluníčku, lenoch jeden. Je ho tedy pěkný kousek. Podle mého skromného odhadu vypadal jako ohrožený druh sviště Menzbierova (Marmota menzbieri).
Právě Menzbierův svišť se vyznačuje velkým vzrůstem a žije v oblasti západního Ťan-šanu. Díky ztrátě přirozeného životního prostředí způsobeným rostoucí intenzitou zemědělství je zapsán na Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN (B1). Večerní stíny snáší se nad údolí Teleti. Přemýšlím nad přirovnáním zdejších hor k Alpám bez civilizace - asfaltových silnich, hotelů, měst. Není to nádhera? Stavíme stany na travnatém ostrohu s překrásným výhledem do údolí. První noc v nadmořské výšce nad 3000 m se u nás projevila neklidným spánkem. A nebo to bylo tím, že celou noc střídavě foukalo a pršelo? Druhý den je počasí jako vymetené. I stoupáme jako draci do sedla Teleti (3807 m), kde necháme batohy a nalehko je tu už jen pár desítek minut kamením a sutí na nejbližší vrchol. Bezejmennému vrcholu chybělo 60 metrů do 4000. Výhled z něj byl okouzlující!
Zelené ledovcové jezírko u paty ustupujícího ledovce... ...v dáli hora Ailama, tvarem připomínající kyrgyzskou národní horu Chan Tengri, nacházející se v centrálním Ťan-šanu... ...a o kousek vedle mohutná Pik Karakol (5 250 m), ne nepodobná nejvyšší hoře Kyrgyzstánu - Pik Pobedy (Štít vítězství, 7 439 m). Plni dojmů necháváme náš kopec za sebou a pod blankytnou oblohou scházíme do Karakolského údolí. Vyzbrojení proti horskému Slunci řeší někteří velice originálně :))
Už zase klesáme alpinskými loukami... ...plnými rozkvetlých horských květin a křídel motýlů... ...do oblasti "kosodřeviny". A zelené kopce a modré nebe nad námi. Zdejší "kleč" je však odlišná od té naší. Po 3 hodinách mírného a posléze strmého sestupu se dostáváme k řece Karakol, která je rozvodněná táním sněhů a ledovců. Vždyť celý den svítilo Slunce jako divé.
Voda z řeky se rozlévá do všech možných i nemožných koryt a tak můžeme vidět stádo koní, odříznuté na ostrůvku, obklopeném bouřící vodou ze všech stran. Však večer voda opadne a dostanou se na svobodu. Karakolské údolí je známé hustými porosty ťanšanského smrku Schrenkova (Picea schrenkiana). Nejen proto je celá oblast vyhlášena přírodním parkem, do kterého se platí oficiální vstupné (nevím, jak jsme to dokázali, ale tomuto poplatku jsme se vyhli :o) Přicházíme do karakolského kempu, kde kromě koní táboří desítky lidí - turistů i místních. Proto se ubíráme o kousek dál, kde nacházíme klidné místo k postavení stanů. Hm, teda - téměř klidné místo. Sem tam kolem nás projede obojživelné vozidlo, pendlující mezi kempem a 25 km vzdáleným městem Karakol a vody se opravdu nebojí :) Řeka za kempem padá s ohromným rachotem přes desítky peřejí, aby se níže mohla rozlít z aluviálních kuželů do divočících ramen. Úžasná podívaná!
Ještě úžasnější je však pohled na noční hvězdnou oblohu. Světelný smog zde téměř neexistuje a tak není problém vidět dlouhý pás Mléčné dráhy, kterak se vine oblohou. Ráno stoupáme údolím směrem k jezeru Ala-kol. Spoléhaje na naše sofistikované filtrační lahve Seychelle Ultralight, které dokáží vodu zbavit patogenních látek, bereme pouze minimum zásob vody. Bohužel první část výstupu jde po vápenci a voda nikde...a žízeň je zlá věc. Jaká je však naše radost, když po 1,5 hod. stoupání docházíme k potoku s tůňkou, kde můžeme v horkém slunečném počasí svlažit svá těla. Obdivuhodné jsou intruze karneolů a jaspisů v hornině. Bohužel jsem neměl geologické kladívko, abych je mohl vypreparovat :) K jezeru Ala-kol stoupáme 3,5 hodiny převýšením 1200 metrů, výstup v závěru končí náročnou suťovou morénou.
Výstup je však odměněn královským pohledem na perlu Kyrgyzstánu - horské jezero Ala-kol. Jezero hrazené ledovcovou morénou je 2,3 km dlouhé a leží v nadmořské výšce 3 560 m. Jeho blankytně modrá barva je způsobena lomem světla v ledové vodě jezera, které je hluboké víc jak 70 m. Tak kde je nebe: nahoře či dole? Pokračujeme ve výstupu do sedla Ala-kol, ležící ve výšce 3900 m n. m. A jsme v sedle! Výhled je fantastický. Vlevo vidíme svažující se údolí Kel-deke, kam brzy zamíří naše kroky, vpravo pak modř jezera a ledové hory ťanšanské.
Nejvíce přitahuje mé oko majestátní vrchol Pik Palatka (5 020 m), která spolu s okolní vysokohorskou divočinou vytváří nezapomenutelnou scenerii. V dáli vidíme také nejvyšší Pik Karakol a další velikány. Ledovcové jezírko pod Pik Palatkou má dokonalý tvar srdce. Plaveniny unášené z ledovce při ústí do jezera vytvářejí "džina". První část klesání do údolí Kel-deke vede dosti nepříjemným suťoviskem, ve kterém zápasí dvojice Kyrgyzů. Naštěstí máme trekové hole a pro strach uděláno a proto exponovanou část zvládáme cobydup.
Počasí se kazí, ale už jsme si na odpolední přeháňky zvykli. Obecně tato je oblast mnohem deštivější, než většina Kyrgyzstánu, neb vodní plocha jezera Issyk-kul dodává do ovzduší vlhkost a převládající severní větry tlačí déšť do hor Těrského Alatau. Stavíme stany a opečováváme naše bolavé achilovky, klenby chodidel, kolena atd. Velmi se nám osvědčil přípravek s komickým názvem Boby Star s přírodními výtažky a s ukliďnujícím, prohřívajícím a protizánětlivým účinkem. Se soumrakem naše stany poctili svou návštěvou mladí býčci, kteří ve své zvědavosti ocumlali mou hygienickou tašku - já vykonávaje potřebu na druhé straně potoka nemohl jsem zakročit :o) Poslední den treku scházíme údolím kolem stád pastevců a zjišťujeme, že Kyrgyzové jsou ke koňům přirostlí již od útlého mládí. Na konci sestupu leží osada Altyn Arashan, známá především svými horskými radonovými prameny. Bohužel osud tomu chtěl a my se v nich nesmočili.
Zato jsme zkusili jinou specialitu. Kumys je zkvašené kobylí mléko a zároveň téměř posvátný nápoj Kyrgyzů. Má v Kyrgyzstánu dlouhou tradici a dodnes ho mají v oblibě i ti, kteří s pastevectvím už dávno nemají vůbec nic společného. Kumys má podle Kyrgyzů léčivé účinky – působí blahodárně na zažívání, má léčit lehkou až středně těžkou tuberkulózu. Jedno je jisté – kumys dokáže upravit zažívání a zbavit průjmů, o které nebývá při cestování nouze. Ovšem kumys prodávaný na tržištích ve městech může mít účinky docela opačné. Vše záleží hlavně na čistotě a způsobu uskladnění. Je známo, že lidé, kteří kumys někdy okusili, dělí se na dvě skupiny: ty, kteří kumys milují a kteří kumys nenávidí. I u nás to bylo podobné - Tom, sotva se dotkl jazykem bílého moku, prohlásil, že tohle se pít nedá. My ostatní jsme zakoupenou flašku společnými silami zvládli. Poté jsem okusil kumys ještě několikrát a mohu říct, že mi zachutnal. Ale chce to praxi. Chuť kumysu dá se přirovnat k nakyslému perlivému acidofilnímu mléku, drobátku řízlému žaludečními šťávami. Jedná se o nápoj mírně alkoholický, osvěžující, výživný a hlavně u nás velmi netradiční. Loučíme se s Altyn Arashanem a mohutnou horou Pik Palatka nad ním. Poslední část cesty vede 13km dlouhým údolím do vesnice Ak-Su. Je horko a cesta je poměrně úmorná. Navíc začíná Ondru urputně bolet achilovka. Naštěstí Ondru bere projíždějící auto dolů do dědiny a my ostatní ukrajujeme poslední kilometry treku.
Odměnou nám je stráň, kde se proletují desítky nádherných jasoňů červenookých (Parnasius apollo). alakol