Óda na Song-Kol

Poslyš ódu na cestu k song-kolskému jezeru, o cestě nekonečnou stepí do stínu pasteveckých jurt. O cestě, která se mi do srdce vryla nejvíce ze všech stezek Kyrgyzstánu. Na pouť vykroč v sedle Kyzartském, kde vede silnice z Kočkoru do Kyzartu. Odtud směřuj své kroky travnatou stepí vzhůru do hor. Íhahá, buď zdráva, hříběcí omladino! Na hřebeni otevře se ti nádherný pohled do kraje. Srdce každého dítěte Karpat zaplesá při pohledu na zelené pláně a stáda na pastvinách.
Tam někde v dáli za modravým hřebenem leží náš cíl, jezero Song-kol. Není divu, že i z krav vyzařuje téměř božský klid. Drobný oslík veze mohutného tmavého pastevce. Ten jen vážně pokyne a oslík ho drobnými krůčky odváží za obzor. Poutníku, zastav se a pohleď na majestátní vznešenost horských hřebenů, zvedajích svá holá temena k sněhobílým oblakům... ...pohleď na nekonečný poklid travnatých horských stepí, které ukrajují horizont ladnými křivkami...
...vždyť zde není kam spěchat a každým krokem cítíš, že kráčíš po správné cestě. I problémy se na této pouti vyskytnou, však lze je překonat. Odpoledne míří dlouhými kroky k večeru a poutník i kůň potřebují někde hlavu složit. Vždyť noční temnoty skrývají mnohá nebezpečí. Zato rána, ta jsou v čirých a rozlehlých krajinách nejkrásnější. Radost prohřívá srdce a divoké ržání koní vhání sílu do unavených nohou. Ejhle, most! Nemusíš brodit.
V dolině u nízkého vrbového lesíka potkávám krásného a velevzácného dudka chocholatého. Prchá přede mnou, nechce se nechat vyfotit. O kousek dál stoupá jako šipka k nebi konipas citrónový. Quo vadis, hommo? Kampak kráčíš, člověče? "Kráčím tam vzhůru, kde kamenná mohyla stojí, do Tuiz Ashuu, tuzského sedla". Před tebou zelený svah, za zády pustá poušť a pod nohama zázraky přírody.
chrastavec (Knautia) / Inula rhizocephala / hvozdík (Dianthus) Hořečky a zvonky (Gentianella a Campanula) Mezi nebem a zemí. Jsme na obchodní stezce, salaam alejkum! Stůj, vždyť už jsi v sedle Tuiz!
Na východu hřebeny hor táhnou se do modravých dálek. Pohlédneš-li k severu, ve vyprahlé nížině městečko Kyzart krčí se. Západním směrem táhnou se hřebeny korunované kamennými cimbuřími. Avšak na jihu, tam je tvůj cíl, jezero Song-kol! U cesty potkáš jurty pastevců a desítky, stovky, možná tisíce kusů zvěře!
Pastevci známi jsou svou pohostinností, dobří to lidé. I jurtu pro hosty mají, kde za pár somů přespat smíš. Avšak honem z jurty ven, k jezeru směřuj svoje kroky, mezi těmi stády. Fešná to klisnička! Ona a On.
Jezero Song-kol, skoro bojím se slovního popisu. Po Issyk-kulu největší vodní plocha Kyrgyzstánu v sobě zrcadlí oblaka, nebeskou modř a v noci dokonalou hvězdnou oblohu. Rozlehlá hladina je téměř 30 km dlouhá a 20km široká. Hloubky pouhých 13 metrů bys v jezeře napočítal. A jak vzniklo? Odborník by řekl alpské jezero, tektonická prohlubeň či něco podobného. Legenda však praví o krutém chánovi, který přivedl do svého harému nejkrásnější dívky z celého Ťan-šanu. Slzy jejich neštěstí záhy vyplnily zdejší horskou kotlinu a chánův palác byl zatopen vodou z nově vzniklého jezera. Jezero leží výšce 3016 metrů nad mořem, obklopeno je pastvinami a jen o málo vyššími hřebeny hor. Napájí ho čtveřice řek, vodu z něj odvádí řeka Song-kol do vod Narynu. V létě je tu krásně, 11°C v průměru během července, ideální podmínky pro pastvu. Zato v zimě udeří tvrdé mrazy, v lednu -20°C v průměru, někdy však i mnohem méně. Hladina jezera zamrzá na dlouhých 7 měsíců tlustou vrstvou ledu. Voda v jezeře má osvěžujících 10°C a my se koupeme dobrovolně i nedobrovolně. To když větrný vír uchvátí náš stan, nese ho 30 metrů vysoko vzduchem a mrskne jím do jezera.
Naštěstí je vítr na naší straně při sušení stanu a ten na suchém vzduchu brzo usychá. Slunce končí svou denní pouť. Zato doma na Valašsku je téměř o 5 hodin méně, tam ozařuje zemský povrch ještě plnou silou. Rybáři vyjíždějí na hladinu jezera několikrát denně a své úlovky pak prodávají nejen rodinám z okolí, ale také je prodávají do měst na trhy. Prosíme rybáře, kteří mají svou jurtu kousek od našich stanů, jestli by se u nich nenašla nějaká chutná rybka, kterou bychom ochutnali. Sotva se domluvíme, na oslíkách přijíždí zvláštní poutníčci. Jsou to čtyři děti zdejších pastevců, které se na nás přišly podívat. Jejich příjezd si budu pamatovat navždy.
Neumí ani slovo rusky, ale přesto si rozumíme. Culíme se na sebe a když od nás dostávají karamelové bonbony, stávají se z nás dobří přátelé. Nejmladší člen výpravy vypadá tak na jeden rok, soplík má u nosu, ale zpod kapuce se zvědavě kouká na svět. Své huňaté oslíky pohánějí poměrně surově pomocí dřevěných tyčí. Mírná zvířata to však nevyvede z míry a ran nedbají. Tento klučina byl ze všech největší šašek a smíšek, moc rád se předváděl. Předvedl sérii akrobatického umění včetně jízdy na oslíku ve stoje (kyrgyzským národním uměním je takováto jízda na koni ve cvalu). Slunce už olizuje jen vrcholky hor, když otáčejí své oře a vracejí se stejnou cestou ku domovu. Spěte sladce, stepní děti!
Večer se sklání nad jezero a ze vzdálených mraků vypadává déšť. Ohnivě plane západ nad travnatými pastvinami, kde jinde to uvidíš? Je večer a my navštěvujeme rybářskou jurtu, kde nám rybáři (kyrgyzsky "balikové") připravili snad nejlepší rybu, kterou jsem kdy jedl. "Siga" je jednou ze dvou druhů ryb v jezeře Song-kol a je vyhledávanou pochoutkou. Ryba je upečena na oleji, kostí téměř nemá. Přijídáme cibulku a chléb, popíjíme černý čaj a kumys. Rybáři žijí v jurtě po celý rok i v mrazivé zimě, kdy vysekávají do ledu díry a loví ryby. Jsou to tvrdí, ale pohostinní a poctiví chlapi a je nám s nimi dobře. V jurtě mají vše, co potřebují k životu, včetně elektroagregátu, solárního panelu a malé televize, na které sledují DVD s kick-boxem. Své rodiny mají dole v údolí, kam jsou schopni odjet Nivou i za třeskutých mrazů. S díky se loučíme a vracíme se ke stanům.
Nad hlavou se klene nekonečná hvězdá obloha, tisíce hvězd. I galaxii v Andromedě lze vidět v pravé části snímku, vedle Mléčné dráhy. A co že je ta bílá klikatá čára? Uhodnete? To je čelovka Ondrova, který ze stanu vynořiv se, vykonat nutnou potřebu běží, přes drobné kopečky v trávě. Tu noc spím pod širým nebem a pozoruji tu krásu vůkol. Světelný smog tu neexistuje, měst zde není. Sem tam se oblohou mihne padající hvězda, meteor. Usínám... Časná hodina nad ránem. Budí mne rosa, která na spacáku zmrzla do ledové krusty. Teplota je určitě pod nulou. Honem ven ze spacáku a pořádně se obléct. Východ Slunce se blíží. Ranní mlhy stoupají z jezera. První ptáci křižují oblohu a stáda dobytka vyrážejí k vodě. První sluneční paprsky si razí cestu rozednívající se oblohou, mohutnými perutěmi proráží vzduch orel.
Pozdraveno budiž Slunce, které dáváš Světu životodárné světlo a teplo! Křik racků rozléhá se nad jezerem, když radostně letí spolu s vycházejícím Sluncem. Nad hladinou frčí i vodouš rudonohý . A tam se vznáší elegantní rybák, čekající na kořist. Nad stepí vznáší se mohutnými perutěmi krkavec hnědokrký.
Káně vyhlíží potravu ze skály. Hoplá! I květy radují se z toho slunečního nástupu. Zrcadlení. Kráčím k jurtám poprosit pastevce o trochu ajranu, výborného kravského jogurtu.
Potkávám pastevce, který veze obětovat ovci. Vždyť je konec ramadánu. Je to otec malého batolete a veselého klučiny. Ukazuji mu fotky jeho dětí a hned se chce vyfotit s celou rodinou. Děti jsou základem jejich rodinného života. Úhrnná plodnost je zde okolo 3 dětí na ženu a proto tradiční otázka byla: U tibja ženy? U tibja děti? A moc se divili, že ani jeden z nás nemá děti. Fotím i sousední rodinku. Ajran však nemají, jen kumys. Ze sedmi jurt v údolí mají ajran až v té poslední.
Žije v ní babka s vnoučaty a neumí ani slovíčko rusky, přesto se domlouváme a za pár somů mi přelévají arjan do flašky. Nabízí mi i snídani, kterou rád ochutnám. Děkuji za ajran i snídani, pohostinní lidé. Dítě ve stepi, copak si o mně asi myslíš? Opouštíme jezero a stoupáme k jednomu z mnoha horských sedel nad ním.
Společnost nám dělá mladý pastevec a čtveřice jeho věrných psů. Jsme v sedle. Na jihu, kousek pod námi leží klidná hladina jezera. Na druhou stranu, 1000 výškových metrů padají horské svahy až k vesničce Kyzart. To je náš cíl. Buď sbohem jezero Song-kol, třeba zase někdy nashledanou! Pět poutníků, čtyři psi a jeden kůň klesá z horských hřebenů do vyprahlých nížin. Na cestě k jezeru Song-kol jsme ušli přibližně 45 km, nastoupali 2000 m a naklesali 2500 m. Na trase je třeba dávat si pozor na volbu správného údolí, kterým třeba kráčet - značení zde není. Komu však bloudění po stepi nevadí, ať sobě nebere GPS, i to má své kouzlo.
Před Kyzartem ještě jedno zajímavé zastavení: muslimský hřbitov. Kupole se vypínají k nebi, náhrobky z nepálených cihel se však pomalu rozpadají. Musím uznat, že muslimské hřbitovy mají své hluboké kouzlo a to i dožhava rozpálené v letním poledním žáru. Kluci nabírají vodu u studny, my občerstvujeme svá těla limonádou a sháníme odvoz. Chlapík, který nás veze je shodou okolností vnukem staré paní, od které jsem získal ajran. Inu, svět je malý a o náhody tu není nouze.
Opouštíme Narynskou oblast a míříme na Biškek na poslední trek do národního parku Ala-Archa.