Karakolské zážitky

Do Karakolu přijíždíme z Ak-su s dědulou, který nám povídá o starých dobrých sovětských časech a o špatnosti dnešní doby. Ubytováváme se v hotelu Neofit za 600 som i se snídaní, což je na místní poměry příjemná cena. Hotel sídlí v historické budově s typicky ruskými architektonickými rysy. A ejhle, ihned potkáváme naše známé z treku - slovince Osmira a Tatianu. Vesele jdeme na společnou večeři. Mělo to jednu nevýhodu - rozmluva ve slovinštině bořila mé pracně nabyté znalosti ruštiny. Naše zkušenosti s kyrgyzskými restauracemi jsou rozporuplné: restaurační služby jsou zde na dosti nízké úrovni, ceny české, najíst se však zde dá. Obzvláště pak tradiční polévky Ashlan-fu. Vliv Číny (Dunganské menšiny) je v Karakolu víc než zřejmý a právě Dungani sem přinesli tradici Ashlan-fu, výtečné studené polévky s průhlednými nudlemi, která má údajně také léčivé účinky. Druhý den nás v naší rezidenci navštěvuje starý známý Hanvar, který od nás dostává úkol zajistit dopravu a propustku do oblasti ledovce Inilchek. Trek v oblasti centrálního Ťan-šanu má být vrcholem našeho putování. Do oblasti je však nutné dostat se terénním autem s "bumažkou" (dokumenty pro pohyb v příhraniční oblasti s Čínou. Hanvar nám slibuje dopravu za 100$ a propustku cca 1500 Kč/osobu, což je cena víc než výhodná. Problém je, že je pátek a kanceláře budou otvírat až v pondělí. Inu počkáme a Ondrova achilovka bude mít čas zotavit se. Naši medici jsou na podobné situace vybaveni a tak do achilovky pumpují kortikoidy a doufáme, že bude vše OK.
Zatímco Ondra rehabilituje nohu na hotelu, my ostatní vyrážíme do víru města na nákupy. Poblíž sochy místního hrdiny Tazau-buua potkáváme muslimku, vychovatelku v mateřské školce, která nás s lámanou angličtinou ochotně provází po městě. Nejlepší na ní je její jméno - Nazgúl! Milovníci Pána Prstenů zajisté uznají směšnost situace, že po Karakolu nás prováděl(a) Názgúl, tedy tak řečený prstenový přízrak. Nutno dodat, že ochotnějšího názgúla by člověk těžko pohledal - v lékárně nám sehnala nejlepší tapovací pásku, na bazaru pamlsky a dokonce se za nás zaručila při koupi kyrgyzské sim-karty. Volání do ČR totiž z našich simek vychází na hrozivých 70Kč/min, z karty místní sítě Mega-com na pouhých 12 Kč/min. A to je fest rozdíl! O chvíli později nás čeká další zajímavé setkání - belgický rodák Michel, žijící v Karakolu i se svou ruskou ženou a dvěmi milenkami, zve nás na projížďku k jezeru Issyk-kul. A protože jako ornitolog-laik provozuje výpravy pro turisty za opeřenci, bereme to přes pár zajímavých lokalit. První z nich je karakolská skládka, nad kterou se vznáší desítky, možná i stovky dravců. Podivné místo. Převážně se jedná o luňáky, ale zahlédl jsem i poštolky či káňata.
Luňák hnědý. Další lokalitou je místní odkalovací nádrž, obklopená ptactvem (a samozřejmě ovcemi) ze všech stran. Pisila červenonohá. Husice rezavá. V písčitých březích mají vybudované své nory vzácné břehule, nikoliv však naše říční, ale bledé (Pale Martin - Riparia diluta).
Na poměrně přeplněné pláži klábosíme s Michelem o životě, svěřuje se našim doktorům se svými zdravotními problémy a nakonec nás zve k sobě domů. Takové nabídky se neodmítají a tak se brzy seznamujeme s jeho ženou Natašou, starou babičkou, tradičním třístrunným nástrojem kumus a v neposlední řadě s Michelovým kámošem Vadimem, bývalým horským nosičem a nyní majitelem cestovky a luxusního terénního LandRoveru. Popíjíme pivo, vodku i Michelovu samogonku a tak není divu, že je čím dál tím víc veselo. Jediný, kdo vůbec nepije, je Vadim. Stmívá se a my žádáme Vadima, jestli by nás nevzal do hotelu. Ochotně nás nabírá do bouráku a hurá do centra Karakolu. Jenže...Vadim to bere oklikou a cestou nám nabízí saunu a kdovíco ještě. Pak zastavuje v pochybné ulici a přebírá pečlivě zavázaný balíček. O kus dál nás zastavuje policejní hlídka v civilu. Nejprve jim nevěříme, legitimujeme je, ale nakonec se z toho vyklube policejní razie v autě. Zajímavé je, že (naštěstí) nenašli to co hledali. Vadim zřejmě věděl, kam balíček ukrýt. Později jsme se dozvěděli, že v této oblasti je překupnictví drog v kurzu a tak nám svitlo i nad záhadou, kde asi vzal Vadim prachy na svého Land Rovera :) Po této zkušenosti jsme se s Vadimem už nekamarádili. Zato jsme se kamarádili po návratu na ubytování s našimi českými krajany, mimo jiné s partou horolezců, kteří měli v plánu dobýt Chan Tengri. Doufáme, že vám to vyšlo, kluci!
Další den navštěvujeme muzeum Nikolaje Mihajloviče Przevalského, významného ruského kartografa, plukovníka ruské armády a objevitele Střední Asie, který v Karakolu zemřel. Po Przevalském je pojmenován i známý kůň Převalského, jediný žijící předek našeho zdomácnělého koně. Dnes se s ním můžeme setkat téměř výhradně v zoologických zahradách (pražská ZOO má s odchovem tohoto druhu dobré výsledky a vede celosvětovou plemennou knihu tohoto druhu koně), avšak původním areálem rozšíření druhu jsou právě kyrgyzské a mongolské stepi. Pastevci však tyto prudké a nezkrotitelné divoké koně dlouhá léta vybíjeli a až Nikolaj Prževalskij v roce 1879 s pomocí přírodovědce Poljakovova popsal znaky tohoto divokého koně. Jinak však bylo muzeum tristní, vycpaniny připomínaly panoptikum a v azbuce jsme se nic moc nového nedozvěděli. Proto se nám (jako správným geografům) nejvíce líbila plastická keramická mapa střední Asie. Zajímavostí je také konstrukce nad sochou, která na své špici drží národní znak Kyrgyzstánu a my začínáme chápat, že se jedná o horní část střechy jurty.
Při pohledu na tohoto chlapečka vytanula mi na mysli známá anekdota o pánovi, který jde po ulici a za sebou táhne provázek. Potká ho jiný pán a ptá se: "Promiňte, ale proč za sebou táhnete ten provázek". "No víte", odpovídá dotyčný, "já jsem ho chtěl tlačit, ale on se krčil...". A ejhle, po silnici jede troubící svatební kolona. Ženich je ozdoben typickým kloboukem "kalpakou", nevěstiny šaty jsou kupodivu tmavé, ozdobené červenou pentlí. Podle starého kyrgyzského přísloví začíná dobré manželství slzami. Pokud by tomu tak opravdu bylo, byl by Kyrgyzstán místem mnoha šťastných svazků, neboť únosem a donucením k sňatku (tzv. „ala kacu“ ) zde podle odhadů začíná každé páté manželství. Ženy (často nezletilé) jsou často chyceny přímo na ulici a odvezeny do domu svého únosce. Tam je starší příslušnice „ženichovy“ rodiny přemlouvají, aby svolily k sňatku. Výjimkou není ani použití fyzického násilí. Dívky tak většinou podlehnou nátlaku, protože nemají na vybranou nebo se bojí, že už se s tímto stigmatem nikdy nevdají. Jejich rodiče pak obvykle souhlasí se sňatkem ze strachu z ostudy. Kyrgyzové tvrdí, že je tento zvyk starodávným rituálem jejich národa, ve skutečnosti jsou kořeny tradice sporné. U původních sibiřských národů, od nichž Kyrgyzové odvozují svůj původ, nic podobného neexistuje. Dnešní stav je tedy spíše novinkou a připisuje se přetrvávajícímu patriarchálnímu uspořádání společnosti. Z mnoha stran se ozývají hlasy, že tresty za únosy jsou nedostačující a měly by být navýšeny. Žádný z návrhů na zpřísnění zákona však zdejším parlamentem dosud neprošel. Horší je ovšem fakt, že se mnohé z unesených žen nedokážou se svým osudem smířit a ukončí život sebevraždou. Zatím se však nezdá, že by se tuto "tradici" podařilo vymýtit. My také přemýšlíme nad odvozem od muzea a padne nám do oka stařičká Lada. Jakmile strejdu majitele oslovíme, houfu ostatních taxikářů, kteří nám vnucují své bouráky, spadne brada. Jízda Ladou se starým nemluvným strejdou je zážitek sám o sobě...:) Každou neděli ráno se na předměstí Karakolu odehrává (pro středoevropana) netradiční událost - dobytčí trh. Vstup na něj je taktéž netradiční.
Naskýtá se nám pohled na rozlehlé prostranství "skotskij rynok" veliké jak dvě fotbalové hřiště plné stovek řehtajících, hýkajících, bečících, mečících a bučících zvířat. Každý zvířecí druh má na tržnici své pevně vyhrazené místo. Pro koně je připraven i servis v podobě výměny podkov, hřebelcování apod. Na telata možná čeká jiný servis... Pastevci z podhorských luk sem přijíždějí často už v sobotu večer, protože na trhu platí pravidlo "kdo dřív prodá a nakoupí, dřív odejde". Často přijíždějí i celé rodiny - vždyť se jedná o jejich obživu.
Muži smlouvají o ceně dobytka... ...jiní paběrkují kolem ve vysokých bílých kloboucích z ovčí vlny "kalpaku" a okukují, co kde koupit... (Kalpaky mají i své moderní vylepšení ve tvaru kšiltovek.) Ženy obvykle prodávají domácí sýr či kumys... ...děti pak hlídají zvířata...
...starší kluci si trh evidentně užívali a klábosili s kamarády... ...tento malý klouček však připomínal hromádku neštěstí. Asi se musel rozloučit se svým oblíbeným býčkem. V tomto rumraji mne nachází Michal a oznamuje, že plánovaný pondělní odjezd na trek k ledovci Inylchek budeme muset přeložit až na středu - do úterý totiž probíhá Ramadán a úřady pro vyřízení povolení do oblasti jsou zavřeny. Musíme tedy vymyslet náhradní program. Navštěvujeme tedy turistické informační centrum i zdejší pravoslavný chrám a o radu prosíme i nebesa... ...uvnitř právě probíhá pravoslavná bohoslužba. Ruských pravoslavných je v Kyrgyzstánu necelých 20% (převážně díky velké ruské menšině)
Před kostelem se batolí tento krásný nosorožík kapucínek (Oryctes nasicornis). Nakonec se rozhodujeme opět využít Hanvarových služeb a přepravit se do hor nad město Barskoon, kde hodláme podniknout další trek a vyčkat, jak se vyvinou podmínky pro trek k ledovci Inylchek.